Ovíjivé rostliny a liány, kterými zkrášlíte exteriér svého domu, jsou sice chtěnou, nicméně ne jedinou stranou mince. Jsou totiž i takové, kterými si dům naopak znehodnotíte. A zdaleka ne všechny ty oplétající a vinoucí se krásky si vystačí bez opory anebo pořádné porce vaší péče.
Bujný porost pnoucí se po stěnách domu umí z průměrného rodinného domku v Česku vyčarovat atmosféru staroanglického venkovského sídla, exotiku Pacifiku anebo pohodu slunného Středomoří. Není to ale zadarmo a ani bez potíží. Než se k takovému zásadnímu kroku odhodláte, je třeba přemýšlet. Protože vnější podobu domu, fasády, tím měníte na dlouhá léta dopředu. A často i trvale. Pokud vás má nálada na popínavou zeleň snad brzy přejít, jen byste marnili svůj čas a zdroje.
Čas je veličinou, s níž se teď budeme potýkat opakovaně. Ovíjivé rostliny, liány a další do výšek se táhnoucí exempláře totiž vlastně nikdy nepřirůstají tak rychle, jak bychom si přáli a představovali. To o rychlosti růstu platí to doslova v obou směrech. Některé populární druhy totiž rostou do krásy až žalostně pomalu. Taková hortenzie řapíkatá (Hydrangea anomala petiolaris) se obvykle nevytáhne o víc než 30 – 90 centimetrů za rok.
)
)
)
)
Ne že by nedokázala vytvořit kolem zdí domu baldachýn hutného zeleného listoví se spoustou vonných květů. Umí to. Jen to prostě bude tempem, které není ani metr za rok. Než obroste celý dům, počkáte si na to léta. A jiné, jako například loubinec popínavý – pětilistý (Parthenocissus quinquefolia), lidově nazývaný psí víno – jsou přesným opakem. Když se uchytí, přirůstají zase až krapet moc rychle. Nečiní jim problémy natáhnout se o 6-7 metrů za sezónu. A s tím se pochopitelně pojí problémy.
Protože jejich růst je třeba nějak regulovat, usměrňovat. Množství biomasy, které přitom produkují, je ohromné. Stejně jako výšky, do kterých za nimi musíte při sestřihávání šplhat. Zrovna o loubincích platí, že jsou jako skoro jako z pohádky Hrnečku, vař! Jen neznáte to kouzelné slůvko, které by jejich růst včas zastavilo. Pro rychlé vytvoření zeleného efektu jsou nepochybně lepší, než „líné“ hortenzie, ale co pak s ním, že?
)
)
Pro a proti? Rychlost, práce, hodnota nemovitosti
To ale neznamená, že by to u jiných druhů bylo bez komplikací. Než se pustíte do výběru konkrétního druhu – rychlost jeho růstu berte v potaz - zjistěte si předem, s pomocí jakého triku se to vlastně přidržují a táhnou do výšek. Některé se opírají o své silně větvené stonky, jiné pracují s pomocí vzdušných kořínků a jiné zase využívají „přilnavé“ disky. Většině z těch populárních pnoucích druhů je totiž třeba nějak pomáhat.
)
)
Tím, že jim nabídnete oporu, konstrukci, po které budou moci šplhat. Platí to například pro zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum), stálezelenou dřevitou liánu bugenvileu (Bougainvillea) nebo nepravé kiwi, aktinidie kolomytky (Actinidia kolomikta). Ne všechny přitom docení klasickou mříž nebo treláž. Některým může spíš sedět obtáčení sloupu či cizího kmene, jiné si zase do startu říkají o robustní oporu podpůrnými tyčemi.
)
)
Když jednou přijde na likvidaci té krásy, jejich odstranění, jsou ale právě tyhle druhy ty nejsnáze odstranitelné. Bez opory se neudrží. Rostliny se vzdušnými kořínky, které sice rostou bez opory a přidržují se nerovností a hrubých povrchů, se už odstraňují o dost hůře. Většinou po sobě na fasádě zanechávají stopy, které je třeba ostříkat nebo pískovat.
Nejméně práce s dodatečnou podporou řešíte u druhů, které se přidržují povrchů s pomocí přilnavých disků. Typicky jde o břečťan popínavý (Hedera helix). Za úsporu námahy – jde to bez podpůrné konstrukce - ale zaplatíte dřinou navíc při jejich odstraňování. Není to nemožné, ale skoro nemožné. Liána se totiž podkladu drží tak pevně, že dokáže částečně narušit jeho soudržnost a využít každé proluky.
