Více Čechů dnes chodí běhat, než kolik jich dohromady šlape do pedálů kol, nebo se prohání po ledě, případně na trávníku za mičudou. Přesto se preferenčně investuje do výstavby cyklostezek, stadionů a kluzišť. Je to snad proto, že neumíme naše města uzpůsobit pro běhání?
Že jsme národem pijanů a gaučových povalečů? Kdepak, časy se mění. S konzumací alkoholu jsme teď až třetí (za Rumunskem a Gruzií), prodeje gaučů klesají a skoro třetina Čechů si nyní chodí alespoň jednou měsíčně zaběhat. Každý šestých Čech dnes kondičně běhá alespoň jednou týdně.
Snad za to může cena piva; to, že v televizi nic kloudného nedávají anebo vábení zdravého životního stylu. Ale to, že důležitá už teď tolik není průměrná vzdálenost od bydliště k nálevně, jako přítomnost dobré trasy na běhání, je rozhodně pozitivní změnou. Nemusíte zrovna přitom usilovat o vavříny vítězů na příštím maratonu, třeba vám opravdu stačí jen ta fyzická svoboda a pohoda vyjádřená během.
Běh je příjemně návykový, uspokojivý a prospěšný sám o sobě.
)
Jen tedy, jakmile poprvé vyrazíte někam na trať, vyběhnete z domu, to první na co narazíte, nejspíš nebudou ani tak vaše fyzické možnosti, vlastní kondice, jako mantinely územního plánu. Zjistíte, že naše města a městečka na běhání zpravidla moc stavěná nejsou. Až příliš dlouho se při jejich sestavování kladl důraz na auto-mobilitu, a jen tu a tam se trochu víc v posledních letech pomýšlelo na infrastrukturu pro pěší.
Jenže ani pěkné chodníky nebo z dotací budované cyklostezky nejsou ideálem pro poctivé běžce.
Jak se vlastně poznají města dobrá na běhání?
)
Tady se to běhá!
Jejich „běhatelnost“ - ten termín v českém slovníku nenajdete, vymysleli jsme si ho - podle odborníků a znalců roste z kombinace několika rysů.
Počítá se k nim například přístupnost. Na dobrou běžeckou trasu se můžete napojit kdekoliv v jejím průběhu, tam, kde to máte blízko a nemusíte hledat její start. Dalším bodem je nepřerušovaný prostor pro pohyb běžce – trasa běžecké trati se vyhýbá městským křižovatkám, přechodům pro chodce, železničním tratím, zastávkám.
Velmi důležitá je bezpečnost, což může znamenat kvalitní venkovní osvětlení nebo jen to, že trasa nevede nějakou čtvrtí se špatnou reputací. A posledním bodem pak je estetický vzhled trati. Tedy to, že je tu něco zajímavého k vidění, co by samo o sobě běžce lákalo. Může to znamenat dobře udržovanou zelenou infrastrukturu, městské parky, stromy.
Ostatně, nikdo nechce sprintovat kolem začouzené magistrály, běhá se pro zdraví.
)
Když se na tyhle základní body podívají šikovní urbanisté, dokáží z nich vykreslit docela zajímavé plány.
Z nich by mohlo vyniknout třeba to, že zelené běžecké koridory by mohly vytvářet celou síť cest, která je vzájemně propojená a kombinovatelná. Což by jen dále zlepšovalo onu dostupnost, přístupnost, a umožňovalo ten dlouhý nepřetržitý pohyb formou běhu.
Bezpečnost a ochrana v zásadě znamená oddělit ty jinak dobře osvětlené běžecké stezky od automobilové dopravy, ale taky to, aby se chodci, běžci a cyklisté moc nemíchali dohromady. A do úvah urbanistů by se měly zřizované běžecké tratě propsat snadnou orientací a chytrým designem, který se například vyhýbá nerovným, kluzkým nebo zamokřeným povrchům, potažmo dlažbě. Běžci tedy docení, když je jejich trať na běhání obklopena nějakou místní zelení, která tu jejich trať zastiňuje.
Co naopak onu „běhatelnost“ a atraktivitu běžeckých tratí ve městech a na předměstích snižuje?
Příliš úzký profil (nedostatečná šířka) trati; to, že je vedená v nějaké nekonečné dlouhé rovině – prostě je tou nejkratší a nejpřímější spojnicí mezi dvěma body; ostré a pravoúhlé zatáčky. Samozřejmě, mínusové body se rozdávají za vysokou míru hluku – což úzce souvisí s tím, že podél ocelárny běžet nechcete i kvůli znečištění vzduchu.
