České novoroční tradice a zvyky se drží ústředního přísloví jak na Nový rok, tak po celý rok

Začněme tradicemi a zvyky stále aktuálními, které se dosud ve větší míře dodržují. Nový rok byl již tradičně spojován s bujarým veselím. Ovšem lidové zvyky se dodnes udržují již pouze v některých vsích, města je téměř zapomněla. Vesnice jsou posledními místy, kde se lidé snaží staré lidové tradice ještě udržovat.

Zajímavostí je, že nejstarším počátkem kalendáře byl zimní slunovrat a Římani počítali Nový rok od 1. března, kdy přebírali své úřady konzulové. Ti však roku 153 př. n. l. nastoupili do svých úřadů již 1. ledna. A právě toto datum přijal jako výchozí G. J. Caesar, načež podle něj upravil kalendář, kterému říkáme od těch dob juliánský, a který platil od roku 46 př. n. l. až do roku 1582 n. l. V tomto roce byl juliánský kalendář reformován papežem Řehořem XIII. A nazývá se kalendářem gregoriánským. Podle juliánského kalendáře byl za počátek roku považován 1. leden, většina středověkých zemí však tuto tehdy novodobou tradici nedodržovala. Ve Francii se dlouho řídili podle kalendáře starořímského (počátkem roku byl pro ně 1. březen, někdy i Velikonoce), jinde se řídili datem 19. března, jelikož právě na tento den bylo vypočítáno stvoření světa. V dobách papeže Řehoře XIII. byl Nový rok datován od 25. března. Staří Čechové se přitom řídili zimním slunovratem, a proto ještě církevní kazatel Tomáš Štítný počítal rok od 25. prosince. Až od 17. století se pak začalo prosazovat sjednocování, které stanovilo za počátek „občanského roku“ právě 1. leden. Jestli se tedy hovoří o Babylónu jakožto zmatení jazyků, svět je vlastně „zmatením kalendářů“.

Zajímavé je též, že poslední prosincový den, zasvěcený památce papeže Silvestra I. (východní církev slaví svátek sv. Silvestra až 2. ledna), nebyl původně spojován se žádnými zvyky. Natož oslavami. Naši předci si nechávali oslavy na jaro. V tu dobu se příroda probouzela, bylo možné osít pole a díky tomu přežít další rok. A právě až s přijetím gregoriánského kalendáře se vše začalo měnit. Ale bylo to pomalé, postupné.

Snad jeden jediný zvyk dodržují lidé i firmy, úřady světské i církevní, totiž zasílání novoročenek. Ovšem i tento zvyk měl svůj vývoj. Takzvané PF (P.F.) čili Pour féliciter (Pro štěstí) bylo původně omluvenkami, které začal v roce 1827 rozesílat hrabě Karel Chotek, nejvyšší purkrabí království českého. Nechtěl totiž trávit celý den vítáním návštěv, jež mu přicházely přát k Novému roku. PF tedy vlastně vzniklo jako jakýsi „alibismus“. A s odchodem hraběte Chotka ze světa upadl tento „zvyk“ na chvíli v zapomnění. Až teprve na konci 19. století se stalo módou posílání pohledů. V tu dobu se objevily různé novoročenky s různými grafikami, uměleckými lepty a ve 20. století již i s fotografiemi. A právě sem můžeme datovat současné Pour féliciter.

Toto nejznámější přísloví je dnes kromě rozesílání PF jedinou společnou nití pro celý český národ a nejen pro něj. Na Nový rok se proto všichni snaží vyhýbat hádkám, snaží se mít v kapse peníze, načež si již o Vánocích dávají do peněženky rybí šupinu, hospodyně nesmí uklízet, aby se v nové roce příliš nenadřely, nesmí se zametat, aby z domu nebylo vymeteno štěstí, nesmí se ani prát, jelikož prádlo na šňůře by mohlo přinést neštěstí a nebo dokonce i smrt někoho blízkého. Uklízet se však má o to intenzivněji na svátek Silvestra. Navíc se na Nový rok nesmí nic vynášet z domu, jelikož by tato věc po celý rok chyběla. Nový rok má podle pověr dokonce magickou moc. Dokonce lze nahlédnout do budoucnosti. Dříve se věštilo podle toho, kdo přišel jako první na návštěvu, pokud pak do domu vstoupilo jako první host dítě, představovalo to vyloženě štěstí. Stejně tak v případě mladé dívky a mladého muže. Stará žena naopak přinášela smůlu. Staré ženy bylo zřejmě třeba na Nový rok někam schovat, aby se nám netoulaly po návštěvách a mladé rodiny s malými dětmi byly naopak srdečně zvány.

Vyloženě novodobějším zvykem jsou pak takzvaná novoroční předsevzetí, která nás mají v novém roce polepšit. Dnes ale mnozí psychologové varují, že je to nesmysl. Ovšem předsevzetí si lze dát kdykoli v roce a právě Nový rok je vnímán jako ideální příležitost, impuls.

