Že za odpoledního úpalu na zahradě nemáte zalévat rostliny, to už jste jistě někdy slyšeli. Ale přemýšleli jste nad tím, proč vlastně ne? Zkratkovité zdůvodnění totiž zní, abyste listy rostlin nespálili. A to už začíná být trochu na pováženou. Vodou přeci hasíme žár, nikoliv rozděláváme oheň. Jak by tedy mohla z vody vzniknout na rostlinné tkáni nějaká popálenina? Jednoduše, zvětšovacím sklíčkem popálíte i vlastní pokožku.
Když si necháme ono zdůvodnění odpoledního ne-zalévání trochu vysvětlit, můžeme se dozvědět ledacos. Třeba to, že kapičky vody ulpívající na listech fungují jako taková malá zvětšovací sklíčka. Podobně jako ta z brýlí nebo lupy. A jak asi víte, s lupou se oheň rozdělat (s trochou trpělivosti a umu) dá. Nezalévání přes poledne by tedy mělo být cestou k tomu, jak z kapiček vody na listech nedělat optické čočky, a nezpůsobovat ony popáleniny na povrchu listů.
Zní to odborně, jako z hodiny fyziky. A protože experiment s rozděláváním ohně lupou má za sebou snad každý, vypadá to celé skoro uvěřitelně. Tedy jen do doby, než se nad tím zamyslíte hlouběji.
Představte si třeba, že jste právě vylezli z moře na slunnou pláž. Voda z vás jen crčí, a vy spokojeně ulehnete na lehátko. Jak to, že vzápětí neskončíte v plamenech? Na kůži přeci máte spoustu vodních kapiček a slunce praží. Musí dojít k zážehu. Jenže nedojde. Copak ta podivná fyzika platí jen pro zalévané listy rostlin a pro nás ne?
Anebo je to celé ještě trochu jinak?
Ta správná vzdálenost
Pro vysvětlení nezbývá, než se vrátit zpátky k fyzikálnímu experimentu s lupou. Už asi tušíte. Abyste zvětšovacím sklem propálili díru do žákovské, zapálili si potají uloupenou cigaretu anebo vyrobili spáleninu na ruce spolužáka (to se vám jen snažíme připomenout školní léta), je třeba to zvětšovací sklo držet v určité vzdálenosti. Ohniskové vzdálenosti. Přesně zacílené tak, aby se paprsky procházející skrze čočku soustředili, koncentrovali, na jedno malé místo.
)
Sluneční paprsky vaše mokré tělo na pláži nesežehnou na prach, protože kapičky jsou přímo na vašem těle. Nic je nedrží v nějaké té specifické vzdálenosti, takže jako zvětšovací sklíčka rozhodně nefungují. A na listech rostlin? Přesně tak. Kapky, které ulpívají na listech rostlin – přímo na jejich povrchu – také nic nedrží v nějaké ohniskové vzdálenosti. Tedy, většinou.
Ve hře je totiž tvar vodní kapky, úhel dopadajících slunečních paprsků. Také na povrch listů bychom zapomínat neměli.
Tady už to začíná být trochu složité. Však se také touto hypotetickou otázkou zabývali vědci po odborné stránce poprvé v roce 1892, a občas si ji pro jistotu připomínají i dnes.
)
Voda vám zahradu nespálí
V krátkosti: Při testování kapek různých tvarů se dospělo k závěru, že kapky na hladkých površích, jako je většina listů, povrch nespálí. Tvar těchto kapek je totiž takový, že soustřeďují světlo v bodě pod listem, takže v podstatě světlo nesoustřeďují. A proto nedochází k žádnému poškození rostlinné tkáně.
Za určitých – hodně teoretických – podmínek se může stát, že vodní kapka nepřistane přímo na povrchu listu. Třeba proto, že je list rostliny pokrytý jemnými chloupky. Nebo nějakým druhem ochranného rostlinného vosku. Pak by kapka skutečně „stála nad listem“, a mohla by se začít chovat jako to zvětšovací sklo. A protože je vyvýšeným tvarem, mohla by – opět teoreticky – soustředit proud světelných paprsků, tepla, na povrch listů. Spálit je.
Rostliny o tom pochopitelně něco tuší. A proto ty, které nemají listy hladké ale s jemným ochlupením na povrchu, nemají chloupky tak vysoké, aby na nich mohla v té správně „pálivé“ výšce kapička vody ulpět. Není to zkrátka běžně pozorovatelný jev. Pro tu pochybnou realitu vzniku možných požárů je třeba připomenout i to, že taková kapka se na listu rostliny v horký den odpaří mnohem rychleji, než by se stala onou zapalující lupou.
Zalévat přes poledne? Raději ne
Ono to dává docela lidsky smysl. Kdyby totiž vodní kapičky jako zvětšovací skla skutečně působily, brzy by po poledních dešťových přeháňkách (za nimiž by následovalo slunečné odpoledne) nezůstaly na povrchu planety žádné nespálené listy. To bychom si asi už všimli, že se něco takového děje.
Takže za parného odpoledne, se sluncem vysoko nad hlavou, zahradu zalévat můžete?
Klidně.
Ráno, večer nebo přes poledne. Kdykoliv.
Zrovna přes to horké poledne to vážně moc smysl nedává. Ne tedy kvůli falešné obavě ze spálených listů.
Ale protože přes poledne, za plného slunečního osvitu, bude mnohem větší odpar. Méně z objemu vámi vyzalévané vody se dostane až do půdy, ke kořenům rostlin. Méně té vláhy prospěje tam, kde chcete. Ekonomičtější je zalévat tehdy, když je o něco chladněji. Nad ránem, nebo v podvečer. Obecně platí, že zalévat máte až tehdy, kdy to rostliny skutečně potřebují.
Ne nutně tehdy, když se to hodí vám. Ale na obavu ze spálených listů maličkými zvětšovacími sklíčky vodních kapek to vážně nesvádějte, takhle to zkrátka nefunguje.
A že vám někdy listy rostlin na zahradě po takové odpolední zálivce zežloutnou nebo zhnědnou? Inu, stát se to může. Na vině ale nejsou nějaké spáleniny od slunce. Hnědé stopy na listech zanechají spíše kyselé deště, (chlorovaná) voda odebíraná z vodovodního řadu či určitá hnojiva a chemikálie.
Zdroj: ScienceDaily.com, Journals.uchicago.edu, NewPhytologist.com
