Mýty a omyly se mezi lidmi šíří rychleji než zaručeně nejnovější vyzkoumaná a ověřená fakta. Kdyby šlo jen o snahu udržet za každou cenu tradice, ale mnohdy cesty mýtů a jejich šíření hraničí s pověstnou zabedněností, byť lidsky úsměvnou. Je dokonce s podivem, že stále vznikají mýty nové a není třeba zacházet až do takových staronových absurdností, že je země dutá či placatá, že žijeme uvnitř planety a hvězdy na obloze jsou jen jakousi projekcí a podobně, stačí hovořit o zahradách. Přitom stačí tak málo: otevřít oči a hlavu, přiznat si, co nevíme a stále se učit nové. No jo, ono je toho vlastně dost. Chce se po nás myslet. Zkusme tedy začít nejsnadnější možnou cestou, představme si některé z nejčastějších mýtů a omylů a řekněme si, proč to tak vůbec není a nebo alespoň částečně.
1. Nejhloupější zahradník = největší výpěstky
Tuto pověru (vychází z příměru „čím blbější sedlák, tím má větší brambory“) lze označit téměř za sestru pranostik a již jen z podstaty věci musí být jasné, že jde o nesmysl. Ano, nadměrná péče zabíjí (stejně jako nedostatečná) a právě to se stává až příliš horlivým zahrádkářům, ale ti nejsou zdaleka nejlepšími z pěstitelů. Přelévají, přehnojují, vysvětlují si vše po svém a odmítají pádné argumenty, že je vše tak nějak jinak, až rostliny doslova umoří. Samou láskou a péčí je zničí. Pokud pak někdo takový uvidí u souseda, který se zahradničením teprve začíná, neuvěřitelné výpěstky, mýtus je na světě. Kdo je zde ale vlastně hlupákem? Závist je věčná a začátečník, který zvolí rozumnou rostlinnou skladbu a postupy, stejně jako kvalitní literaturu a jiné zdroje informací, určitě uspěje.
)
2. Existuje zcela bezúdržbová zahrada
Pojem perpetuum mobile (latinsky to znamená trvale pohyblivé, stále se pohybující) zajisté znáte a určitě víte, že takové zařízení neexistuje, protože by porušovalo první či druhou větu termodynamickou. A nebo rovnou obě naráz. Podobné je to s bezúdržbovou zahradou. Utopie jako hrom! Již jen pojem zahrada takovou existenci popírá, protože právě zahrada je zahradou díky péči člověka. Ano, celá planeta Země je původně „konstruována“ jako ohromná bezúdržbová zahrada, než si člověk vyhrnul rukávy. Jenže ani to není v určitém smyslu pravda, jelikož v každém ekosystému probíhá mnoho „údržbových“ procesů, jinak by zanikl. Kupte si zahradu, úplně se na ni vykašlete a občas si tam zajděte pobýt a nebo utrhnout nějaký ten výpěstek. Rychle vás to vyléčí, vždyť i v přírodě hledáte vhodné místo k odpočinku a nelehnete si třeba do mraveniště. Hovořit lze pouze o určité míře bezúdržbovosti, o menší pracnosti, úsporách času a energie, ale to je asi tak vše. Míru údržbovosti zahrady si přitom vždy můžeme vybrat sami. Pokud tedy narazíte na člověka čerstvě se ohánějícího pojmy ekozahrada, přírodní zahrada, permakultura, a že si je zaručeně jist, že bezúdržbová zahrada existuje, slušně se ukloňte a jděte o dům dál, ke zkušenějším, vzdělanějším a rozumnějším ekologům a "permakulturistům". Ostatně i láska k přírodě neznamená ignoraci. Na jednu stranu sice můžeme vše nechat být tak, jak to je a příroda se ze všech našich průšvihů nakonec zřejmě nějak vylíže. Ale co po nás zůstane dalším generacím, než k tomu dojde? Takovou otázku si ekologové pokládali třeba již v době před listopadem 1989, když se slzou v oku pozorovali "měsíční" krajinu v Krušných horách.
