Novodobá zlatá horečka a výnosná recyklace elektroniky

Propadnout zlaté horečce je rok od roku těžší. Šance, že byste si dnes někde v Česku vydělali rýžováním zlata na slušný důchod, je totiž pranepatrná. Kroutit pánví, tedy tou zlatokopeckou, je sice navýsost osvěžujícím koníčkem, výnosným však nikoliv. Pokud chcete jít s dobou, je lepší vsadit na domácí alchymistickou laboratoř. V ní se totiž můžete pustit do vydobývání zlata ze staré elektroniky, a překvapit sami sebe nečekaným úspěchem.

Všechno je to samozřejmě otázka užitých měřítek a množství energie, kterou do procesu vložíte. Aspoň tím se vydobývání zlata z odpadu od práce zlatokopů neliší.

Nápad s těžbou zlata k nejmladším nepatří. Lidé se tím zabývají posledních 6000 let. Co začalo jako povrchový sběr a rýžování postupně přešlo v kutání, a následnou sofistikovanou důlní a hutní činnost. Ten přechod je vysvětlen a současně vysvětluje dvě věci. Předně, jít zlato hledat pod povrch se stalo nutností, protože povrchové nálezy se už staly nepravděpodobné. Máme vysbíráno. A za druhé?

Samozřejmě jde o to, že zlato je tak vzácné, že se jeho průmyslové dobývání pořád vyplatí. Spíše by se tedy slušelo říct, že ještě vzácnější, než bylo. K tomu se ještě dostaneme. Za těch šest tisíciletí totiž lidstvo natěžilo přibližně 190 000 tun zlata. Klidně si představte ty po zlatě paběrkující Aztéky, Římany, kutající otroky a zlatokopy v průběhu historie. Ti všichni se podíleli na vytěžení asi dvou třetin toho množství.

Těch do počtu necelých 60 000 tun jsme zvládli vytěžit už v rámci novodobých těžebních procesů, přibližně od roku 1950. Výhledy do budoucna úplně radostné nejsou, protože podle odhadů všemožných odborníků nám toho relativně dostupného zlata v ložiscích pod zemí zůstává už jen asi 54 000 tun. Z nichž těžbou 2 - 3000 tun ročně odkrajujeme. Za nějakých dvacet let tedy může klasická průmyslová těžba skončit.

Ona samozřejmě úplně neskončí, jen se stane ještě víc nákladná, protože se pustíme do těch méně dostupných ložisek. Tu narůstající dřinu navíc si lze snadno ilustrovat příkladem zlatokopa, který jako první dorazil v roce 1848 na výnosné aljašské naleziště. A stačilo mu, s pořádnou porcí štěstí, lopatou přeházet tunu zeminy, aby našel 45,6 gramů zlata. Paráda.

O sto let později ovšem výnosnost klesla, i v těch nejlepších případech osmkrát nižší. Pokud ale musíte lopatou přeházet tunu zeminy, abyste získali šest gramů zlata, pořád to vůbec nezní špatně, stále je to fantastický úspěch. Zvlášť v porovnání se současností, kdy mají ta nejlepší světová naleziště poměr 1,5-1,15 gramu zlata na tunu horniny. Přitom hrubý průměr těch zbývajících relativně dostupných a těžitelných výnosných ložisek je spíš 0,37 gramu na tunu.

Přeházet skoro tři tuny lopatou, jen abyste za to dostali něco s hodnotou mezi třinácti až šestnácti stovkami korun, to už se našinci skoro nevyplatí. A představte si, kolik těch tun byste museli přeházet, aby se vám zaplatily ty bagry, vrtné soupravy, čisticí a důlní technologie, koupě pozemků, pracovní síla, energie, daně… Zlato je nicméně poptávané pořád a pořád také bude.

Polovinu z globálně vytěženého objemu spolkne klenotnictví a výroba šperků, o tu menší polovinu se poperou investoři a centrální banky budující zlaté rezervy, a přibližně o desetinu si řekne výroba nových technologií a medicína. Zatímco trend poptávky v klenotnictví klesá a poptávka investorů kolísá, ty technologie a medicína si říkají každý rok o pár tun víc. Zlato, v nepatrných množstvích, je totiž všude kolem nás.

Zlato totiž nekoroduje, je chemicky inertní, nealergické, snadno se formuje, dobře vede elektrický proud (zvlášť nízké napětí), má vysokou odolnost. Takže když někdo vyrábí automobilové RF konektory a spínací kontakty MEMS, je to ideální volba. Zlato najdeme mobilních telefonech, noteboocích, počítačích, obrazovkách, GPS navigacích, kalkulačkách a další malé i velké elektronice.

