Stranit se věcí, které přichází odjinud, vyhýbat se novinkám a bát se nepůvodního. I to jsou symptomy xenofobie, strachu z cizinců. Která se nemusí projevovat jen vůči cizím osobám. Nedůvěru můžeme cítit ke všemu, co k nám přichází z neznámých končin. Proklínat globalizaci kvůli tomu ale nemusíte. Nepředstavuje jen zlo, ale i chutné zážitky.
Hodiny katechismu na základních školách už povinné (zaplaťpánbůh) nejsou, ale malý střípek si z nich připomenout můžeme. Třeba to, že Ježíš uměl proměnit vodu ve víno, nasytit hladovějící, uzdravit malomocného či slepého. Co naopak Ježíš nemohl? Jíst banány. I když se o něm v Novém zákoně dočteme ledacos zázračného, na banány zkrátka neměl.
O ty dvě tisíciletí nazpátek, které přibližně rámují čas vyprávění biblických příběhů, totiž v okolí Jeruzaléma nic takového nerostlo. Proto my můžeme a on nemohl. A když nad tím zapřemýšlíte více do hloubky (případně si tam dosadíte jiného světce či hrdinu starých legend), rozroste se vám seznam ovoce a zeleniny, které nemohli a my můžeme jíst, do pozoruhodné šíře.
)
Banány jsou doma v jihovýchodní Asii. Rajčata, která si tolik spojujeme se středomořskou dietou a třeba Itálií? Ty pochází ze střední a Jižní Ameriky. V Evropě zdomácněly až hodně po 15. století. Brambory, které na našich talířích tvoří třetinu všech příloh? Ten samý případ.
Španělští conquistadoři uviděli první pěstovanou bramboru v roce 1551, v Andách. A o 16 let později si jich pár odvezly, aby je zkusili pěstovat „na půl cesty do Evropy“, na Kanárských ostrovech. Teprve pak je dovezli až do Evropy, kde začali s jejich pěstováním. Ano, Angličané je do Evropy přivezli dříve. Ale nejedli je. Jejich listí, bramborovou nať, používali jako tabák. Který je též doma za oceánem.
K šíření plodin metodicky
Objevitelům - Portugalcům se zase musí nechat, že ke globalizaci hospodářských plodin přistupovali na svou dobu velice systematicky. V Brazílii se portugalský král zasadil o založení botanické zahrady, jejímž primárním účelem bylo testovat schopnost růstu produkčně či potravně zajímavých plodin v nových bio-regionech.
Co našli v Brazílii, to zkoušeli pěstovat v Macao (takhle se do Asie dostaly například chilli-papričky); co rostlo v Africe (například cukrová třtina), to zkoušeli vypěstovat na jihu Ameriky. A co se urodilo, to vozili do Evropy. Ne vždy to samozřejmě bylo tak přímočaré. Ty opravdu staré kulturní plodiny, řekněme například pšenice, mají vícero oblastí původu.
)
Byla domestikována opakovaně, v různých dobách, na různých místech a různými lidmi. Nezávisle na sobě ve střední a západní Asii, v jižním i východním Středomoří. Ne vždy se tedy dá úplně jednoznačně přisoudit nějaké plodině její prapůvodní domovinu, nebo přesný čas, kdy byla domestikována. Jisté naopak je, že bez té „globalizace“ ovoce a zeleniny by naše jídelníčky byly o dost chudší, než jsou dnes.
Pokud s xenofobní nedůvěrou pohlížíte na vše cizí, vězte, že v průměru 63 procent toho, co máte každý den na talíři, by tam bez druhů přivandrovalých ze zahraničí nebylo. Je to cizí, odjinud. Větší půlka toho co jíme, je „u nás doma“ nepůvodní.
Pochutiny všech kontinentů
Když to vezmeme jako z rychlíku: všemožné dýně a tykve? Ty jsou doma na severu Ameriky. Cukety z nich byly vyšlechtěny až v Evropě, ale bez toho severoamerického přínosu by toho nebylo. Kanadě můžeme poděkovat za borůvky a brusinky, které mají konzumní velikost. Rostou i u nás, ale o dost menší. A za co ještě pochválit sever Ameriky? Třeba za obyčejné slunečnice. Ne že by byly kdovíjakou pochoutkou, ale olej z nich, to už je něco jiného.
Do tropů Jižní Ameriky by se vyplatilo poslat díky za ananasy, papáju, palmový olej a kakao, bez nějž by nebylo čokolády. Ano, quinou, tedy merlík čilský, si v Andách klidně mohli nechat. Ale za jejich brambory to u nás budou mít asi vždycky dobré. Z Afriky se do světa rozšířila spousta užitečných obilnin. Proso, čirok. Ale jestli to něčím vyhráli, tak kávou. Dobře, vyhráli to kávou - a melouny.
Z Asie k nám doputovalo třeba kiwi, broskve, nektarinky, mandarinky. Špenát, konopí a pistácie pocházejí ze střední Asie. Lilky, grapefruity, mango a melouny pocházejí z jihovýchodní Asie. Z tichomořské oblasti pocházejí kokosové ořechy. Trochu bita je na tom Austrálie, jejíž jediný „vývoz“ do světa – ale zato řádně chutný – tvoří makadamové ořechy.
Na Evropu bychom také zapomínat neměli. Dala světu univerzální konzumní ovoce, jablka. A taky lískové oříšky, vlašské ořechy a třešně. Ty pochází z jihovýchodní Evropy, zatímco třeba fíky nebo voňavý anýz jsou doma v Evropě jihozápadní. K evropským zásluhám lze připočítat i saláty, cukrovou řepu a samozřejmě chmel.
)
Homogenizace i diverzita
Odborníci se shodují na tom, že výživa po celém světě se díky tomu stává jednak rozmanitější (pochoutky z mnoha kontinentů se schází ve vaší ledničce) a zrovna tak se výživa stává homogennější (na tom pomeranči nebo bramboře si dnes pochutná skoro každý). Patrné je to i z toho, že supermarkety a další maloobchodní prodejny na celém světě nabízejí stále více podobný sortiment potravin.
Pokud bychom - trochu sami proti sobě, ale nebylo by to poprvé – začali odmítat „cizácké“ pochoutky, asi by nás to dost bolelo. Určitě o dost méně, než třeba Bangladéš, Nigérii nebo Kamobodžu. Jsou to země s nesmírně vysokou rozmanitostí plodin, které jsou na zahraničním dovozu nejméně závislé. V těchto zemích se totiž cizácké pochoutky podílí na konzumovaných kaloriích jen asi dvaceti procenty. V Evropě je to kolem sedmdesáti procent, a v Kanadě dokonce 92,5 procent.
Co z toho plyne? Že jestli má globalizace nějaká pozitiva, tak určitě ty, s nimiž se každý den shledáváme na talíři.
Zdroj: royalsocietypublishing.org, atlasobscura.com, Wikipedia.org
