Je ekologičtější moderní novostavba, anebo rekonstruovaný starý dům?

Takže ten pomyslný obláček se vznáší spíš nad nejbližší elektrárnou či teplárnou, která tenhle servis pro daný objekt zajišťuje. A upřímně řečeno, není to zrovna obláček, spíš pořádné mračno. Provozní emise budov totiž stojí za 28 % všech lidmi vyprodukovaných emisí. Globálně, každoročně. Takže když se hádáme o tom, jestli je létání na dovolenou zátěží pro životní prostředí a klima, hádáme se o 2,5 % z celkové bilance. Provozní emise budov jsou 11x větší problém.

A teď ty dobré zprávy: zatímco přešlapujeme v nejistotě a zmatcích, když řešíme jak ozelenit - snížit emisní bilanci - průmyslu, energetiky a/nebo sektoru dopravy, u snižování provozních emisních budov máme docela jasno a docela nám to i jde. Jak?

Jsou to takové ty základní teze z pasivního standardu převedené do praxe - správná orientace budovy ke světovým stranám (aby nám moc neprofukovalo a nevymrzalo), ideální rozmístění oken (abychom si mohli užívat denního světla a nemuseli svítit), rozvržení místností podle funkčního programu (tak v ložnici nebo koupelně nám šero zase tolik nevadí). Plus samozřejmě utěsnění vnější obálky pořádným zateplením, izolací, vícevrstvá okna… a navrch k tomu ještě pár energeticky efektivních úsporných spotřebičů a solární farmu na střechu. A máme to.

Provozní emise budov jsou pořádně velkým kapajícím kohoutem globální emisní bilance, který ale aspoň teoreticky umíme utáhnout. Tady ale dobré zprávy končí, protože je třeba nakousnout tu hlavní otázku: Jsou úspornější a ekologičtější budovy nově vystavěné, než ty, které už hezkých pár dekád nebo dokonce století stojí?

Jasně, na první pohled by se mohlo zdát, že není moc co řešit. Staré baráky jsou žalostně nezateplené a profukující; s vysokými okny a ještě vyššími stropy je vytápět stojí hrůzu peněz; o nějaké zaizolované vnější obálce si ty cihlové krabice mohou nechat jen zdát. Jenže tak prosté to není. Nechme zaznít větu: „Nejzelenější budova je ta, která již byla postavena.“

Jde o to, že celý ten proces výstavby vícepatrové budovy, objektu tovární haly anebo rodinného domku na předměstí – taky produkuje emise. To co uniká z vápenky a protopí cihelna; co pro-dýmají kolečková rypadla hrabající štěrk a písek pro beton do základů; co unikne z výfuku bagru hloubícího základy a kamionu zavážejícího materiál na stavbu, tenhle předlouhý a zdaleka nedokončený seznam již vyprodukovaných emisí předchází vznik každé stavby.

Je to ohromný ranec emisí. Tak velký, že vedle něj vypadají i každoroční provozní emise budov jako legrace. Vlastně, kdybychom vzali do úvahy celou existenci jednoho domu – od jeho vzniku až po jeho demolici – a spočítali sakumprásk všechny emise s ním související – zjistíme, že nějakých 70 - 80 % všech těch emisí předchází vzniku vlastní stavby.

Jsou to vtělené, předcházející vznik stavby, vázané v materiálu a práci. Říká se jim taky embodied carbon emise. Tyhle na rozdíl od těch emisí vznikajících provozem moc řešit neumíme. Protože i výroba těch nejúspornějších zateplovacích opatření a technologií emise produkuje. Když je zahrneme do bilance, je tak o třech čtvrtinách všech s budovami spojených emisí rozhodnuto, vlastně ještě než barák pořádně stojí.

Když tohle vezmeme do úvahy, pochopíme, že ten úplně nejvíc eko-stavební počin je ten, který vůbec nevznikne. Co nepostavíte, to neprodukovalo předem ani po svém vzniku žádné emise. Jasně, to je až zbytečně radikální. Takže dalším a snesitelnějším myšlenkovým krokem je ono – to, co už existuje a stojí, je šetrnější a emisně úspornější, než to, co teprve vznikne. A jsme u toho „Nejzelenější budova je ta, která již byla postavena.“

Z hlediska celkové emisní bilance, která určuje udržitelnost jakékoliv stavby, je mnohem hodnotnější už existující stará a větrem profukovaná pastouška – kterou příhodně zateplíme a vylepšíme – než fungl nová stavba s tím nejvyšším štítkem úspornosti. Emise předcházející vzniku oné pastoušky už totiž byly vydané, uvolnili se do atmosféry během konstrukce. Ty už nic zpátky nevrátí. U novostavby bychom je museli kompletně vydat znovu.

Přijít ke starému domu, nechat jej zdemolovat do roviny, a na jeho místě nechat znovu vystavět super-eko stavbu, je ve skutečnosti asi tím nejméně „eko“ stavebním počinem, co můžete jako developer udělat.

Ve světě dnes totiž vzniká opravdu velké množství novostaveb. Kdybychom to převedli na plochu zastavěného území, vznikne ročně v novostavbách jedna Paříž nebo New York. A drtivá většina těchto nově vznikajících staveb roste na demolicemi uprázdněných parcelách. Dohromady to pak – z hlediska emisní bilance – není kapající ani naplno otevřený kohoutek, ale rovnou protržená přehrada. Asi jako 950 opravdu čmoudivých uhelných elektráren. A to si v časech, kdy řešíme omezování emisí, skutečně dovolit nemůžeme.

Jen pro představu – jeden kubík hliníkové krytiny (s tím pokryjete celou střechu) má v sobě vázáno 25,6 tun CO₂. Kubík oceli asi 12,1 tun, u PVC je to asi 4,8 tun a u skla pak 3,6 tun. Kubík betonu pak v sobě nese asi 550 kilogramů emisního CO₂, cihly asi 320 kilo.

Průměrný bungalov tak v sobě váže okolo 185 tun CO₂, dvoupatrový rodinný dům zhruba 160 tun a dvoupatrová řadovka zhruba 90 tun CO₂. Zbourat je znamená přijít o těch 185-160-90 tun CO₂. A postavit na jejich místě novostavbu znamená „vydat“ ony emise ještě jednou, znovu.

Staré budovy umíme docela dobře „vylepšit“. Utáhnout jejich provozní emise. Ano, i zateplení, úprava, zaizolování, adaptivní znovu-využití již existujících staveb sice nějaké ty emise vyprodukuje, ale budou to jednotky a ne desítky tun, jako u novostaveb. A to se vyplatí.

Takže ano - starý ale upravený rekonstruovaný dům je mnohem úspornější, ekologičtější než moderní novostavba.

Zdroj: TreeHugger.com, OurWorldInData.org, Positive-Impact.com, FastCompany.com, McKinsey.com, GreenSquare.com, Ramboll.com, Buildings.com