Konkrétní přepočty se liší v rámci produktů a jejich sériových řad. V jednom mobilním telefonu je to dnes přibližně 0,034 gramu, v jedné SIM kartě zhruba 0,030 gramu. V procesoru počítače ale klidně i 0,2 – 0,5 gramů. Obecně se zlata do elektroniky přidávalo více v minulosti, takže staré mobilní telefony, videorekordéry a kamery jsou dnes obsahem vzácných kovů „hodnotnější“.

Že to jsou pořád naprosto směšná čísla? Že byste na „vytěžení“ jednoho gramu zlata potřebovali asi třicet starých mobilních telefonů?

Máte naprostou pravdu.

Ale v principu platí, že z jedné tuny starých mobilů dokážete vyrobit 350 gramů zlata. Což je poměr výnosnosti, kterému se žádný ze zlatých dolů – co jich na světě je a bylo – ani zdaleka neblíží.

V průmyslových parametrech, z hlediska vynaložené energie, práce a zdrojů, je dnes těžba zlata ze staré elektroniky přibližně 400x – 800x výnosnější, než zlatokopecké kutání zlata ve štolách. Skutečný novodobý zlatý důl.

Jak už tu ale padlo, je to otázka měřítek. Pokud toužíte po zlaté snubním prstýnku z vlastních zdrojů, tedy přibližně po dvou gramech čistého zlata, můžete doufat ve štěstí a kroutit pánví někde u potoka. Možná budete mít štěstí, ale nikdo vám úspěch předem negarantuje. Než z narýžovaných zlatinek budete mít dost na prstýnek, možná ho už nebude komu dát. Těžbou zlata z elektroniky se svému cíli můžete přiblížit o něco snáze – sice bez zlatokopecké romantiky – ale realističtěji.

Navíc to know-how domácké těžby zlata není moc obsáhlé. Chce to jen povědomí o rizicích. Bez kvalitních ochranných brýlí, rukavic a dost možná plynové masky se to zkoušet nedoporučuje, stejně jako dělat si takovou domácí alchymistickou laboratoř v nevětraném prostoru. Pracuje se totiž se silnými chemikáliemi (žíravinami, oxidanty), uvolňujícími toxické a hořlavé výpary.

Procesně je to nekomplikované. Důkladně vykuchat starou elektroniku, dostat se ke kovovým částem a elektrickým obvodům, tištěným spojům. Nalámané desky s plošnými spoji vložte do skleněné nádoby. V jiné nádobě smíchejte dva díly kyseliny chlorovodíkové a jeden díl slabého tříprocentního peroxidu vodíku.

Tuto směs nalijte na desky plošných spojů tak, aby byly zcela ponořené. Počkejte týden a každý den nádobu promíchejte skleněnou tyčinkou. Časem kyselina ztmavne a ze zbytků spojů se budou odlupovat zlaté vločky.

Po týdnu tuto směs přelijte přes kávový filtr do jiné skleněné nádoby. Zlaté vločky zůstanou zachovány. Zbylé kousky obvodové desky nasypte do hluboké plastové misky naplněné vodou. Kousky se zbytky zlata uschovejte pro opětovné namáčení. Vodu přelijte přes filtr, abyste zachytili veškerý zlatý prach, a vločky propláchněte vodou. Omyjte je metanolem a poté znovu vodou, abyste opláchli veškeré zbytky.

Zbývá už jen poslední krok – tavení. K tomu je zapotřebí trocha boraxu. Dá se sehnat v lékárně. Umožní, aby se zlato tavilo při nižší teplotě, než 1064°C. Tavení lze provádět v pícce, anebo s letlampou. Když borax začne měknout, přidejte zlaté vločky. Zahřívejte, dokud se vločky neroztaví do zlaté kuličky. Nyní je nechte vychladnout a teprve poté zlato ze znovu ztuhlého boraxu odštípněte.

Upřímně, není to úplně hračka. A třeba sehnat kyselinu chlorovodíkovou v dostatečném množství (a přitom tak, aby vám na dveře nezaklepala zásahovka) není zase tak snadné. Ale nebojte, ničeho trestného se nedopouštíte.

Když na tuhle alchymisticko-recyklační těžbu nebudete pohlížet jako na vyloženě ziskový byznys, ale spíše jako na volnočasový koníček, mohlo by vás to bavit. Zvlášť jestli máte trochu dobrodružné spády, ale ke zlatonosnému potoku daleko. Není to jednoduché, a v malých měřítcích se tím zbohatnout nedá. Ale je to příjemný experiment a docela zábava. Z nepoužívané staré elektroniky, kterou průměrně jedna domácnost v zaprášených šuplících střádá, toho zlata na jeden prstýnek totiž je.

Zdroj: TheConversation.com, Wired.co.uk, GoldBulletin, dggs.alaska.com, products.pcc.eu, jrenterprise.com, Cohenusa.com, earth911.com