)
)
S břečťanem tak po letech prakticky odchází celá omítka. U starých budov hrozí i „odchod“ části zdiva – u novějších pak zase venkovního zateplení. Břečťan je sice nádherný a jeho krása nestárne (díky kouzlu fylotaxe se jeho listy proměňují), ale patří k velmi obtížným druhům, které mohou svými pátravými oddenky zcela ovládnout nejen zdi domu, ale i okolní zahradu.
Není jediným druhem, který má tendenci dominovat nad okolím. Polymorfní brslen Fortuneův (Euonymus fortunei), který je k sehnání ve více než 150 kultivarech, je taky pěkný dáreček. Zvážit, co přesně s vaším domem a jeho okolím pnoucí rostliny udělají v dlouhodobém časovém horizontu, se rozhodně vyplatí.
)
)
Pokud budete někdy chtít svou nemovitost prodat, můžete bujnou zelení hodnotu domu pro případného kupce zrovna tak navýšit, jako snížit. Při pohledu břečťanem obrostlý dům si kupec dokáže představit, kolik peněz a energie ho bude stát se toho zbavit. Pro jiné to ale může být velkým lákadlem.
Obecně se pnoucí druhy nedoporučuje vysazovat tam, kde by měly potenciální prostor pro vytváření škod. Dřevěné venkovní obklady, lamelové obkladové konstrukce střecha se šindelem nebo pálenou taškou (pokud je máte, je třeba držet liány pod úrovní střechy, aby nenadzvedávaly krytinu). Anebo venkovní zateplení. To všechno jsou rizikové faktory.
Druhy vzývané a zatracované
Popínavých a ovíjivých rostlin se zříci nemusíte, rizika pochopitelně můžete umenšit náležitou péčí a samozřejmě volbou vhodnějších druhů. Které to jsou?
Chváleny jsou už zmíněné hortenzie řapíkaté – pnoucí, které dobře snáší zastínění, mají krásné květy i listy. Jsou to samopnoucí rostliny k jejichž kladům se počítá to, že zůstávají pěkné i za suchého a horkého počasí. Šikovné jsou i žluté jasmíny (Gelsemium sempervirens). Pro svou odolnost jsou poměrně univerzální, snáší zastínění a krásné jsou už od jara. Jen potřebují nějakou oporu, mřížoví.
)
)
Jako z pohádky – tentokrát ovšem O šípkové růžence – jsou růže. Není to staromilská klasika, dají se totiž pěstovat v mnoha kreativních kompozicích. Jsou fascinující, voňavé. Získají si každého. Ale potřebují oporu. To aktinidie nečarují ani tak květy, jako spíš že lákají svými žíhanými panašovanými listy. Jsou nenáročné a příjemně voňavé.
Bungeviela je pracná – potřebuje oporu, směrování a průběžnou motivaci k růstu. Nikterak rychle přitom nepřirůstá. Ale když vytrváte, odmění vás. Naopak méně práce můžete očekávat od plaménků (Clematis). K dispozici jsou v mnoha různých odrůdách a barvách. A byť potřebují k ovíjení podpůrnou konstrukci, vystačí si s tenkým drátem nebo jinou vzpřímenou podporou.
)
)
Čemu se naopak spíše vyhýbat? Pokud nemáte cit pro katastrofu, vyhněte se břečťanu. Je do krajnosti nenáročný, ale dům i zahradu dokáže opanovat. Pozor také na vistárie. Ne že by byly špatné, fialová jim sluší. Ale jsou nesmiřitelným nepřítelem dlaždic a obkladů, umí se „zavěsit“ na okapy a vodovodní svody, které umí ucpat, přetížit a strhnout. Celistvost domu asi nenaruší, ale radosti je s nimi méně než práce.
)
)
Kromě jiného si také vytvořily si nehezkou pověst druhu, za nímž se táhnou problémy – škůdci, plísně, choroby ostatních rostlin. Chválu pěstitelů si nevysloužil ani trubač kořenující (Campsis radicans). Z hlediska průběžné údržby je totiž noční můrou. Choulostivost kombinuje s až nečekanou vytrvalostí tam, kde o něj zrovna nestojíme.
)
)
Svého snu o rodinném domě porostlém záplavou ovíjivé a popínavé zeleně se pochopitelně vzdávat nemusíte. Jen to chce vzít v potaz, že kromě krásy jsou tu i rizika. Zdobivé liány nerostou tak rychle, jak bychom si představovali – a některé nerostou jen tam, kde chceme.
Zdroj: ČeskéStavby.cz, HouseBeautiful.com, SouthernLiving.com, GardenersPath.com
