Všechny cesty vedou do Říma, říká se. A že to bylo nějakých cest, které se v centru kdysi největšího a nejlidnatějšího města světa sbíhaly. Tolik zpevněných povrchů v poměru k zastavěné ploše na jednom místě pak přirozeně vyvolává představy o tom, že v takové starověké metropoli bylo v létě opravdu pořádné horko. Vždyť neměli ani klimatizace! Jenže zdání klame.
Řím tehdy byl mnohem příjemnějším místem k procházkám, než je dnes. Stinným, chladným.
Jak to bylo možné? Už od svého legendami opředeného vzniku pod Kapitolskými vršky totiž uplatňoval řadu opatření, které cíleně snižovaly efekt tepelných ostrovů. Chytrou výstavbou tu umenšovali rizika přehřívání svého města. Ne, nedá se asi úplně říct, že by kvůli tomu patricijové v tógách zasedli v Senátu, a jen tak tam probírali modro-zelené strategie. Dělali jen to, co pro ně bylo vždy přirozené. Taky trochu víc naslouchali hlasům tehdejších architektů, kteří jim dobře radili.
)
Třeba v tom, že požadovali v zastavěných oblastech ulice do nejužší. K čemu to může být dobré? Úzký profil ulice ochlazuje vzduch. Je garancí toho, že povrch vozovky bude vždy víceméně po celý den zastíněný. A když je povrch silnice zastíněný, nepřispívá k přehřívání staveb v okolí. Staří Římané, dbající rad svých architektů, také docela slušně porozuměli „fintě“ s orientací ulic. Když je totiž necháte běžet ve směru převládajících větrů, bude těmi úzkými koridory provívat vítr. Třeba ten vlahý, vanoucí od vody.
)
Tohle ovšem odkoukali v Řecku. A nebyla to jediná chytrá věc, kterou se tu naučili. Například využívali výhody svažitého terénu a těžili z proměny teplotního gradientu v rámci reliéfu krajiny. Snažili se o to, aby omezili expozici obydlí vůči teplu, přicházejícímu z prosluněné jižní strany. Orientace okenních prostupů i dveří byla rovněž podstatná. Zrovna tak jako architektura obydlí, které stavebně oddělovaly „horké“ místnosti (kuchyně) a další provozy od obytných místností. A všechna ta zastíněná zápraží, atria, polo-uzavřené dvorky? Z hlediska individuálního tepelného komfortu to fungovalo skvěle.
)
Materiál, barva, i městská zeleň
Mnohem větší váhu pro ochlazování Věčného města jako celku měl ale stavební materiál. Však víte sami – mramor, vápenec. Ne že by Římané neuměli vypalovat cihly, v tom naopak byli velmi dobří a výrobu tohoto staviva posunuli na úroveň, která je současnosti docela blízká. Ty „luxusní“ kamenné materiály ve městech preferovaly pro jejich barvu. Bílá totiž zvyšuje albedo, odrazivost slunečních paprsků. A tím – znovu a opět – snižuje přehřívání.
Ne každý si pochopitelně mohl dovolit stavět z vápence nebo mramoru, ale i vápenná bílá omítka na fasádě v tom odvedla svou práci. Světlé stěny a střechy mohou pomoci ochladit města zkrátka jen tím, že odrážejí dopadající sluneční světlo. Ve starých čtvrtích Říma – s klikatícími se zastíněnými úzkými uličkami a chytře vystavěnými domy – nezažijete horko. Ani když dnes udeří vlna veder. Je to pořád ten samý prastarý design, který ale stále pomáhá bojovat s přehříváním.
)
A samozřejmě, Řím by se ve starověku neobešel bez zeleně. Postupovalo se – historici prominou – velmi přímočaře. Kde je nějaké otevřené prostranství, tam se napraly stromy. Typicky třeba borovice, pinie. O estetická hlediska tu šlo až v druhé řadě, podstatný byl celkový habitus stromu. Ten totiž připomíná velký slunečník. Pod kterým je pochopitelně stín. O vodu měli, akvaduktům navzdory, v Římě docela nouzi. A tak se alespoň snažili zachycovat tu dešťovou ji v cisternách a nádržích. Tím vzniknul další ochlazující prvek.
Podtrženo sečteno, ve starověku tu sice neměli klimatizaci, ale plány měst tehdy primárně odpovídaly tomu, aby žádná nebyla potřeba. Teď si to můžete porovnat se současností.
)
Dřív to šlo. Proč to nejde dnes?
Developerský projekt začíná tradičně tím, že se vyklučí všechny stromy v místě a zarovná plocha. To aby bylo víc místa pro parkoviště. Že se tím výrazně omezí zastínění, sníží se odpar vody z listů vegetace a povede to k přehřívání půdy? Zajisté, co jiného by se tak asi mohlo stát… Všechno taky hezky propojíme silnicemi z – tmavého, černého – asfaltu. Silnicemi tak širokými, abychom do nich vměstnali celé kolony čmoudících aut.
)
Celá městská výstavba ten efekt tepelných ostrovů ještě zesiluje. Asfalt, ale také beton a tmavé střešní krytiny totiž pohlcují teplo ze přijímané slunečního záření. Akumulují ho v sobě a pak jím ohřívají okolní prostředí. V zónách města s vysokými budovami se sálavá energie uvolňovaná z ulic a parkovišť zachycuje v betonových kaňonech a dále zvyšuje teplotu. K té pohlcené sluneční energii se pak přidává opravdu velké množství odpadního tepla vyzařovaného z průmyslových procesů, vozidel. A rovněž z klimatizačních systémů budov, kterými uměle chladíme.
Výsledkem je, že právě tahle „současná“ města mají už od svého zrození průměrnou teplotu – díky efektu tepelných ostrovů – o 5,6 – 11 stupňů Celsia vyšší. Že to nejde jinak? Jde. Už ve starém Římě věděli, co s tím dělat.
Zdroj: Phys.org, Cambridge.org, heatisland.lbl.gov, TheConversation.com
