Začínáme s roubováním ovocných stromů

Co budeme k roubování potřebovat?

Výčet potřebných věcí nevypadá sám o sobě záludně. Ke štěstí a roubování nám chybí jen ostrý roubovací nůž (skutečně ostrý), který se bude pohodlně držet v ruce, a se kterým dokážeme dělat stejnocenné přesné řezy. Dále pak nenarašené a nezavadlé rouby, a také pojivo v podobě pásky (lýkové nebo tenké z PVC, případně tmel) a štěpařský vosk. Jednoduchost sama, viďte? Ale teď vážně, proč bychom vlastně měli chtít roubovat? Určitě ne jen proto, abychom mohli tvrdit, že teď už jsme ti správní sadaři.

Proč vlastně roubovat?

Cílem zavedené praxe je především kultivace rostlin (roubování totiž není jen o stromech, používá se i u zeleniny a především ve vinařství), respektive předávání a zachování jejich vynikajících vyšlechtěných vlastností. Jednoduše jde o to přenést rychleji asexuální cestou geny jedné specifické odrůdy na druhou. Tu a tam s menšími či většími úspěchy. A hned jsme u prvního odborného pojmu, kterým je afinita. Do češtiny ji můžeme volně přeložit jako „přilnavost“, tedy tendenci stromu (dřeviny, keře, rostliny) přijmout roub jiného druhu na svůj kmen. Zatímco například jabloně se vyznačují velkou afinitou, a ochotně přijímají rouby jiných odrůd, u dalších ovocných dřevin už záleží na umu stejně jako na štěstí.
Při roubování dochází k funkčnímu spojení vybraných a upravených částí dvou rostlin tak, aby mohly společně srůst a jedna pak plnohodnotně vyživovala druhou. V principu se tak využívá roubování k množení zajímavých kultivarů (odebíráme rouby hodnotné odrůdy, a instalujeme je na náš strom), případně si pohráváme dalšími vlastnostmi naší dřeviny. Například můžeme včasným roubováním snížit její výšku, pozměnit habitus, podpořit růst trpasličích forem, umocnit u mladého stromku produkci a nebo oživit plodnost staršího, ale stále ještě zdravého stromu. Genetika a šlechtitelství, které bychom čekali spíš někde ve velkochovech a vědeckých laboratořích, si tak podávají v našem sadu ruce.

Představuje se roub

Roubem se rozumí upravená část letorostu, výhonu (to, co jsme si odřízli z toho ceněného kultivaru), a co aplikujeme na „podnož“, tedy cílovou rostlinu. Musí se jednat o jednoletý výhon, který má velké pupeny (což svědčí o dostatku zásobních látek) a vyzrálou kůru. Pupeny by navíc měly být spíše podlouhlejší, špičaté, tedy ty listové, nikoliv ty kulaté, květní. Vybrat si správně ale není jen tak – musíme se vyvarovat tzv. „vlků“, nežádoucích výhonů, které z matečné rostliny vyrážejí na všechny strany. Navíc se musíme snažit roub odstřihnout zahradnickými nůžkami nejlépe v oblasti koruny, v místech s expozicí k jižní straně (tam, kde je největší oslunění). Hladkým řezem zastřižený roub by měl mít délku od deseti do patnácti centimetrů.

Kdy rouby odebírat?

Určitě neuškodí přečíst si Čapkův Zahradníkův rok, ale pro začátek nám postačí informace, že u třešní a višní provádíme odběr zhruba v prosinci, u slivoní a meruněk zhruba v lednu a u jádrovin pak – zhruba –mezi lednem až únorem. Třikrát zhruba, pro pět pecek do čepice, copak to nikdo neví přesně? Každý rok se totiž klimatické podmínky nad Českou kotlinou vlní trochu jinak, a nedá se nikdy přesně říct, že je ten správný čas. To už chce praxi. Můžeme tedy obecně říci, že konec zimy je časem pro odběr roubů nejlepším, stejně jako pro jejich aplikaci na podnož je nejlepším časem začátek jara. Co tedy s rouby v tomto mezičase?
Aby nám rouby nezačaly rašit, nebo naopak nezavadly, musíme je uchovávat v optimálních podmínkách. Teplotní rozmezí pro jejich skladování se pohybuje mezi 3-6 stupni Celsia. Odborníci doporučují uložit svazečky roubů do pilin či písku (do dvou třetin výšky roubu), zabalit je do fólie, a podobně. Stinný a nevlhký sklep, kde nekolísají teploty, by ale mohl postačit.

