Obývací pokoje bereme do značné míry jako samozřejmost, naprosto běžnou místnost, která v domácnosti většinou nechybí. Ve skutečnosti jsou obýváky, z hlediska své historie, nepříliš starou módní novinkou. A jako každá móda, i ony se dnes přežívají.
Už od časů bydlení v jeskyních se funkční uspořádání průměrné domácnosti rozpočítává na prostor k přípravě pokrmů a prostor na spaní. Tyhle „místnosti“ - praložnice a prakuchyně - jsou s námi desetitisíce let. Věci se ale mění. Ze zažitého plánu domácností například vypadly odpadní jámy, které zastupovaly roli kompostu, odpadkového koše a topného tělesa s pravěkých domácnostech.
Taky už bychom dnes nedohledali tradiční vnitřní chlév, který v zastřešeném prostoru obývaném lidmi využívala v zimě hospodářská zvířata. Byť to tak fungovalo po dlouhá tisíciletí let, přežilo se to ke konci středověku. Vedle těchto dlouhodobě zaužívaných prostor domácnosti jsou ty další místnosti, které dnes považujeme za standard, docela čerstvou novinkou.
Toalety v podstřeší jsou staré asi 2000 let (byť ještě dnes narazíte na rozvojové africké a ruské regiony, kde je nemají). Koupelna – jako samostatná místnost zastupující v domě svou funkcí veřejné lázně – je stará asi tisícovku let. A obývací pokoj? To je teprve případ.
Ty asi úplně nejstarší sahají svým vznikem teprve do 16. století.
)
Předlouhá cesta k obýváku
Vznikaly na hradech a zámcích, poblíž hlavního vstupu. Proto se jim také původně říkalo „přední místnosti“. Jako prostor šlechticem byly určené k odpočinku, zábavě, společenským hrám a konverzaci. Šlo o prostorné sály, z nichž se tu a tam stávaly výměrou menší salónky. A zatímco ty první byly velmi stroze zařízené – zábavu si do nich dvořané nosili s sebou - ty pozdější byly nápadné svou promyšlenou a bohatou výzdobou a vybaveností.
)
Byly místem, kam jste si k nezávazné konverzaci v poklidném prostoru například pozvali hosty, a mohli jste jim přitom nenápadně předvést, jak dobře se máte. Byla to věc společenského statusu. Jednání a nezávazná konverzace se přitom vedla v uvolněném duchu. Nebyl to žádný raport, a proto se to řešilo při vsedě. Proto také obývací pokoje – to už se jim říkalo „sedací místnosti“ – disponovaly pohodlnými křesly. Nechyběl u toho krb, kožešiny a koberce na podlaze, tapiserie a obrazy na dřevem obkládaných zdech.
Pořád to ale bylo takové selské a neusazené. Ten opravdový uvolněný styl tomu dodal až na přelomu 17. a 18. století francouzský král Ludvík XIV. Ať už byl jaký chtěl, právě jeho způsoby udávaly styl a trendy závazné pro celou evropskou aristokracii. Takže už brzy se luxusním obývacím pokojem pyšnilo každé aspoň trochu reprezentativní šlechtické sídlo, byť třeba Versailles navenek moc nepřipomínalo. To už to bylo o pohovkách a divanech, tapetách na stěnách a empírových kamnech.
Po staletí též platilo, že knihy – informační médium let minulých – byly vzácné a drahé. Takže když současně chcete prezentovat před návštěvou svou movitost a vzdělanost, sečtelost, zařadíte k výbavě takového společenského salonku i pořádnou knihovnu. Byl to prostor, kde jste si v klidu mohli číst i debatovat.
)
Vůbec poprvé se termín „obývací pokoj“ objevuje v literatuře z konce 19. století.
Svým významem a funkcemi už tehdy zastupuje tzv. parlour (jednací místnost), lounge (vstupní sál pro hosty), čekací místnost, sál s pianinem a kreslírnu, kuřárnu, čítárnu, studovnu, čajový salonek. Tohle všechno dohromady teď obsáhl jeden jediný obývací pokoj. Pletařský kroužek, lekce zpěvu pro vaši dcerušku, rozpravu s přáteli u čaje nebo kávy, to všechno jste mohli odbýt tady.
)
Denní místnost pro celou rodinu
Už to také nebyla jen doména šlechticů s erbem. Obývák měli páni továrníci, doktoři a lékarníci, řídící, příslušníci důstojnického sboru, zkrátka všechna ta společenská smetánka. A protože to bylo v módě, prosazovaly se obývací pokoje i v domácnostech dočista normálních a běžných lidí. Bylo to až překvapivě snadné, protože prostor k tomu byl k dispozici.