)
3. Rytí záhonů je zbytečné, stejně jako hnojení
Bez půdy nic nevypěstujeme, tedy s výjimkou hydroponie. Proto musíme o půdu pečovat a každý zemědělec ví, že bez orby a hnojení to nejde. Ovšem na škodu je i hnojení nadměrné a také je zásadní rozdíl v tom, čím vlastně hnojíme. Potřeba hnojení je dána tím, že půdu při jejím intenzivním využívání vyčerpáváme. Rozdíl je vždy v tom, jaké rostliny jsou na záhonech, některé spotřebují mnoho dusíku, jiné půdu o dusík naopak obohatí atd.. Na jaro prostě musí být půda připravena a ideální je zapravení organického hnojiva na podzim, které do půdy zapravíme rytím. Na jaře pak již jen záhony urovnáme hráběmi, prknem a můžeme vysévat či vysazovat. Pomůže také pravidelné přidávání kompostu.
)
Přílišné hnojení však může rostlinám a půdě uškodit, obzvláště pak hnojiva anorganická. Navíc je také třeba brát ohled na nároky konkrétních rostlinných druhů na živiny. A některé skutečně hnojení nevyžadují. Pokud však chceme později na jejich místo vysadit jiné, na živiny náročnější druhy, opět pohnojit musíme. A znovu opakujeme, ideální jsou hnojiva přírodní, ať již kompost, živočišné hnoje se slámou, ve vodě kvašený ptačí trus (obvykle drůbeží) a nebo hnojení zelené a bylinné jíchy.
4. Bílení stromů je přežitek
Bílení především kmenů stromů před zimou, ale i silnějších větví, je pro stromy prospěšné. Věděli to již naši předci a nic se na tomto faktu dodnes nezměnilo. Dokonce jde o ideální ochranu oproti například jutovině či bílé netkané textilii. V žádném případě nejde o přežitek, i když předci samozřejmě vykonávali mnohé činnosti jaksi rituálně a později se ukázalo, že zbytečně (třeba přidávání mrkve při škvaření sádla a nebo mléka). Bílení kmenů stromů však mezi zbytečnosti nepatří. Kmen zabílený vápnem je mnohem lépe chráněn před škůdci, bílá barva ale zároveň odráží sluneční paprsky a nedochází proto k přehřívání kmene, ve kterém je voda. Ta totiž během zimy zamrzne a její opětovné zahřívání a zamrzání je nežádoucí. Vzniknou pak mrazové desky a strom může dokonce i odumřít. Bílá barva je nejreflexnější z barev a hašené vápno (roztok z tohoto vápna, vápenné mléko) je vynikající desinfekcí.
)
5. Čím více zálivky, tím lépe
Chyba jako hrom! S výjimkou bahenních a vodních rostlin, případně rostlin, které snesou i trvale přemokřenou půdu a dokonce ji i vyžadují (např. vrby), neustálé „koupele“ většině rostlin neprospívají. A to včetně dřevin, ovocných i okrasných. Navíc lze často potřebu zálivky snížit mulčí, protože jednou stranou mince je zalévání a tou druhou výpar vláhy z půdy. Další možností je vhodné sesazování různých druhů rostlin s rozličnými nároky a vlastnostmi. Ty hluboce kořenící zastíní půdu pro mělce kořenící druhy apod.. Naopak jde o boj o vodu a tedy i méně častou potřebu zálivky a nejlepší je ta voda, která po deštích či zálivce v půdě zůstane co nejdéle. Občasná a důkladná zálivka je určitě lepší než každodenní lopocení se s konvemi. V lepším případě hadicí. S kvalitou zálivky pak též souvisí její způsob (zásadně ke kořenům rostlin) a kvalita vody (ideální je prohřátá dešťovka). Čím hlouběji pak mají rostliny kořenový systém, tím méně zálivky potřebují. A největší nároky na zálivku mívá v zahradě plodová zelenina, ale i ta listová. Na sucho jsou pak nejzranitelnější rostlinky mladé, které si teprve tvoří bohatý kořenový systém.