S roubem po funuse

Každá ovocná či okrasná dřevina má už tak nějak dánu dobu životnosti. I my si proto musíme pohlídat, kdy ještě má cenu usilovat o naroubování. Nezapomínejte také, že než se roub skutečně ujme a přijde čas „nové“ úrody, potrvá to ještě dva roky. Životnost se u jádrovin počítá obvykle na čtyřicet let, třešním a višním je dopřáno dvacet let, a u slivoní a meruněk můžeme počítat se deseti lety. Podstatná pro nás ale bude kondice naší „cílové“ dřeviny, tedy „podnože“, především tedy zdali je dobře zakořeněná.

Jde se na věc

Neprovádíme sice úplně chirurgický zákrok, byť rysů podobných s transplantací je tu hodně, ale uvědomme si, že pokud má věc proběhnout v pořádku, pracujeme v podstatě na buněčné úrovni. Potřebujeme, aby došlo k napojení vodivých svazků a kambia roubu na podnožce. Řez, který povedeme, proto musí být skutečně rovný a hladký, a doporučuje se i mírná desinfekce řezacího nástroje (stačí opláchnout ve vodě či denaturovaném lihu). A teď k samotnému procesu. Bude to roubování za kůru, anebo kopulace?

Zavádějící název pro snazší metodu

S termínem „kopulace“ si obvykle spojujeme prožitky vyloženě radostné, byť často fyzicky náročné. Nejinak je tomu i zde. Roubování kopulací se aplikuje tam, kde je roub i podnož stejně silná. Metoda sama vyžaduje trochu šikovnosti, protože musíte vytvořit na podnožce i na roubu šikmý zářez (přibližně v délce přesahující třikrát až čtyřikrát průměr roubu) pod stejným úhlem, abyste následně mohli roub k podnožce přiložit. Následně se roubované místo ošetří. Ze sortimentu našich pomůcek využijeme cokoliv, co lze použít pro převázání, ať už je to lýko, roubovací páska nebo PVC páska. Páska nemusí omezovat roub v místě spoje v tloustnutí. Nezapomeňme vrchol roubu ještě zatřít voskem, pokud pracujeme při ovinování s lýkem, tak i celé roubování. Hotovo.

Roubování za kůru

Roubování za kůru není tak populární, ale není o nic náročnější než kopulace. Využívá se tam, kdy je podnož silnější než samotný roub. Klíčem k úspěchu je v tomto případě čas, který si pro tento úkon vybereme. Ideální je „vlahá a teplá“ doba, tedy krátce po dešti, když se oteplí a míza ve stromech doslova tepe. Tehdy není problém na rovném a hladkém řezu podnože, kterého docílíme ostrou pilkou, „odloupnout“ kůru, a zasadit za ni roub. V případě silnější podnože můžete umístit i několik roubů, a tím zvýšit šance na uchycení. Ono „odloupnutí“ provádíme jedním řezem, nebo zešikma seřízneme jen samotný roub. Pokud jsme usadili více roubů, a všechny se nám ujaly, průběžně je ve vegetačním období zkracujeme, a po zacelení rány je úplně odřízneme. Hotovo podruhé. První kapitolu sadařské magie máme za sebou.

Zdroje: wikipedia, novyclovek.blogspot.cz, www.ireceptar.cz, www.abecedazahrady.cz, www.jaktak.cz, www.shutterstock.com