Asi by nikdo nerozporoval, že je moc fajn, když si lidé vzájemně rozumí. Prospívá to pohodě i snazší domluvě jakmile víte, o čem je zrovna řeč. Jenže když přijde na přírodu, může to být docela ošemetné.
Vezměte si třeba takových bez černý. Ten si pochvalují včelaři, výrobci domácích sirupů a další mlsouni, fandové přírodní medicíny. A hovoří o něm pochopitelně i zahradníci. Jenže každý mu může říkat trochu jinak.
)
Pro někoho je to chebz, pro druhého kozičky, další jej má za hural, smradlavec nebo pukač. Když nakouknete jen kousek na sever za naše hranice, začne to být ještě o něco pestřejší. V Polsku je totiž ten samý keř nazýván bzovina, bzovka, hyčka, kaška anebo třeba holubí kopřiva. A u Němců je to taky pořádně pestré, protože ti mají svůj holler, holderbusch potažmo fliederbeeren, tedy černý šeřík. Pokud zasednou lidé tří zemí ke stolu jen proto, aby společně pochválili užitečný bez, může to skončit neporozuměním a hádkou.
Nu, a právě proto tu je latina.
Jazyk klasiků, který je sice už mimo Vatikán funkčně považován za mrtvý, protože jím dnes nikdo běžně moc nehovoří. Ale stále není vyhynulý, protože ožívá v debatách odborníků. Kteří v univerzálně srozumitelných latinských názvech dochází shody v pojmenování. Platí to v medicíně, nebo biologii, specificky pak třeba právě u těch zoologických a botanických názvů.
Právě tam se používá tzv. binominální nomenklatura. Česky bychom to asi nazvali dvoj-jmenné názvosloví.
)
Jako jméno a příjmení
S tím nápadem přišel v 18. století švédský učenec Carl Linné. A nutno dodat, že to byl povedený nápad. I díky tomu, že se shodnou Poláci, Němci i Češi na tom, že když se jednou řekne Sambucus nigra, bude řeč o bezu černém. To, že ty „jména“ jsou dvě, není jen tak od blázna.
Binominální nomenklatura je vlastně taková biologická variace na jméno a příjmení.
Když řeknete František Dobrota, máte jasno v tom, že František (jméno) a Dobrota (příjmení) popisují jednu konkrétní osobu. Františků je hodně, těch Dobrot už mnohem méně. Dvouslovně popsaného Františka Dobrotu spolehlivě oddělíte od všech Josefů, Martinů i Jiříků, a nesplete se vám ani s Františkem Neplechou nebo Františkem Nechutným.
U bezu černého (a u všech latinských systematických názvů) je první slovo – Sambucus - rodové jméno. Takhle se nazývají víceméně všechny bezy, těch čtyřicet druhů, rostoucích po celém světě, včetně těch tří, co rostou u nás v Česku. A to druhé slovo – nigra – je druhové jméno. Popisuje jeden konkrétní druh, bez černý.
)
Ve výsledku si tak Sambucus nigra nespletete s bezem chebdím (Sambucus ebulus), bezem černoplodým (Sambucus melanocarpa) anebo bezem kanadským (Sambucus canadensis).
Latinské názvy nejsou nadbytečnost. Nejen že uchovávají při životě jinak mrtvou latinu, ale přitom neubírají krásné češtině (polštině, němčině a všem dalším jazykům světa) volnost vlastních pestrobarevných a nápaditých národních pojmenování.
)
Víte, na čem jste
S univerzálními latinskými názvy a jejich porozuměním se pojí ještě další nezjevná výhoda. Napomáhají k lepšímu porozumění vlastnostem rostlin napříč celým světem. Bylinkář z Anglie by vám mohl předlouze vyprávět o léčivých vlastnostech volského či jehněčího jazyku, nebo jeleního rohu – což jsou tamní lidové názvy pro různé jitrocele. Když se ale řekne rodový název Plantago, je hned jasno.
Protože jak jistě víte, většina druhů z rodu Plantago patří k léčivkám.
Jitrocel prostřední (Plantago media) a jitrocel větší (Plantago major) těch léčivých látek sice nenesou tolik jako jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), ale schopnost pomáhat lidem patří k jejich výbavě. A vy už podle rodového názvu poznáte, přímo na mezinárodní úrovni, s čím nejspíš máte tu čest. Vědět, že jedovatý oměj šalamounek se latinsky řekne Aconitum plicatum vás přiblíží poznání, že je třeba si dávat bacha na každého zástupce rodu Aconitum.
)
Někdy varovně působí už samy rodové názvy. Jestli se něco latinsky jmenuje Toxicodendron, tedy volně přeloženo „jedovatý keř“, je asi lepší se od toho držet dál. On skutečně ten Toxicodendron radicans, tedy jedovatec kořenující, není příjemným společníkem do zahrady.
Zahradník latinu nedocení jen tehdy, když si chce přečíst Vergilia v originále. Ušetří si spoustu času při pátrání se po podrobnostech o vzrůstu, požadavcích či kvalitách té které konkrétní rostlinky. Druhové názvy totiž často velmi jednoduše popisují, co je ta která rostlina zač.
)
Kvalita popisu v názvu
Pokud má nějaká rostlinka v druhovém názvu uvedeno macrophyla (velkolistá), asi se od ní nedá očekávat skromný a nevýrazný růst. Naopak vzrůstem trpasličí bude něco nanellus. Rostlinka s druhovým názvem rivale (potoční, říční) asi nebude moc nadšená z pěstování na suché stráni. Kvůli vůni si nepořizujte něco, čemu se nechá říkat olidus. To znamená smrdutý. A pokud svou zahradu ladíte do červené, rostliny s druhovým názvem alba nebo leuco tam raději nesaďte, jsou totiž bílé, světlé.
Latinské názvy rostlin často hodně prozrazují o původní domovině rostliny, kraji, odkud pochází. Pokud je to třeba kamtschatica – kamčatský - tak jí v teple dobře nebude. A naopak chlad a zimování nedocení druhy, které se jmenují amazonica. Ty jsou uvyklé na tropy.
)
Za některými rodovými (a druhovými) názvy se dá odhalit příběh. O těch, kteří tyto rostliny třeba objevili a pro vědu popsali. Camellia připomíná zásluhy Georga Kamela, Fuchsia pak Leonharta Fuchse. A v pojmenování druhů jako Berberis thunbergii, Spireaea thunbergii či Fritillaria thunbergii ožívají zásluhy botanika Carla Petera Thunberga.
Znalost latinských názvů tak pomůže každému zahrádkáři ve výběru i v péči o rostliny, a současně mu může předestřít zajímavé příběhy, poodhalující dějiny přírodních věd.
Zdroj: TimesOfIndia.com, Nase-rec.ujc.cas.cz, GardeningKnowHow.com, Telegraph.co.uk, Hauenstein-rafz.ch, BiteSizeGardening.co.uk, JoeGarnedener.com, press.princeton.edu
