Jaké by mělo být z hlediska udržitelnosti a emisní bilance ideální uspořádání města, aby na kilometr čtvereční vměstnalo dvacet nebo padesát tisíc obyvatel? Výzkum skotských badatelů poukazuje na to, že města budoucnosti by měla růst ve formátu nízkopodlažních staveb, nikoliv věžáků a mrakodrapů.
Momentálně žije více než polovina ze 7,8 miliard obyvatel planety Země v prostředí měst. Ne nutně v jejich centrech, ale třeba na předměstí metropolí a jejich širších aglomerací. Láká je sem například perspektivnější zaměstnání, lepší dostupnost služeb, příslib vyšší mzdy. Vzhledem k předpokládanému přírůstu obyvatel se očekává, že po roce 2050 těch obyvatel z městských oblastí bude o 2,5 miliardy více. A logickou otázkou tedy je, jak se tam všichni vejdou.
Odpověď na ni musí hledat urbanisté, plánovači měst, architekti. Většinou ve spolupráci s developery. To na nich je přijít s řešeními, které přizpůsobí městské prostředí, aby vyhovovalo životním potřebám této rychle rostoucí populace.
)
Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že toho k řešení moc není. Protože existuje cosi jako „názor“, že ono zahuštění se dá řešit vlastně jen jedním způsobem. Růstem měst do výšky. Jen tak prý lze dosáhnout zachování průměrné užitné plochy, přepočítané na jednoho obyvatele. A i když se to odpůrcům výškových budov líbit nemusí, čistě technicky to pravda je.
Háček je ale v tom, že urbanisté a městští plánovači neřeší jen „kapacitu“ a tudíž králíkárny, ale i životní potřeby obyvatel. A například udržitelnost vznikajících staveb. Což už je dimenze problémů, která s představami o výhodnosti všudypřítomných obřích věžáků ne úplně koresponduje.
Výškové nejsou nejefektivnější
Protože výškové budovy nejsou zrovna tím neudržitelnějším řešením. Ve skutečnosti je hustě zastavěné nízkopodlažní městské prostředí prostorově a emisně úspornější, zatímco výškové budovy mají drasticky vyšší uhlíkový dopad. Potvrzuje to aktuální studie výzkumníků z edinburské Napier University. Jak na to přišli?
Výzkumníci z týmu vedeného Ruth Saintovou a Francescem Pomponim se pustili do zhodnocení emisí spojených s celým životním cyklem městských staveb. Nepočítali jen samu stavební činnost a bilanci provozu, soustředili se i na emise spojené se zánikem, demolicí stavby. A také na uhlík tzv. vtělený (embodied), který předchází vznik stavby. Tedy emise spojené s produkcí zapracovaných stavebních materiálů.
)
Aspekt vtěleného uhlíku je často (neprávem) přehlížen, protože v popředí zájmu projektantů obvykle stojí provozní efektivita. To, jak dobře si bude stát vystavěná budova z hlediska spotřeby energií, až bude jednou hotová. Jenže se nedá ignorovat to, jakými cestami se té efektivity vlastně dobrala.
Tahle důslednost se badatelům vyplatila, protože se začleněním údajů o vtěleném uhlíku řada staveb a materiálů rázem vypadala o dost méně čistě, než se navenek tváří být. V krátkosti – současný trend je takový, aby byly nově stavěné budovy svým provozem co nejvíce energeticky efektivní. To je sice náramně fajn, ale za touto efektivitou stojí emise spojené třeba s utěsňováním vnější obálky budovy, s výrobou nových izolačních materiálů, trojvrstvých skel. A výroba těchto pokročilých materiálů pro energeticky efektivní stavby je emisně velmi nákladná.
Jak se spotřeba energie při používání budovy průběžně snižuje, materiály a činnosti potřebné k jejímu vybudování mají úměrně více dopadů po celou dobu životnosti budovy.
Takže například ty budovy s nízkou nebo téměř nulovou spotřebou energie, vystavěné s pomocí perfektních izolací, v sobě nesou mnohem více uhlíkově/emisně náročných materiálů. Takovou novostavbu můžeme pochválit za to, že bude spotřebovávat na svůj provoz – klimatizaci a osvětlení - třeba jen desetinu energie, než budovy postavené dříve. Ale určitě ji nemůžeme pochválit za to, že materiály potřebné k jejímu postavení vyprodukovaly desetkrát více emisí, než tomu bylo dříve.
Snížení provozních emisí je rozhodně potřebné a prospěšné, ale neumaže emisní „dluh“, který se pojí s materiály zapracovanými do takové stavby. Což nás dostává k městům budoucnosti a věžákům.
Ty v sobě nesou řádově více pokročilých (a emisně náročných) materiálů, než budovy nízkopodlažní.
)
Nejlepší je nízko a hustě
Výzkumníci z edinburské Napier University zkoušeli testovat na počítačových modelech, jak ve čtyřech formátech zástavby obstojí z hlediska udržitelnosti a emisní bilance různá městská prostředí. Přesněji tedy prostředí, kde jsou vysoko-podlažní budovy vedle sebe vystavěny na husto; kde jsou vysoko-podlažní budovy rozprostřeny do plochy s většími odstupy; kde jsou budovy nízkopodlažní a namačkané na sebe. A v posledním scénáři, kde jsou domy nízkopodlažní a v odstupu.
To se samozřejmě snadno napíše, ale hůře udělá.
V praxi to obnášelo práci s reálnými daty, členění bytového fondu, shromáždění údajů o průměrné výšce, počtu podlaží, půdorysech budov, plochách pozemků, materiálech fasády, stavebních omezeních. A také to zahrnovalo počet a plochu bloků a zelených ploch v rámci jednoho čtverečního kilometru, průměrnou šířku ulice a průměrnou vzdálenost mezi budovami.
Všechny tyto parametry nakrmili počítačový model pro analýzu dat, tak aby byl vyhodnocen celý životní cyklus uhlíku na základě budov a počtu lidí ubytovaných na ploše jednoho kilometru čtverečního, a také, jak se celý ten životní cyklus uhlíku změnil kvůli zvyšující se populaci. A výsledky?
Tým Saintové a Pomponiho potvrdil, že třetí z užitých formátů – ona nízkopodlažní města s vysokou hustotou – byla k životnímu prostředí výrazně šetrnější, než velkoměsta s vysokou hustotou. Z hlediska praxe získávala nejvíc z úspor na provozu, a přitom v sobě nenesla tak kritické množství nahloučených stavebních materiálů, obsahujících velké množství vtěleného uhlíku.
Ten rozdíl mezi prostředím s nahusto vystavěnými vysoko-podlažními budovami a prostředím s hustou zástavbou nízkopodlažních staveb činil z hlediska udržitelnosti, emisní bilance, 142 procent. Přirovnáme-li to k potenciálním úsporám emisí, přepočítaným na osobu na základě pevné velikosti populace, nabízí nízkopodlažní budova v zástavbě s vysokou hustotou úsporu 365 tun ekvivalentu CO2, ve srovnání s výškovou budovou v zástavbě s vysokou hustotou.
Pokud byste to rádi na nějakém příkladu – je zkrátka lepší město podobné řekněme Paříži, než třeba věžáky zastavěného Manhattanu v New Yorku.
Města v budoucnosti se budou muset vypořádat s nárůstem svých populací. Ale aby to pořád dobře fungovalo i pro životní potřeby jejich obyvatel, bude lepší ubrat představám na výšce. Hustá nízkopodlažní zástavba je svou výstavbou emisně úspornější.
Zdroj: theConversation.com, Nature.com, population.UN.org, AppliedEnergy
