Mladí Češi opouštějí mamahotely a může za to také koronavirus

Takzvaný mamahotel má mnohé přednosti, tedy především pro „vydržované“. Vynikající servis, úklid, čistota, plná penze jako v hotelu a přitom soukromí v mezích možností. Mnozí rodiče dokonce takový způsob přebývání svých potomků preferují. Mají je stále pod kontrolou, na očích, jsou s nimi, mají na ně nějaký vliv. A ti se naopak ochotně vzdají své samostatnosti za služby, za které by jinak museli platit. A nebo platit mnohem více.

Dříve bývali takzvaní mamánci většinou duševně či fyzicky postižení lidé, kterým mnoho jiného nezbývalo. Mnohým jich bylo líto a byli svým okolím vnímáni jako „chudáci“, kteří „to nemají snadné!“. Jiní byli vyloženě za obecní blázny. K takové realitě však přibyla po devadesátých letech minulého století armáda zdravých mladých lidí, častěji mužů než žen, kteří vlastně žijí úplně stejně, jako by byli limitováni nějakou nemocí. A je to cesta „do pekel“.

Jednomu zdravotně postiženému mamánkovi, který byl vnímán tak trochu za obecního blázna, jsme v druhé polovině devadesátých let pomohli spolu s několika dalšími sousedy s fasádou staré chalupy. On i matka invalidé, příjmy minimální. Byla to charita, pracovali jsme zadarmo a o svém volnu. „Kde by na to ti chudáci vzali peníze,“ říkali jsme si. Poté nás osočil, že jsme jim doma kradli a všude tuto lež roznášel, počínaje místní hospodou. Ze strachu, aby náhodou nemusel něco platit. Mamánek nás již nepotřeboval a tak se nás pokusil zbavit jako „vší v kožichu“, vůči kterým ovšem cítil pocit dluhu. Tenkrát jsem s mamánky skončil definitivně. Jejich zásadním rysem je pohodlnost spolu s „vyčůraností“. A pro udržení svého blahobytu jsou všehoschopní. Tedy alespoň mnozí. A ejhle, ony se jich vyrojily celé armádní divize. Jen pár let poté. Dokonce jsem se před cca deseti lety setkal s pětačtyřicetiletým mamánkem, který obýval byt spolu se svými rodiči, manželkou a dětmi. A víte, čeho se nejvíce bál? Aby si oficiálně nepřivydělal příliš mnoho peněz a nepřišel proto o podporu v nezaměstnanosti.

Co ale donutilo mnohé české mamánky opustit klid a bezpečí maminkovského (a tatínkovského) zázemí? Paradoxem je, že v devadesátých letech se snažila většina mladých lidí po dovršení své plnoletosti a nebo dokončení studií postavit na vlastní nohy. To se však poměrně rychle změnilo jako důsledek „srážky s kapitalismem, s tržním hospodářstvím“. Hypotéky nejprve vůbec neexistovaly a poté byly pro většinu prakticky nedostupné. Pro zapůjčení pouhých dvaceti tisíc jste jakožto čerstvě zaměstnaný či podnikající absolvent školy potřebovali ručitele, byť by tuto částku kryl jeden váš měsíční plat. A k tomu se v bance ještě předkládal dokument o absolvování povinné vojenské služby a nebo modrá knížka. Bez toho vás dokonce ani nezaměstnali. Dnes to však již neplatí. Ještě před pár lety bydlel v jednom bytě se svými rodiči dokonce každý třetí Čech ve věku od 26 do 30 let. A dnes je to již jen pětina, ze které tvoří muži oproti ženám 66 %.

Je tedy nastolen nový trend, kdy se mladí lidé stěhují od svých rodičů ještě před dovršením třiceti let svého života. Průměrný věk pro osamostatnění je pak 26 let, což ostatně představuje u těch vzdělanějších dokončení vysoké školy a zahájení kariéry. Zajímavé je, že například mladí Švédové opouštějí obydlí svých rodičů ještě před dovršením svých osmnácti let. Inu vikingové, na ně český šakal zřejmě nemá, o lvech nemá smysl hovořit.

