Plánujete založení nové zahrady okolo novostavby a nebo vás čeká rekonstrukce a úpravy zahrady staré, třeba tradiční venkovské u vaší chalupy? Jaká jsou pro a proti navrhování zahrad svépomocí a využití služeb zahradního architekta?
1. Naše zahrada nás přežije, o to by nám dokonce mělo jít.
Za prvé a bez výhrady musíme doporučit zahradního architekta vždy, byť nejde v tomto případě o PR článek. Odbornost, zkušenosti, u některých dokonce erudice, znalost rostlin a zákonitostí fungování zahrady, života v ní, tvorby ekosystému. To vše jsou záležitosti, kterými vás prostě „strčí do kapsy“. Připočteme-li znalosti nových materiálů a netradičního využití těch stávajících, tradičních, včetně zkušeností se životnostmi, není o čem pochybovat. Ovšem zvídaví, tvořiví a aktivní lidé mohou za takové služby ušetřit a pustit se svépomocí do dobrodružství, na jehož konci bude číhat jejich vlastní smrt. Ano, cílem naší zahrady je ve finále skutečnost, že nás přežije.
2. Riziko nedotažení detailů plánované zahrady soupeří s neochotou některých odborníků naslouchat. Navíc není každý zahradní architekt odborníkem na slovo vzatým.
Je to jako při řešení jakéhokoli jiného řemesla. Někdo chce příliš peněz, někdo příliš utrácí při realizaci, někdo neodvádí kvalitní práci a více než v terénu jej vidíte u monitoru počítače, někdo jen slibuje a vše se vleče. Tak se ale zahrady navrhovat nedají. Ze židle opravdu ne. Na druhou stranu při svépomocném plánování, návrhu a realizaci se často potýkáme s nedotažením detailů, problematickými pokusy o skloubení celku, neznalost základních principů vede k přeplácanosti a výsledkem může být „nedotažený pouťový kýč“. Je to jako s tím pověstným trpaslíkem. Pokud někdo koupí úctyhodného, ale kýčovitého sádrového trpaslíka, někam ho v zahradě „píchne“ a myslí si, že se vše bude točit kolem něj, je to ve finále stejné, jako by zahradní architekt začal plánovat rysy japonské zahrady u venkovského stavení. Prostě platí, že je potřebný citlivý přístup, vkus a všeho s mírou. Navíc též platí, že ne vše lze předem naplánovat, promyslet. Některá doslova fantastická řešení vzniknou buďto spontánně, nebo postupně, ale i z pouhé nouze.
3. Problémem je též zlehčování vážnosti profese tvorby zahrad.
Prostě co Čech – to všeuměl. Často ale také zároveň všeobjímající hlupák, omezenec neschopný a neochotný se učit a naslouchat. Tím však nechceme v žádném případě urazit spoustu schopných lidí, pod jejichž rukama rostou doslova zázraky, aniž by to kdy oficiálně studovali. Opak je pravdou. Ovšem právě hloupost se nafukuje, bubří do neuvěřitelných rozměrů a patvarů, až exploduje. Vrcholem všeho je pak snaha takových bytostí prezentovat své výtvory jako normu. V extrémních případech následuje vyřízení živnostenského listu a „páchání“ dobra. Za spoustu peněz samozřejmě. A to platí jak pro všeuměly, tak pro mnohé zahradní projektanty či architekty. Pamatujete na chlapíky v Hrabalových Slavnostech sněženek, kteří vše pomalovávali písemnými znaky místní neomylné zahradnické organizace?
4. Plusy a mínusy plánování zahrady se zahradním architektem.
+ U dobrých architektů opravdu vysoká odbornost.
+ Poměrně rychlé provedení návrhu i realizace řešení, pokud si to můžete dovolit naráz zaplatit. Jinak se práce povlečou roky, i když oslovíte architekta a výsledek se pak může postupně vytrácet. Co s kvalitním návrhem, pokud není dodržen.
+ Architekt dovede vyřešit široké spektrum problematiky zahrad. Klíčem je erudice, čili zkušenosti a znalosti přesahující hranice oborů, které je oslovený odborník schopen citlivě a prakticky skloubit. Erudice je vrcholem lidského konání v jakémkoli oboru!
+ Architekt by se měl prezentovat smyslem pro detail a musí být schopen předejít problémům.
+ Architekt musí mít smysl pro praktická řešení v kombinaci s krásným vzhledem.
+ Architekt nám může doporučit realizační firmu a nebo realizaci zahrady sám zajistí.
+ Můžeme do procesu navrhování a realizace zahrady vstupovat, nejsme architektovým vazalem.
- Vysoká finanční náročnost. Pokud bychom však naopak postupovali způsobem pokus – omyl, vše se nám ještě více prodraží.
- Potřeba hledání opravdu kvalitního architekta. Hledáme samozřejmě především podle referencí!
- U těch nejlepších si budeme muset kromě potřeby plnější peněženky také na nějaký čas stoupnout do fronty.
4. Plusy a mínusy plánování zahrady svépomocí.
+ Zajímavý životní koníček, vášeň a nakonec i poslání, které nás doslova formuje. Najednou se přistihneme, že se nám nechce svlékat montérky a holinky, raději si v zahradě nalijeme skleničku, než abychom šli do hospody apod. V žádném případě nejde o negativa. Zahradníci bývají zdraví lidé, dožívající se vysokého věku, i když tak trochu udření.
+ Vše je pouze podle vašich představ a ať si kdo chce myslí, co chce. Jeho věc. Nesmí to ale skončit u trpaslíků, nýbrž musí být naše vášeň provázena studiem a pozorováním. Ideálně i doslova vědeckými zápisky.
– Vysoké riziko skrytých problémů, které se objeví někdy až po mnoha letech. Například opravdu nevhodně vysazený a přerostlý strom, který vše stíní a utlačuje apod.
– Častá absence celkové koncepce zahrady. Některá řešení přitom vůbec nejsou praktická a o nových výzkumech a poznáních si často můžeme nechat jen zdát.
– Zahrada svépomocí zabere tisíce hodin času. Kdo to však miluje…
– Největší neřestí bývá nedostatečná znalost nabídky rostlin a také znalost nároků těch, o kterých víme. Bez studia to nepůjde!
– Některé technické záležitosti již sami prostě nezvládneme! A nakonec stejně musíme přivolat řemeslníky. Ti však často neví o zahradách vůbec nic. Zhola, zhola nic… Výsledkem pak může být například úplně zbytečná, nežádoucí a drahá betonová deska pod vyvýšeným záhonem, kompostem apod. Tak POZOR!
Postřeh na závěr: LIDÉ ČASTO ZNEVAŽUJÍ PRÁCI TĚCH DRUHÝCH, ABY NEMUSELI OTEVÍRAT PENĚŽENKU!
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com, pixabay.com
