Kdy se svět změnil k horšímu? Ptejte se indiánů z pralesů. Těm selanku pokazil příchod internetu

Mezigenerační stesky - takové ty rozpravy o tom, že dříve to bylo jiné a lepší – všichni dobře známe. Patří k nim třeba tvrzení, že mládež dříve měla více úcty ke stáří; že lidé k sobě byli milejší a poctivější; že i když všichni měli spíše méně, všem se tak nějak vedlo lépe a měli k sobě blíž.

Ty výpovědi plné kritiky mají dva pořádné háčky.

Předně, když začneme pátrat po tom, kdy to pohodové „tenkrát“ – ta doba, kdy ještě bylo lépe, než se to pokazilo, vlastně byla - dozvíme se až příliš mnoho rozdílných informací. Datovat zlom stěžující si lidé zpravidla přesně nedokáží. A ani když nadávají na ty samé věci, neshodnou se spolu vzájemně na tom, kdy to přišlo. Protože tu změnu k horšímu posuzují subjektivně, podle svých vlastních měřítek.

Zrovna tak - a to je druhý háček - se neshodnou na tom, co vlastně tu subjektivně vnímanou změnu k horšímu nakoplo. Jestli za to mohlo dražší lahvové pivo, komunisti, zavedení klouzavé pracovní doby, zákaz topení uhlím, Evropská unie, násilí v televizi a v počítačových hrách, anebo to, že už se nesvítí petrolejkami.

Taková už je ale obecná povaha mezigeneračních stesků. Pro někoho nastane ten subjektivní zlom ve třiceti, pro jiného třeba v padesáti nebo sedmdesáti letech. A z různých příčin.

Případ z vesnice Manakieaway je odlišný v tom, že místní nejenže dokáží společně přesně datovat tu změnu k horšímu, ale shodnou se společně i na příčině.

K tomu vnitřnímu společenskému rozvratu, který vůbec není subjektivní ale objektivní – je pozorovatelný všemi – tu došlo na podzim roku 2022. A nositelem vlny nepohody se stala jedna konkrétní pozitivní novinka. Technická vymoženost, vysokorychlostní internet.

Najít Manakieaway i na hodně podrobné mapě regionu není nic snadného. Leží totiž v Brazílii, v divoké Amazonii. V místě, nazývaném Vale de Javari. Údolí, které je rozlohou větší než celé Česko. Je to jedno z největších světových teritorií, ponechaných alespoň teoreticky místním indiánům.

Devatenáct z šestadvaceti brazilských domorodých kmenů žije právě tady. S tím, že některé z těch kmenů patří mezi tzv. nekontaktované. Žijí civilizačně na úrovni doby kamenné. Pro kmen Marubů to tedy neplatí. S lidmi zvnějšku, bílými kolonisty, přišli poprvé do kontaktu v 19. století. Nebylo to rozhodně pohodové setkání. Běloši přinesli násilí, nemoci. Marubové to časem překonali.

V průběhu desetiletí se kromě svého domorodého jazyka naučili i trochu portugalsky; zvykli si nosit oblečení; luky a šípy vyměnili za střelné zbraně. A dnes, když klučí mýtiny v džungli, aby na nich mohli pěstovat maniok, používají mačety a občas i motorové pily. S jejich povšechným zkulturněním to ale zase tak divoké nebylo. Civilizace „chodila“ k bažinatým břehům řeky Ituí v Amazonii za nimi, oni se mimo pralesy zpravidla nevydávali.

Tedy až do roku 1960. Tenkrát se jeden z odvážných členů toho kmene, jmenoval se Sebasti?o, vypravil ve vydlabaném člunu na dobrodružnou expedici. Do nejbližšího města. Putoval tři týdny. Tu riskantní expedici nejenže přežil ve zdraví, ale po čase se také vrátil zpět. S horkou novinkou: lodním motorem, který se dal připojit ke člunu.

S jeho pomocí se ta cesta do vzdáleného města zkrátila na jediný týden. A bylo třeba ji podnikat častěji, už kvůli pohonným hmotám. Z toho velkého světa tak do domorodé vesnice začaly proudit další vymoženosti. Trička se jmény fotbalistů, sladkosti a konzervy, generátory elektřiny, léky pro nemocné, alkohol, vysílačky.

Lidé Marúbo díky tomu pochopili, že na světě skutečně nežijí sami.

Bez potřebné znalosti kontextu světa okolo si pořád udržovali svůj tradiční model života. Protože jiný neznali a nepotřebovali. Obnášelo to například bydlení ve společně sdílených maluka, podlouhlých chatrčích; svébytný kmenový jazyk; konzumaci ayahuasky, díky níž se spojovali s lesními duchy. Nebo chytání drobných drápkatých opiček, z nichž se stávali domácí mazlíčci – a poté masitý základ tradiční polévky.

Takhle to fungovalo vlastně až podzimu 2022, kdy podnikatel a vizionář Elon Musk splnil jeden z mála svých slibů. Svým programem SpaceX se nepřímo zasadil o to, aby se i domorodci v izolovaných pralesních komunitách Brazílie dobrali připojení k internetu.

