Které evropské země zažívají vodní stres a jak si stojí Česko?

Počet obyvatel planety Země narůstá, a někdy kolem roku 2050 – možná o něco dřív – by měl zaklepat na číslovku 10 miliard. Současně s tím probíhá takřka celoplanetární urbanizace, chcete-li poměšťování. Lidé se stěhují do měst, metropole se kvapem rozrůstají. Teď v nich žije kolem 4,5 miliard, v roce 2050 to bude skoro 7 miliard. Prostorové rozložení lidské populace se tak stává silně nerovnoměrné, a místa spotřeby zdrojů – protože všichni nějaké spotřebováváme – se tím koncentrují.

Jsou tu i dobré zprávy, byť jejich dopady zase až tak dobré nejsou. Úroveň kvality života globálně pozvolna narůstá. Ne vždy je to úplně všude patrné, ale v průměru se máme všichni o cosi lépe, než před sto lety. Vyšší kvalita života ale rovněž znamená vyšší spotřebu jednotlivce, a jeho průměrná delší délka života i to, že ona vyšší spotřeba jednotlivce bude trvat déle. Tyto tři faktory – růst populace, urbanizace populace a kvalita života – pak předznamenávají jeden velký globální problém. Nedostatek vody.

Voda je možná ve vesmíru druhou nejběžnější molekulou, ale ve smyslu té dostupné sladké a pitné (ideálně ještě tak hygienicky nezávadné) tekutiny je na zemském povrchu velmi nerovnoměrně rozloženým zdrojem. Přitom ji ke svému životu nezbytně potřebujeme všichni. K přežití minimálně 2-3 litry na osobu, každý den.

Jen máloco ilustruje onu nerovnoměrnost dostupnosti tak dobře jako syrový fakt, že na jedno spláchnutí toalety použijeme asi 10 litrů vody, což by – o pár tisíc kilometrů jižněji – stačilo k přežití tří lidí. Kteří přístup k vodě zajištěný nemají a regulérně tam umírají žízní, suchomorem. Té vody, v přepočtu na osobu, v Česku spotřebujeme průměrně každý okolo 90 litrů, což by kdesi v rovníkové Africe vystačilo malé vesnici.

Výčitky z toho určitě nemáme, protože voda je u nás relativně běžným zdrojem, a jeho dostupnost je omezena jen naší vůlí k tomu, abychom otočili kohoutkem vodovodní baterie. Tendence šetřit něčím, co je hojné a dostupné, prostě běžně není lidem vlastní a my v tom nejsme žádnou výjimkou. Jinak je ale ta pravda o průměrné spotřebě vody v Česku relativní. Poptávka domácností totiž tvoří jen část z celkové spotřeby.

Sem spadá těch 5-10 litrů na osobu denně, které vypijeme a použijeme pro vaření. To je náš limit pro přežití. To ostatní připadá na luxus vyšší než průměrné kvality života - mytí, splachování, praní. Nebereme si ale všechnu dostupnou pitnou vodu. Na těch 13 miliard kubíků roční spotřeby je u nás žíznivý hlavně průmysl, který si bere okolo 55 % z objemu spotřebovávané vody.

Ve světě to většinou vypadá o dost jinak – tam klasický vzorec počítá s tím, že si 20 % pro sebe osobuje průmyslová výroba - a nejžíznivější oblastí lidské činnosti zůstává zemědělství. Produkce potravin. Na tu obvykle připadá okolo 70 % spotřeby. V Česku ale docela slušně (v porovnání se zbytkem světa) prší, a tak naše zemědělství k těm extra-žíznivým sektorům nepatří. Češi se vůbec mohou pochlubit – alespoň v porovnání se zbytkem světa - poměrně hezkým vysvědčením.

Od roku 1989 - kdy u nás činila spotřeba vody okolo 171 litrů - jsme dokázali úspornými opatřeními, dokonalejšími neplýtvajícími rozvody a efektivnějšími technologiemi utáhnout vlastní spotřebu skoro o polovinu. Ne že bychom dnes úplně šetřili, ale určitě drasticky neplýtváme. Použitou vodu taky průmyslově čistíme, nebo se o to alespoň snažíme. A výsledky jdou vidět.

Prakticky 100 % lidí u nás má zajištěn přístup k čisté, hygienicky nezávadné vodě. Přes 93 % populace je připojeno na vodovodní řad. Kdyby ty dodávky vody potrubím nějak přestaly fungovat, česká populace má stále „nějak“ zajištěn přístup ke studnám, které teoreticky mohou uhasit žízeň každého druhého občana. A i kdyby tohle náhodou nešlo, pořád u nás ročně spadne 30 krát více vody, než spotřebujeme. Zkrátka a dobře, pokud jde o vodu, jsme docela za vodou.