Běžcům a běžkyním vadí „nebezpečné dopravní prostředí“ – hrozba kolize s automobily nebo cyklisty; psi bez běhající bez vodítka. A v posledních letech se ukazuje jako výrazně negativní záležitost i to, že běžecká trať je vystavena přímému slunečnímu záření, takže se v létě přehřívá.
Dohromady je těch tipů na to, jak to udělat špatně a jak to udělat dobře, docela dost.
)
Inkluzivní a úsporné řešení
Teď ještě, na kolik taková zábava během přijde.
Dobrat se přesných čísel je docela těžké, protože s náklady na vytvoření podobných projektů se - snad i kvůli těm dotacím – všemožně čaruje. Ostatně už v roce 2016 ze Státního fondu dopravní infrastruktury zaznělo, že postavit kilometr cyklostezky stojí mezi třemi až pěti miliony korun; ale k dohledání jsou u nás projekty cyklostezek, které stály na kilometru půl milionu i jednadvacet milionů. A to se bavíme o cyklostezkách, nikoliv o běžeckých tratích.
Srovnání se u nás hledá těžko, protože běžeckých tratí u nás zřízeno zatím mnoho nebylo. Ale v zahraničí je to s těmi příklady naštěstí trochu lepší. Například v Irsku zveřejnili zajímavý a inspirativní cenový manuál pro zřizování chodníků, stezek, běžeckých tratí a cyklostezek – ve městech i mimo města.
Ty základní otázky, které s cenou hýbou nejvýrazněji, rozvádí ty naznačené principy – má to mít drenáž, bude to mít zpevněný povrch, musí se kompletně pokládat elektroinstalace? Bude se to zelené prostředí v okolí vytvářet, anebo už tam je a stačí ho trochu upravit? Bude třeba instalovat nové značky, přechody, světelnou signalizaci, přechody pro pěší? Bude provoz na jedné trati univerzální anebo separovaný zvlášť pro kola, oddělený od pěších? Bude k tomu i lávka nebo most?
Ve výsledku se na tom ukazuje výhoda běžeckých tratí (oproti cyklostezkám).
)
Cyklostezky jsme se totiž naučili stavět jako trochu jiné malé silnice pro kola, ale přesně tak by běžecké trati stavěné podle preferencí samotných běžců vypadat neměly. Inženýr anebo ten, kdo za město píše žádost o dotace, by asi chtěl vykreslit běžeckou trať jako ovál na stadionu, se speciálním povrchem a polovičním zastřešením. Ale tohle žádoucí není. Dobrá běžecká trať je jen o něco lepší pěšinou.
Proto taky kilometr běžecké tak pořídíte laciněji, za jeden, nanejvýš dva miliony korun.
Je přitom zajímavé, že těch běžců – a lidí ochotných běhat – je u nás víc, než třeba těch, co si rádi zahrají fotbal nebo tenis. Ale do rozvoje potenciálu běžců se přitom investuje výrazně méně.
)
Nenechat si utéct příležitost
Běžecké trati přitom mají – oproti cyklostezkám –jednu velkou výhodu. Jsou inkluzivní, tedy sloužící každému. K tomu, abyste začali běhat, nic moc navíc nepotřebujete. Obejdete se bez kola i bez helmy, což nejsou zrovna laciné položky v napjatém rodinném rozpočtu. Navíc to kolo musíte někde skladovat, a prostory k tomu mít nutně v bytě nebo panelovém domě mít nemusíte. To pár bot na běhání doma naskladníte lépe.
Běh je přesně tím sportem, který si může dovolit každý. Je inkluzivnější než cyklistika, jejíž podpora může pokladnice měst docela zatížit a přitom nebude sloužit všem.
Vytváření běžeckých tras je přitom v souladu s dalšími opatřeními, které teď města a městečka úporně řeší – zavádění modrozelené infrastruktury, adaptace na klima, výsadba zeleně, ozdravění životního prostředí a podpora opatření ke zlepšení kvality vzduchu.
Běh je víc „eko“ – a to nejen ekologicky, ale i ekonomicky – než asfaltem čpící cyklostezky. A ke všemu je teď běhání v Česku na vzestupu, takže není důvod v rámci snahy o ozdravění populace ten trend nějak účelně nepodpořit. Podpora a zřizování běžeckých tratí by nám přitom umožnila „vyběhnout“ z průměru.
Jak udělat města dobrá pro běhání, jak vytvářet dobrou infrastrukturu pro aktivní pohyb místo povalování na gauči, to už tedy víme. Teď jen, kdo se do toho pustí.
Zdroj: irozhlas.cz, irishcycle.com, theConversation.com, asiscs.com, reflex.cz, behej.com