Konkrétně v Manakieaway k tomu přispěl ještě Enoque Marubo – syn onoho odvážného poutníka – a Flora Dutra, brazilská aktivistka, bojující za rovná práva domorodců. Právě ti dva zařídili, aby si vesnice mohla pořídit svůj první Starlink.

Kouzelnou „krabici“ s anténou připojenou na solární panely, zajišťující skutečně kvalitní vysokorychlostní připojení. Pokud tedy máte chytrý telefon. Chytrý telefon byla jedna z prvních věcí - dosud absolutně nepotřebných - které se rázem staly kvůli přístupu k internetu absolutně nezbytné.

„Všichni byli šťastní, když internet dorazil,“ shodovali se po pár měsících místní. Příchod sítě totiž přinesl jasné výhody. Například možnost videochatů se vzdálenými příbuznými, možnost vyhledat si návody, stavební postupy a recepty, nebo zavolat si o pomoc v nouzi - to šlo už dřív, ale vysílačkami přes několik vesnic - možnost komunikovat se zbytkem světa.

Ovšem ta nezbytnost, jakou se internet tak rychle stal v izolované vesnici s necelými dvěma tisícovkami obyvatel, nebyla zadarmo.

Zhruba po devíti měsících degradovala situace v „připojeném“ Manakieway do podoby, kterou dobře sami známe. Dorost mládeže trávil celé dny přilepený na obrazovkách telefonů. Co tak zvědavě hltali? V lepším případě nesmyslná patnáctivteřinová videa na Tiktoku, ze světa, kterému nerozuměli. V horším pak třeba pornografická videa. Což je ve vesnici, kde není normální vést veřejně svou ženu za ruku anebo políbit svého milého na tvář, skutečně za hranou.

Mladší, starší ale i zcela dospělí pak propadli on-line hrám. Kromě stříleček, považovaných za silně nemorální, tu frčelo hlavně on-line farmaření. Což bylo přinejmenším paradoxní, protože to šlo na úkor běžnému farmaření.

„Rutinu všedního života to proměnilo tak, že to bylo na škodu,“ připouštěl dříve tolik oslavovaný Enoque. „Tady na vesnici totiž platí, že když nelovíte, nerybaříte a nesázíte - tak nejíte.“ Skvělé skóre ve farmářských hrách znamenalo zanedbaná reálná pole a hlad.

Díky internetu byla vesnice zaplavena návykovými sociálními sítěmi, dezinformacemi, prvními on-line podvody. Do existence domorodců se skrze internet začaly promítat „moudra“ cizích, ve vesnici nežijících osob. Na výklad horlivé feministky z nějaké španělské univerzity, nebo rozpravu francouzského ekologického aktivisty tu zkrátka ještě nebyli připravení.

Hodně zlé krve taky udělaly skupinové chaty, uzavřené diskuzní skupiny na síti. Dřív, když chtěl někdo vystoupit proti náčelníkovi, musel pro vyjádření svého odporu najít podporu. Vyargumentovat celou záležitost, probrat ji s ostatními, než ji ventiloval veřejně. Ale formou neveřejné anonymní pomluvy se to všechno tak nějak akcelerovalo. Náčelník tak ani nepostřehne měnící se náladu ve své vesnici, a je postaven před hotovou věc, kterou si pro sebe vyštěbetali nějací reptající anonymové.

Prosadit nápad na omezení přístupu k internetu – omezit ho na určité dny, pro určité uživatele nebo jen k předem daným účelům (třeba ve škole) se pochopitelně setkalo s velkou nevolí. A ty zákazy, chápané jako cenzurní a nedemokratické, se nelíbí ani těm, kteří Starlink vesnici poskytli.

Změny, kterým byli lidé v civilizovaném světě vystaveni postupně, tady kvůli internetu proběhly rapidním tempem. A starší obyvatelé vesnice se začali obávat o svou někdejší kulturu a identitu. Mladá generace, která poznala svět ve zkratkách populárních videí, teď pochopitelně po životě v pralese netouží.

Ti, co chtějí na univerzitu a poznávat cestováním jiné kontinenty, jsou pochopitelně v menšině mezi těmi, kteří se touží stát fotbalovými hvězdami a milionáři. Těch, co by chtěli dál okopávat manioková políčka, je pochopitelně minimum.

Pro těžaře – ať už ropy, zlata anebo vzácného dřeva – kteří si už desetiletí brousí zuby na přírodní zdroje v indiánské rezervaci, je to samozřejmě vynikající zpráva. Tímhle tempem to nebude trvat déle než dvě generace, než se ten přísně chráněný prales u Amazonky vylidní.

Mezigenerační stesky nejsou nic neobvyklého. Jen je tedy obvykle problém je nějak datovat, přiřadit k nějakému času, události. Domorodci z kmene Marubo ale mají jasno. Jejich svět se z dobrého na jiný, horší, změnil s příchodem internetu.

Kvalitní vysokorychlostní připojení tu vzdělává, kultivuje, pomáhá. Ale rovněž škodí, korumpuje, ubližuje. Na nějaké zásadní odsudky je zatím ještě nejspíš brzy, ale internet, velká technická vymoženost, která měla domorodcům přinést lepší budoucnost, je o ni dost možná připravila.

Zdroj: allthastinteresting.com, nytimes.com