Studie, která byla na prach, přináší zajímavé postřehy k nebezpečnému znečištění domácností

Je celkem jedno, v jak luxusní nebo obyčejné domácnosti žijete, jak často uklízíte. A nezáleží ani na tom, jestli žijete třeba v Číně, na Novém Zélandu nebo v Česku. Prach v domácnosti totiž mají všichni.

Výzkumníky z australské Macquarie University ale zajímalo, zdali se ten čínský, novozélandský potažmo český prach v domácnostech nějak liší. Svým složením, chemickou strukturou, převahou koncentrací zdrojů. Proto rozjeli poměrně zajímavý projekt, do nějž se zapojilo dohromady pětatřicet zemí z celého světa.

Ten projekt, v krátkosti řečeno, začal docela vesele. Tím, že si v celkem 2265 domácnostech světa lidé vysáli. Speciálním vysavačem, ovšem. A vzorky toho prachu pak odeslali k analýze odborníkům. Ti pak mohli v laboratořích vyhodnotit, co mají složky prachu v jednotlivých domácnostech společného nebo odlišného. Ptáte se, k čemu je – tedy kromě toho, že si někdo doma vysával – takové bádání dobré?

Odpověď souvisí s tím, že v prostorech pod střechou trávíme až 90 procent svého času. Převážně tedy v domácnostech, bytech a domech. A tudíž existuje velmi výrazný prostor k tomu, aby nás ty složky prachu nějak ovlivnily. Identifikovat ty potenciálně závadné složky znamená umět předvídat rizika, zdravotní, hygienická. A samozřejmě, takový transkontinentální výzkum přináší novou perspektivu, srovnání.

Tou první – a upřímně asi dobrou – zprávou je, že Česko v té studii nezazářilo. Nebylo, když přišlo na prach a jeho složení, nikterak výrazné, odchylné ani mimořádné. Docela se ztratilo v průměrech, nevybočovalo z normy. Což vzhledem k tomu, jak dopadly prašné domácnosti v jiných státech, můžeme považovat za úspěch. Poměrně dost domácností/států totiž vyniklo, a ne v dobrém slova smyslu. Prach v jejich domácnostech například obsahoval výrazné koncentrace těžkých kovů. Které jsou toxické.

V Nové Kaledonii například „zazářili“ prachem s vysokými koncentracemi chromu, niklu a manganu. Příčinou je pravděpodobně tamní složení hornin v podloží a historie těžby. A cenou za tu minulost je pravděpodobně i výrazně větší podíl rakoviny plic a štítné žlázy. Na Novém Zélandu vybočují prachem, který se bohatý na arsen. Prach tu přesahoval koncentrace, které by se podle norem nedaly považovat za bezpečné pro děti. I v tomto případě za to může geologie hornin v podloží.

Každá šestá australská domácnost se naopak může pochlubit prachem s nezvykle vysokými koncentracemi olova. Ty pak mohou negativně ovlivňovat rozvoj mozku a nervového systému. Austrálie za ty vysoké koncentrace olova v prachu pravděpodobně může poděkovat důlní činnosti, ocelárnám, a později ukončené éře olovnatého benzinu, stejně jako olovnatým barvám v domovních nátěrech.

Koncentrace mědi (a též olova a niklu) byla výrazně odchylná i v ghanské Akkře. Vzhledem k tomu, jak tu „recyklují“ elektroodpad navezený sem z Evropy – spalují ho na haldách a vybírají z něj vzácné kovy – dá se to vysvětlit celkem snadno. Že to končí rakovinou asi netřeba dodávat.

Badatele zajímalo, jaké jsou vlastně ty zdroje, z nichž se do domácností těžké kovy usazující se v prachu dostávají.

Ukázalo se, že mezi vstupy onoho prachu se počítá celá řádka věcí. Třeba to, jestli máte zvířecí mazlíčky v domácnosti. Zda se vám náhodou loupe (nebo neloupe) nátěrová barva v interiéru či exteriéru. Jestli žijete s kuřákem, zdali máte zahradu, kdy jste naposledy renovovali, z jakého materiálu máte podlahu… jak často vysáváte a jaké je stáří domu, z čeho je dům vystavěn, čím jej vytápíte. A taky, zda ten dům stojí v zástavbě anebo na samotě.

Nejvýraznější cestou, kudy se toxické složky prachu dostávají dovnitř, jsou pozůstatky emisí olovnatých paliv a olovnaté barvy. Přítomnost zinku a mědi je pak ovlivněna degradací stavebních materiálů u starších domů. A třetí takovou cestou bylo, že se ono nebezpečné znečištění zanese do domu na podrážkách bot, případně jej tam zanesou domácí mazlíčci. Zvlášť, když máte vlastní zahradu.

Jak už tu padlo, Češi v tomhle velkém mezikontinentálním srovnání nevynikli.

Naše obydlí mají totožné problémy, ale naměřené koncentrace v prachu nepatřily ke světovým extrémům. Přesto bychom asi spali klidněji, kdybychom věděli, jak ty naše stávající koncentrace prachu nějak umenšit. Abychom se nevystavovali zbytečnému riziku. A to naštěstí výzkumníci z Macquarie University nepodcenili. Vypracovali poměrně obsáhlý seznam doporučení, kterých by se vyplatilo držet.

Patří k nim časté vysávání, vytírání a utírání prachu vlhkým hadříkem. Vysávání samotné moc nepomáhá – pokud tedy nemáte HEPA filtr částic - ale zase snižuje množství kontaminantů, jako jsou mikroplasty v domácím prachu. Důležitá je údržba nátěrů, barev. Zvlášť těch, kde se odlupují. Při malování nebo renovacích je třeba dodržovat bezpečnostní pravidla.

Kouřit by se v domácnosti vůbec nemělo (snížíte tím koncentraci chromu i manganu), stejně jako by se v ní neměly provozovat koníčky spojené s prací s olovem (rybářská olůvka by si cestu dovnitř najít neměla). Pokud v okolí domácnosti probíhá stavba anebo sami stavíte, měli byste mnohem důsledněji kontrolovat (a odbourávat) prostup prachových částic zvenčí.

Domům i bytům se vyplatí vstupní i vnitřní rohože, a boty by se měly zouvat ideálně před vlastním obytným prostorem. Zvířata byste měli koupat častěji, nebo jim alespoň po návratu z venkovních toulek otírat tlapky. Topit byste neměli chemicky ošetřeným dřevem, topeniště by mělo být uzavřené. Na zahradě byste neměli mít odhalenou půdu – s tím pomůže zelené hnojení nebo mulč. Víc byste měli pracovat s mopem, než zametat. 
V domech či bytech, zkrátka našich domácnostech, trávíme většinu svého času. A je proto rozumné vyvarovat se tomu, aby nám všudypřítomný prach s nějakými toxickými kovy zamořoval naše nejbližší prostředí. Česko mezi rekordmany prachu nepatří, a ani prach v našich domácnostech není nějak extrémní. Pozor si na něj ale dávat musíme.

Zdroj: pubs.acs.org, TheConversation.com