V každém případě se však přání zdraví a štěstí promítá i do svátečního jídla. Například čočka proto symbolizuje hojnost, jelikož připomíná svým kulatým tvarem peníze, tučná jídla (např. ovar, klobásy a uzené) znamenají hojnost a prosperitu, prasečí rypáček na talíři symbolizuje štěstí. Naopak bychom se na Nový rok měli vyhnout hádkám a mrzutostem (doslova peklo po celý rok přece nechceme), nesmíme též na Nový rok dlouho vyspávat, abychom nezískali pověst lenocha a darmošlapa. Měli bychom si též obléct něco nového a samozřejmě mít u sebe víc peněz. Proto hurá k bankomatům.

Pokud budeme na Nový rok jíst drůbež, ryby a nebo třeba zajíce (králíky zřejmě též), štěstí nám uletí, uplave a nebo uteče. Kde se vzala jako novodobý zvyk novoroční kachna či husa, opravdu jen těžko říct. Zřejmě kdysi někde v drůbežárnách. Když jsem byl ještě malý, na Nový rok jsme tradičně jedli čočku s chlebem a pravda, s nějakou tou uzeninou a volským okem (tedy usmaženým vajíčkem a to jsme již u drůbeže). To proto, aby se nás držely peníze, čili tento zvyk se dodržoval ještě v 80. letech i ve městech. A právě smažené vejce mělo k čočce tradiční vztah, vejce je totiž symbolem nového života. Tradičně se též jedlo „prasátko“, jelikož je symbolem štěstí, tedy přináší štěstí, obzvláště jeho rypáček. Doma jsme však dodržovali "čočkovou" tradici, co se týká vepřového, šlo tehdy o zvyk především venkovský. Poměry se v tu dobu pro rolnictvo na rozdíl od dělnictva a pracující inteligence rozhodně zlepšily. Na Vánoce se kdysi do vánočky dokonce zapékal 1 hrášek a kdo jej našel, měl pak štěstí po celý rok, čili novoroční zvyky začínaly již o Vánocích. My jsme ale do vánočky dávali rozinky a mleté vlašské ořechy. Zvyk s hráškem upadl v zapomnění již před mnoha desítkami let.

Velmi zajímavým pojmem jsou ve vztahu s Novým rokem takzvané „zvykoslovné předměty“, které nebyly pouze bezvýznamnými dekoracemi, ale měly svůj symbolický význam a úkol, úlohu, případně nesly funkci daru. Cokoli prostě věnujeme s dobrým úmyslem, k dobrému bude sloužit. Mezi takzvané ochranné symboly patřily například ořechy, tedy ty vlašské, plody ořešáku královského, které byly jedním ze symbolů plodnosti, hojnosti, bohatství… Spolu s hrachem, čočkou, sušeným ovocem, houbami, obilím a makovicemi. Život, světlo, zdraví a štěstí pro změnu symbolizoval zelený strom a nebo jen zelená ratolest, červené jablko, vejce, svíce, kynuté pečivo, červená barva a pestré tkaniny. Ochrannými symboly lidí, dobytka, stavení a polí byli chléb, cibule, česnek, med, sůl, černý kmín, trny, čarodějné byliny, svěcené ratolesti a pokrmy a také červená barva jakožto životodárná krev. Symbolem smrti, zmaru a pohany pak byla vymlácená sláma, prázdné vaječné skořápky, prázdné ulity hlemýžďů, přelomené svíce a bílá barva.

Například sůl, kameny a svíčky nám energeticky vyčistí domov. Sůl se proto sypávala do koutů místností, před práh a podél stěn. A to na den i noc. A když se pak vymetala, používalo se staročeské zaklínadlo, které znělo: „Vymetám, vymetám všechnu špínu, všechny nepravosti vymetám.“ Pak bylo třeba obejít místnost se zapálenou svící a ve vstupu do místnosti (ve dveřích) pohybovat svíčkou zleva nahoru, vlnovkami v rámu dveří dolů a směrem nahoru po pravé straně pak byla místnost uzavřena před zlem. V každé místnosti se též zacinkalo zvonečkem a pokud ten zněl jasně, bylo vše v pořádku. V opačném případě bylo třeba cinkat tak dlouho, dokud jsme nevycinkali zlé duchy, dokud prostě zvonek nezněl jasně. Do oken se také zavěšovaly kruhy jako ochrana před černou magií, uřknutím, uhranutím a kletbami. Skrze tyto kruhy jsme se obalovali do světla a účinek byl násoben, pokud byla výplň kruhů z háčkovaných a nebo paličkovaných motivů, především květinových.

Tento zajímavý zvyk se traduje již do dob Napoleona Bonaparte, na našem území se však obložené chlebíčky proslavily až za života lahůdkáře Jana Paukerta. Jak se ale český lid začal vzmáhat, obložený chlebíček již přestával stačit a poslední večeře roku pak bývala téměř stejně slavnostní jako ta štědrovečerní. Především musela být bohatá, abychom se měli i v novém roce dobře. Zdraví zajišťovala bílá ovarová polévka a večeřelo se selátko pro hojnost a štěstí. Tedy samozřejmě – kdo si to mohl dovolit.