)
6. Krtek, jeden z úhlavních nepřátel zahrádkáře
Kdyby to dávalo smysl, bylo by lepší ušít krtečkovi kalhoty, aby se s nimi nelopotil sám, než jej ze zahrady vyhánět a nebo dokonce zabíjet. Proč? Byť nejde o chráněný živočišný druh (opět častý mýtus, mnoho lidí si myslí, že krtek chráněn je), nepáchá v zahradě prakticky žádné škody s výjimkou „krtin“, i to je však dar. Krtek se živí hlavně potravou živočišnou a likviduje tak v zahradě mnohé škůdce včetně plžů, za což mu odpustíme i nějakou tu žížalu, ve zdravé zahradě je jich dost i pro více krtků. Zlikviduje především škodlivé druhy půdního hmyzu, například larvy tiplic a ponravy. Rytím sice uvolňuje krtek kořínky rostlin, což nechceme, ale na druhou stranu vytváří drenážní kanálky, kterými odtéká přebytečná voda. A krtiny? Kvalitní zemina vyhrabaná na povrch, kterou stačí lopatkou sebrat a přidat rostlinám na záhony. Trochu jí ale na místě, kde krtina vznikla, necháme a zašlapeme. Přece jen, byť je krtek malý, otvory dělá dosti velké.
)
7. Včelí úl blízko zahrady je zárukou opylení a vysoké úrody
Včely jsou hodně vybíravé a pokud najdou kvalitnější zdroje nektaru a pylu, než jsou ve vaší zahradě, ani si u vás kvetoucích druhů nevšimnou. A to i v případě, že byste úl nechali přímo v zahradě. Což ale naznačuje, že není až tak důležitá blízkost úlu, ale potrava, jakou včelám nabízíme. Pátrejte po medonosných rostlinách, vysazujte je, vysévejte, pěstujte. Nabídněte včelám bohatě prostřenou tabuli a ony se zatoulají i k vašim jabloním, hrušním, třešním, slivoním…
)
8. Rez hrušňová se šíří z tújí
Obrovský omyl, pachatelem jsou jalovce! A to jen některé druhy a odrůdy. Navíc je chyba i v nás, že hrušně neošetřujeme a umožňujeme tak dozrání spór této houbové choroby (houby) na listech hrušně. Pečlivé ošetření hrušní v prostorech celých zahrádkářských kolonií a lokalitách obcí by omezilo napadení jalovců a tím i infekční napadení hrušní v dalším roce. Ano, houba, dvoubytná (heteroecická) rez Gymnosporangium sabinae se může objevit i na tújích, ale nejde o pravidlo a vůbec už ne o cestu pravidelné nákazy hrušní. Více se o rzi hrušňové dozvíte zde.
)
9. Mulčováním udržujeme rostliny v teple
Mulč je vlastně jakýkoli pokryv povrchu půdy organickým materiálem (sláma, posekaná tráva, listí, kůra, rostlinný odpad, vypletý plevel, nepotištěné kartónové krabice a koberce z přírodních materiálů a bez příměsí umělých vláken). Ovšem celoplošné mulčování před zimou rostlinám naopak škodí, pokud bychom zakryli i je samotné. Mulč má chránit kořeny a krčky rostlin, případně přezimující podzemní orgány u trvalek, které se před zimou zatahují do země. Mulč se navíc během zimy rozkládá, načež dochází k rychlému střídání teplot pod svrchní vrstvou půdy a může docházet k popraskání kořenů a úhynu rostlin. Mulčí stabilizujeme teploty tak, že pokryjeme zeminu okolo míst, kde nám rostliny na jaře vyrazí, tím stabilizujeme teplotu zeminy a nebude docházet k teplotním výkyvům v půdě. Ovšem je mnoho druhů, kterým mulčováním naopak pomůžeme (např. okrasné keře). Zapomenout však nesmíme především na fakt, že mulč v sezóně hlavně snižuje výpar vody z půdy, čili nejde prioritně o teplo/mráz, ale o vodu.
