Pozemek o rozloze třiceti hektarů, to už je nějaká plocha. S něčím takovým se v Česku běžně nesetkáme, ale v Kansasu takové míry vlastně nějak nepřiměřeně nezní. Navíc sedmadvacet z těch třiceti hektarů je stále zemědělsky obdělávanou a oranou plochou, na ostatním jsou pastviny. A ten poslední zbytek, pár desítek metrů čtverečních? To už je prostor pro vzpomínky.
Na těch zbývajících metrech čtverečních totiž stála věkovitá stodola, a jen o kousek dál kvelbený sklep. Zahloubený sklep, obestavěný vápencem, tu stál posledních 160 let. Oproti němu co do stáří měla stodola jen šedesát let. A netřeba si ji nějak idealizovat, byla to jen rozměrná bouda obložená vlnitým plechem. Proč je zmiňujeme? Protože, když pomineme ony rozlehlé polnosti, tohle byly poslední v krajině patrné fyzické pozůstatky rodinné farmy.
Ta už je taky pár desetiletí minulostí. Ale pořád si ji někdo pamatuje. Například kluk, který sem za dědou a babičkou, mezi ta nekonečná pole, jezdil na prázdniny. Však víte: „na venkov“, přiučit se práci. Tomu chlapci už je dnes hodně přes padesát. A tu kdysi prodanou farmu svých prarodičů si teď koupil. Půdu pronajímá zemědělcům z okolí, hospodařit nechce. Ale na tom malém zbytku neobdělávané půdy chtěl znovu oživit své vzpomínky na dětství.
Dům z dětství. Ale bez domu
Vystačit přitom musel s tím, co tu zůstalo. Se starým sklepem a plechovou boudou stodoly. Pro architekty ze studia BNIM (Beena Ramaswami) to tedy v základu obnášelo projekt rekonstrukce těch dvou letitých objektů. Což by ale sotva mohlo stačit k tomu, aby tu jejich klient mohl trávit dovolenou (anebo aby sem za ním jeho děti a vnoučata mohli jezdit na prázdniny). Bylo též třeba vytvořit prostor pro solidní, byť na místo nenáročné bydlení.
To všechno se pak podařilo propojit jedním krásným gestem, které zabránilo destrukci i těch posledních vzpomínky připomínajících staveb. Požadované bydlení o rozloze užitné plochy 53 metrů čtverečních se totiž vměstnalo do rekonstruovaného interiéru stodoly. V podstatě bylo vestavěno dovnitř, z překližky a dřeva žluté borovice. S tím, že ten lehce prorezlý kov modré barvy, který rámoval stodolu, zůstal téměř kompletně zachován. Stodola tu tedy stojí i nadále, a dá se v ní i bydlet.
Šedesát let staré vlnité plechové obklady a střešní krytina nesou patinu způsobenou větrem a počasím kansaské prérie, jen na původní střešní krytině byla uchycena nová vlnitá střešní krytina z povětrnostně odolné oceli. Uvnitř se nachází obývací pokoj, jídelna, kuchyň, ložnice, koupelna a malé spaní pro návštěvy, usazené v podkroví.
V profilu původní stodoly se objevilo dvanáct nových okenních otvorů, aby se stavba trochu zobytnila. Okna jsou uspořádána tak, aby zajišťovala křížové větrání a pohodlné proudění vzduchu. Izolace byla dosažena pěnou, klimatizaci zajišťují stropní ventilátory, otevíratelná okna a pohyblivé stínění. A o vytápění a energii se stará tepelné čerpadlo a podlahové vytápění. Chytře řešený projekt architektů se postaral o to, aby vzpomínky neodešly do zapomnění.
Zdroj: BNIM (Beena Ramaswami)
Foto: Kelly Callewaert