Máme se lépe než 880 milionů lidí, kteří sice vodu pijí, ale ne čistou. Lépe než 790 milionů lidí, kteří nevědí, kde a jestli vodu zítra vůbec seženou. A lépe než 2,3 miliardy lidí, kteří mají přístup k pitné vodě omezený a nemají jistotu, že jim ta voda z kohoutku poteče i zítra. Lépe než dvě třetiny obyvatel planety Země, kteří musí jeden nebo dva měsíce do roka šetřit vodou, aby se neocitli na suchu.

A právě tyhle komplexní souvislosti relativního dostatku a nedostatku hodnotí poměrně zajímavý projekt od neziskovky WRI - World Resources Institut – srovnáváním úrovně vodního stresu pro jednotlivé státy světa.

Hladinu vodního stresu, možného akutního nedostatku, dělí do pěti úrovní. Extrémně vysoká úroveň stresu, vysoká, středně vysoká, středně nízká a nízká. Pro vysvětlení, třeba ta vysoká úroveň vodního stresu například znamená, že lidé v takové zemi každoročně spotřebují 40-80 % své veškeré dostupné vody. Od povrchových zdrojů přes čerpání z podzemního rezervoáru, včetně toho, co náhodou naprší. Extrémně vysoká hladina vodního stresu pak značí vyčerpání 80 a více procent, nízká naopak méně než 10 %.

V praxi to vypadá tak, že stát s extrémně vysokou hladinou vodního stresu sice utáhne běžný provoz domácností, zemědělskou produkci i průmysl, ale v rezervě mu zůstane jen ta poslední pětina z objemu dostupné vody. Kdyby se něco pokazilo – nezapršelo by v sezóně dešťů, nepřišlo by jarní tání – jejich vodní rezervoár se jim do dalšího roku neobnoví a budou, slušně řečeno, nahraní. Tyto země – v roce 2019 jich bylo 17 – permanentně stojí na zápraží katastrofy, protože stačí sebemenší odchylka v počasí, výpadek v očekávané závlaze, a mají suchomor.

Asi nepřekvapí, že v téhle nejohroženější kategorii se nachází země jako Libye nebo Botswana, ale i státy nepoměrně bohaté, jako Omán, Bahrajn. Saudská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. O tom, že ropa je cennější než voda, se tu snad nikdy nebudou muset přesvědčovat. Určitě je ale dost nemilé, že v téhle páté a nejrizikovější kategorii se nachází i jedny z nejlidnatějších států světa, Pákistán a Indie. A z evropských zemí tu narazíme na San Marino.

Dohromady jde o necelé dvě miliardy lidí, kteří žijí v setrvalém strachu z toho, že voda dnes teče – ale zítra nemusí.

Dalších 44 států čelí té druhé, vysoké úrovni vodního stresu. Selskými počty se dá odhadnout, že ty dělí od smrti žízní dva nedeštivé roky za sebou. Nečekejte žádnou exotiku – spadá sem třeba Belgie, Andora, Kypr, Řecko, Španělsko. Středně vysoká míra vodního stresu je typická pro Portugalsko, Itálii, Lucembursko, Bulharsko, Německo, Dánsko a Estonsko. Trable může mít i Francie. Je zvláštní vidět tyhle státy ve společnosti zemí jako je například Kazachstán, Mauritánie a Lesotho. Když jde o vodu a její nedostatek, mají ale hodně společného.

Česko si v téhle bilanci nestojí vůbec špatně, respektive v hodnocení rizik od 1-5 dostalo od WRI známku 1,29. To značí středně nízké riziko vodního stresu. O drobet lépe než my si stojí Gruzie a Argentina, chloupek pod námi je Rusko a Bolívie. Ze 164 zemí, pro které byl dostatek dostupných dat, jsme ve světě 94. Od suchomoru nás dělí dobře pět let úplného sucha, což je luxus, který si nadpoloviční většina zemí světa neumí ani představit. Opravdu patříme k těm, kteří jsou – zatím – docela za vodou.

Statistika globálního vodního stresu nám ale nepříjemně připomíná, že voda – kterou bereme jako samozřejmost – má pro dvě třetiny obyvatel planety podstatně větší hodnotu. A hodilo by se na to myslet.

Zdroj: Ekolist.cz, WRI.org, OECD.org, knoema.com, Phys.org, Worldometers.info