Hlavním spouštěčem změny v Česku je přitom situace na realitním trhu. Ano, ceny nemovitostí jsou sice enormní, ovšem hypotéky jsou poměrně snadno dostupné a navíc nyní koronakrize promluvila do cen nájemního bydlení. Ceny pronájmů klesly za krátkou dobu až o 20 %. Přitom se i přehoupla složitá doba přechodu od socialismu ke kapitalismu a parlamentní demokracii a téměř 43 % mladých Čechů si již myslí, že ideální doba pro odstěhování od svých rodičů nastává, když si začnou vydělávat peníze. Ukončení studií pak vidí jako důvod k osamostatnění 28 % mladých Čechů. Pouze pětina se přitom domnívá, že je vhodnější počkat s odchodem od rodičů až do doby, kdy si na nové bydlení našetří (ostatně zkuste našetřit milióny na vlastní nemovitost). Oproti mladým Švédům však vidí okamžik dosažení plnoletosti k vylétnutí z rodného hnízda jen 5 % mladých Čechů.

Zatímco psychologové považují za ideální okamžik k osamostatnění dokončení studií. Navíc tvrdí, že by rodiče měli takovou snahu podporovat. Opačný přístup by dle nich dokonce mohl vést k tomu, že si potomci nakonec nebudou chtít ani hledat práci a nechají se od svých rodičů živit. Ovšem i do tohoto trendu promluvila koronakrize. Když rodiče odjedou do zaměstnání, je doma klid a „myši mají pré“, za nouzového stavu však byly tyto smíšené domácnosti často doslova přikovány doma. A nastal problém, který „vylétnutí z hnízd“ urychlil.

Paradoxem mamánství je fakt, že pouze každý desátý Čech preferuje při hledání svého nového bydlení blízkost svých rodičů. Za první, takzvaně „startovací“ bydlení, přitom platí 6 z 10 mladých Čechů do 10 tisíc korun měsíčně. Preferují tedy cenu, ale i lokalitu. S postupným stárnutím se pak již lidé uspokojí i s menším prostorem, vyžadují však lepší občanskou vybavenost. Co se týká prvního samostatného bydlení, 6 z 10 mladých Čechů preferuje podnájem před hypotékou, často si přitom první podnájem vybírají spolu se svými partnery či přáteli (38 %). Pouze 11 % řeší své první bydlení hypotékou, 7 % z úspor a pouze 4 % ze stavebního spoření. A často pomohou právě rodiče, kteří svým potomkům spořili například ve stavební spořitelně, formou termínovaných účtů apod. Jen menšina pak dostane od svých rodičů dostatek finančních prostředků na pořízení vlastního bydlení a nebo dokonce byt či dům. Výjimku představují chataři a chalupáři, kteří se na stáro uchýlí do svých rekreačních obydlí a dětem ponechají svůj byt. Ale i tento trend je již na sestupu, byť to obzvláště v chatových osadách „praská důchodci celoročně ve švech“ dosud.

A rada na závěr: Jak se zbavit nezaměstnaného a líného mamánka co nejrychleji? Zůstaňte s ním delší dobu doma! Koronavirus ukázal cestu. 

Do kategorie mamánkovství přitom nelze řadit společné bydlení ve dvou a vícegeneračních domech, kde je více jak 1 samostatný byt, a kde nesou rodiče se svými potomky společně náklady na bydlení. Mnohdy si musí potomci v takovém domě vlastní byt vybudovat či zrekonstruovat za nemalých finančních nákladů. Bohužel hází „vidle“ do problému samostatného bydlení mladých v Česku exekuce, jejichž příšerný rozsah a forma nemají ve světě obdoby. Co s tím udělá již další generace legislativců?

Zdroj: living.cz, ČESKÉSTAVBY.cz

Zdroj použitých fotografií: Shutterstock.com