Byt o rozloze čtyřiceti metrů čtverečních se může zdát prostorem malý, až nedostačující. Architekti, kteří se u jednoho takového pustili do projektu rekonstrukce, si toho byli dobře vědomi. A než se s pomocí různých opatření snažit vizuálně navýšit rozlohu dvou pokojů, rozhodli se onu nedostatečnost výměry užitné plochy přijmout za vlastní.
Když je proud řeky příliš na plavce silný, je někdy lepší nechat se nést vodou dál. Proto jejich řešením nebyla úprava, která by byt nějak nafoukla. Místo toho z malého bytu vytvořili dva, ještě menší.
Rozhodnutí nebylo samoúčelné. V pražských Vršovicích panuje značná poptávka po bytech, takřka bez ohledu na jejich velikost. Vytvořit z jednoho čtyřicetimetrového dva dvacetimetrové je tak vlastně z ekonomického hlediska velmi racionální řešení. Dva pokoje, jež se proměnily na samostatné mini-byty, sdílí jen společný vstup. A byť jsou profilem místností odlišné, svým vybavením jsou si nápadně podobné. Jeden od druhého se odlišují jen převládající barvou, kterou ovlivnila textura původních omítek.
Modrák a žluťák
První z dvojčat hraje do modra, druhé je „žluťák“. Modrý byt je celkově tmavší, hraje si s černými doplňky a kouřovým sklem. Jeho žluté dvojče naopak kombinuje jemnější a světlejší odstíny s průsvitným prosklením. Skleněné příčky mezi kuchyní a koupelnou v obou prostorech propouští světlo do útrob půdorysu. Hmotově zde navazuje kuchyňská linka na koupelnový nábytek, vzniká zde optický klam zrcadlení dřezu, baterie a skříněk.
Pokud vás láká uhlazenost a vycizelovaná preciznost, Vršovická dvojčata vás nejspíš neosloví. Nedokonalosti povrchů, hrubé omítky anebo nedotažené rysy tu ale nerostou z nějakého neumětelství, nýbrž ze záměru tvůrců projektu. Odhalená stará výmalba je tu cíleně zachována jako umělecké dílo, odkaz minulosti. Jde o přiznání minulosti, vyjádření autentičnosti.
Obyvatelé musí akceptovat, že nejsou v novém, ale v domě s historií, v bytě, který byl dříve pokojem. Sváry, škrábance a viditelné tahy štětcem jsou v celém bytě ponechány, aby dokumentovaly onu proměnu. Která nemusí být definitivní, ale postihuje další fázi existence bytu z Vršovic.
Oba pokoje, respektive oba byty – jak už to tak u starších domů bývá - disponovaly vysokými stropy. Ty pochopitelně nenechaly architekty v klidu, protože zápasili o užitný prostor. Onu zbytnou světlou výšku tak vyřešili vestavěným patrem, vybudovaným na konstrukci z ocelových íček. Jejich zábradlí je vypletené nerezovými lanky, v odlišném dekoru, odkazující se na secesní zábradlí činžovního domu.
Vršovická dvojčata jsou bezpochyby zajímavým projektem. Když totiž problém s malou výměrou přijímají jako hotovou věc, odrazili se tím k nalezení netradičního řešení. Které je ale v daných podmínkách navýsost funkční.
Materiály: Studio Reaktor
Foto-kredit: Michaela Kociánová