Dobré zprávy potěší, i když zaznívají z opačného konce planety. V Austrálii se probrali z letargie a začali aktivně bojovat s krizí bydlení. Tamní vláda učinila potřebné kroky k tomu, aby byla zahájena výstavba nových rodinných bytů ve městech. V čem je háček? Nikdo se rodin předem nezeptal, jaké byty vlastně chtějí.
Kdo si myslí, že kdesi na jižní polokouli u Protinožců je to jiné, spletl by se. I tam to mysleli dobře a dopadlo to stejně jako vždycky. Sydney, Melbourne nebo Liverpool se po X letech nečinnosti probraly z ospalosti, a začaly řešit to, co bylo už opravdu dlouho poptáváno. Slušné rodinné bydlení ve městech.
Hned ze startu je třeba říct, že to není to až tak horká novinka. Spíš postupně se vyvíjející kauza. Trend postupného přechodu v poptávce, odsun od rodinného bydlení mimo města k bydlení v městských bytech, Austrálie zažívá už druhou dekádu. A posledních deset let už z toho vykrystalizovalo docela velké národní téma. Jak k tomu došlo?
)
Australské páry – rodiče i nesezdaní partneři ve věku třicátníků až čtyřicátníků - si docela dobře spočítali, že s hypotékou a vysněným domem kdesi na venkově to zkrátka do budoucnosti nevyhrají. Proto se rozhodli, že radši zainvestují do koupě apartmánů, bytů ve městech. Kde to do práce nebudou mít daleko, kulturu a zábavu budou mít pod nosem a přitom tu ještě vychovají své děti.
Blízkost toho provozního zázemí a obslužnosti, od úřadů přes doktory až po nákupy; možnost širšího výběru ze vzdělávacích institucí a vyžití pro potomky, snadná cesta to zaměstnání patřila k velmi silným motivům změny v poptávce na realitním trhu. Zádrhel byl ovšem v tom, že realitní trh nedokázal odpovědět odpovídající nabídkou. Rodinné apartmány totiž nebyly k dostání.
Vytvořilo to docela nehezký přetlak, skokový nárůst cen. Co bylo nějak zajímavé, to také houfně zakoupili investoři. Kteří takové byty využívali jako „raketu“ k cestě na finanční vrchol. Zkrátka symptomy krize bydlení, které známe i u nás.
Od nespokojenosti ke špatnému řešení
Bylo to velké téma tamních voleb, protože mladí rodiče s dětmi potřebné zázemí ani zastání nenacházeli. Chvilku trvalo, než si toho všimli i tamní developeři, kteří s patřičnou pobídkou od státu začali s budováním rodinných apartmánů. To nás dostává přibližně pět až sedm let do minulosti, kdy byla výstavba zafinancována a rozběhla se naplno.
Takže by dnes mělo být dávno hotovo a splněno, ne? Jenže nic takového rodiny s dětmi zatím nepozorují. Nikdo se totiž neobtěžoval se jich zeptat, jaké že byty to vlastně potřebují mít.
Developeři se drželi zažité praxe – úředníci zase předem nastavené zonace zástavby - a australská města se tak zaplnila dvouložnicovými byty. Ty se podílely na 73 procentech té poptávkou hnané výstavby. A dnes tvoří ve velkých australských městech 81 procent nabídky realitních kanceláří. Což je hezké. Jen tedy do té míry, že zrovna takové poptávány rodinami s dětmi nejsou.
)
Žádány by naopak byly apartmány a byty s více ložnicemi. Ty s třemi ložnicemi ale tvořily jen 13,1 procent nabídky, se čtyřmi ložnicemi pak 0,5 procent a nakonec ty s pěti ložnicemi jen 0,04 procenta z celkové výstavby.
Navíc většina z těch vystavěných dvouložnicových bytů – pětapadesát procent – nedisponuje chodbou, vstupním koridorem, šatnou. Přechodovou zónou, která by nějak adekvátně ten malý byt rozdělila tak, aby v něm mohli vedle sebe fungovat děti a rodiče. Naopak jde o byty s otevřeným plánem, kdy všichni pospolu sdílí centrální prostor. Nejspíš až do úplného ohluchnutí.
Problém není jen s nedostatečným počtem ložnic, ale s celkovým architektonickým designem. Který funkčně odporuje tomu, aby takové bydlení fungovalo jako skutečná domácnost pro různověké obyvatele. Tahle chyba se dá jednoznačně svést na developery a stavitele.
„Developeři totiž dávají přednost velmi obecným, generickým a standardizovaným dispozicím bytů, které snadno splňují minimální předpisy,“ vysvětluje Phillip Oldfield, profesor USNW, univerzity v Sydney. „Protože jsou levnější na výrobu a snadněji se prodávají, ale to v zásadě vůbec neodpovídají tomu, co rodiny chtějí.“
Co rodiny s dětmi chtějí?
Chytrá designérská řešení, která by jim umožnila dynamicky adaptovat bydlení vlastní potřeby - které se pochopitelně v období dospívání dětí mění. Obnášelo by to flexibilní stěny, například. A taky lepší odhlučnění pokojů, aby v bytě bylo k žití. Dobře navržený plán bytu by zvládl to, že se dítě potřebuje učit, spát nebo si hrát.
Kvalita rodinného bydlení v bytě stojí a padá na dostatku úložného prostoru, který musí kapacitně odpovídat tomu, že v apartmánu skutečně žije více obyvatel. Nábytek v takovém bydlení by neměl být řešen sektorově, nebo ve vestavěném formátu - ale s ohledem na další adaptabilitu. A tak by se dalo asi pokračovat dlouho.
V krátkosti to shrnuje Oldfield následovně: „Znamenalo by to byty plánovat pro ty, co v nich žijí – ne pro ty, co je kupují.“ A toho se v Austrálii bohužel zatím nedočkali. Řešení bytové krize, směrované poptávkou po cenově dostupném rodinném bydlení v městských bytech se znovu minulo s nabídkou.
Co je třeba zlepšit? Konstrukční kvalitu, kontrolu pánování a přesměrování finančních pobídek od těch, co staví jen pro zisk k těm, co staví pro lidi. Po stavebním průmyslu, developerech potažmo po vládě nikdo nemůže chtít, aby reagovala na proměny trendů okamžitě. Ale dvacet let je přinejmenším dostatečná doba na to, aby se aspoň zeptali - těch, co chtějí bydlet – jak si to bydlení vlastně představují.
Že nám příběhy z Austrálie jsou na míle vzdálené? A kolik asi myslíte, že se teď v našich městech staví bytů, které by odpovídaly potřebám mladých rodin s dětmi?
Zdroj: Vox.com, buildaustralia.com, UTS.edu.au, TheConversation.com