)
10. V zimě zásadně nezaléváme
Opak je pravdou. Obzvláště stálezelené druhy vyžadují trochu vody dokonce i za mrazivého počasí, kdy použijeme vodu mírně vlažnou. Ovšem zásadně přes den, když jsou teploty nejvyšší. Pokud pak dojde k oblevě a nemá co roztávat, prostě nenasněžilo, opět je nezbytná zálivka a to je již dobré zalít i druhy opadavé. A opět přes den, když je nejtepleji.
11. V jednom roce krásně kvetoucí muškáty pokvetou i další rok
Obvykle nepokvetou. Jejich uchování přes zimu je totiž náročné, vyžadují chladné stanoviště (5 až 10 °C) a přitom co nejsvětlejší. Před uskladněním navíc musíme muškáty pořádně sestřihnout. V zimovišti zaléváme jen minimálně, aby vyloženě neuschly a samozřejmě nehnojíme. Je to prostě věda a bez dodržení osvědčeného postupu se nám to nepodaří. Ale možné to je.
12. Podzimní řez keřů je nezbytný
Po podzimním řezu se pravděpodobně stane, že na jaře vaše keře nebudou zdravé. Na podzim již totiž upadají do vegetačního klidu a řezem způsobíme rány, které se již nemohou zacelovat, hojit. Správnou dobou na řez keřů je jaro, kdy jsou rostliny plné života, proudí v nich míza a rány si bez problémů zahojí. Otevřenými ranami navíc snadno pronikají choroby.
13. Škůdce zničí jedině pesticidy
Škůdci jsou vůči mnoha pesticidům stále odolnější, ekosystém je chemií narušen. Je proto lepší hledat přírodní cesty boje se škůdci a nakonec je to i zdravější. Možná je ochrana pěstovaných rostlin jinými rostlinami, vylučujícími aromatické látky a nebo chemii do půdy, případně lze nalákat a nebo dokonce zakoupit přirozené predátory. Učiněným pokladem je dravé slunéčko, fungují však i různé vosičky, škvoři, draví roztoči. Prodávají se také preparáty obsahující parazity škůdců. A nakonec dobře funguje i výše zmíněný krtek, ale i mnohé druhy hmyzožravého ptactva.
14. Tradiční odrůdy jsou nejlepší
Je to jakási novodobá móda, hon za tradičními odrůdami, jenže příroda a především klima se mění. A tradiční odrůdy byly určeny do tradičních podmínek. Ano, některé byly odolnější, krásnější a chutnější, ale zdaleka ne všechny. Šlechtěním se určité vlastnosti rostlin vytrácí a jiné šlechtění naopak vyzdvihuje. Rada je jednoduchá, volte odrůdy nikoli zásadně tradiční, ale v současnosti osvědčené.
15. Nejlepší je pěstování rostlin ve speciálním substrátu
Přídavek substrátu ano, obzvláště u rostlin se specifickými požadavky na půdu, např. pH, ale sama půda je nezastupitelná. Pěstování v půdě vyžaduje méně vody, hnojiv a péče, z půdy rostliny získají více živin i minerálů a jsou chuťově lepší a lepšího vzrůstu.
)
16. Skladováním zhoršujeme chuť výpěstků
Ani to není pravda, tedy do určité míry. Naopak se v mnoha plodinách právě skladováním zvyšuje výživová hodnota a zlepšuje chuť. Například v případě jahod hovoříme o dnech, v případě dýní až o měsících. Ovšem třeba v lednici se nedoporučuje skladovat většinu zeleniny a například rajčata zde opravdu ztrácí chuť.
)