Ta nehonosná obydlí běžných smrtelníků totiž disponovala tzv. denní místností. Otevřenou neohraničenou prostorou (zase žádné velké iluze - ona dost často ta denní místnost splývala s kuchyní a ložnicí – a často to všechno byl jeden velký pokoj pro všechny dohromady), která sloužila jako dílna. Švec nebo švadlena, využívali toto místo k běžné denní práci, zatímco kolem nich pobíhaly děti a na plotně bublala hladová polévka.
)
Manufaktury a průmyslová revoluce tuhle domáckou práci postupně odsouvaly do minulosti. Přestávalo se pracovat z domu, dřelo se ve fabrikách. A povinná školní docházka a po ní školky zase odrušily přítomnost roje dětí doma. Univerzální denní místnost se tím stala nadbytečností. Proto se, vcelku hladce, proměnila v „naše“ obývací pokoje. Pobytové místnosti, určené k odpočinku i zábavě, pro posezení hostů a chlubení se.
Že za tím vývojem někde v dáli za tím stojí rytířské sály anebo čajové salonky zmlsaných aristokratů se může zdát poněkud nečekané. Ale když se po vydatném nedělním obědě ukládáte na kanape, necítíte se snad královsky? Obývací pokoje vyrostly ze společensky rozmařilých trendů v 17. století, a protože mohly i v běžných domácnostech využít prostor oné denní místnosti, udržely se až do současnosti.
)
Minimum času, maximum zdrojů
Tady už se ale musíme rozloučit s minulostí a začít trochu hloubat nad přítomností. Protože obývací pokoje možná dávaly smysl před sto lety - nicméně dnes už ho tolik nemají. Není to přitom maličkost, protože obývací pokoje tvoří kolem 20 % rozlohy běžné domácnosti.
Tedy, jak kde. Průměrná rozloha obývacího pokoje ve Velké Británii činí 24,98 metrů čtverečních. Američané mají obýváky v průměru 32 metrů čtverečních veliké. Zdaleka největší je mají Indové (průměr 40,4 metrů čtverečních), ale nezaostávají ani Španělé (30) nebo Francouzi (15). V Česku na to jdeme fikaně, a standard rozlohy obývacího pokoje rozpočítáváme podle počtu obytných místností. Šestnáct metrů čtverečních u bytů s jednou nebo dvěma obytnými místnostmi, osmnáct u bytů se třemi nebo čtyřmi obytnými místnostmi a nad dvacet u bytů s více než čtyřmi obytnými místnostmi.
)
Jak ale obývací pokoje využíváme?
Osm hodin denně prospíme v ložnici. Průměrná šichta se počítá na osm hodin pracovní doby. S dojížděním je to hned deset. Hodinu denně trávíme v koupelně nebo toaletě. Hodinu a půl denně pak vystojíte v kuchyni, hodinu trávíte konzumací jídla. Přidejte k tomu běžné pochůzky, nákupy, vyzvedávání dětí ze školky a družiny. Z těch čtyřiadvaceti hodin každého dne vám vlastně na posezení v obýváku zůstávají minuty. O víkendu pravda o něco víc, než v běžný pracovní den. Ale vyplatí se to?
Řada lidí bude volný víkend trávit aktivitami mimo domov. A ti, co potřebují dospat ranní budíčky, dají přednost ložnici. Obývák už taky dávno přišel o prvenství lákavé „televizní místnosti“. Mít televizi u postele je dnes mnohem častější. A co si budeme povídat, většina dospívajících dá před pobytem v obývacím pokoji s rodiči přednost soukromí vlastního pokoje a obrazovce telefonu nebo počítače.
)
Zkrátka, tahle někdejší nezbytnost už zdaleka není tak nezbytná, jako bývala prve.
Pořád je to ale místnost, jejíž zařízení a vybavení stojí nemalé peníze. Místnost, kterou musíte vytápět a platit v ní za osvětlení. Místnost, která možná neúměrně zvyšuje plochu vaší domácnosti (a třeba výši nájmu), často na úkor jiných a potřebnějších místností. Nevyplatilo by se třeba víc zrušit obývací pokoje, a udělat si prostornější kuchyni? Nebo větší pokoj pro děti, ložnici?
Že ložnice a kuchyně z našich domácností jen tak nezmizí, je skoro jisté. Obývací pokoje jsou proti nim benjamínkem, který se rychle přežil svému původnímu účelu. Dá se přežít bez obývacích pokojů? A co byste si místo nich pořídili raději? Tolik otázek…
)
Zdroj: Homenish.com, BezRealitky.cz, Houzz.com, PropertySpecialistsInc.com, Bloomberg.com, Wikipedia.org, HomeLight.com, TheGuardian.com, BBC.com, daily.JSTOR.com, ArchDaily.com
