Pěstovat si v zimě okurky, anebo doufat, že ze semínek pomeranče u vás jednou vyroste celý strom? Bláhové, bláznivé! V zajetí evropského klimatu a střídání čtyř ročních období nic takového není možné. Nebo je? Představy o uměle kontrolovaném klimatu, jež vedly ke vzniku skleníků, jsou staré dvě tisíciletí.
Tiberius v hodinách dějepisu nezáří, v zástupu jiných hodnostářů římského impéria se ztrácí. Nejspíš proto, že nebyl vůbec šílený a tudíž se neproslavil extrémními excesy. Neutrácel za milenky, do Senátu nejmenoval koně, nespal se svojí matkou ani s dcerou. Území říše úspěšně bránil, ale nerozšiřoval výboji. Taky kvůli němu nevznikla žádná zásadní veřejnými prostředky mrhající stavba.
)
V podstatě to byl rozvážný politik, který naplnil státní pokladnice a rozumně spravoval svou zemi. Trochu suchar, když se už o něm musíte učit na písemku. Do povědomí všech zahradníků by se ale postava císaře Tiberia přeci jen trochu zapsat mohla. Je totiž spojená s jedním „vynálezem“. Tedy spíše s prvními nesmělými pokusy, které k velkému vynálezu vedly.
)
Kolem roku 30. našeho letopočtu to s Tiberiem nevypadá dobře. Je nemocný. A lékaři mu na jeho obtíže předepíší zázračný všelék hodný císaře. Má užívat čerstvé okurky. Teď se asi nevyplatí moc řešit, co přesně Tiberiovi bylo a proč by na to měla zabírat zrovna jedna okurka denně. Nicméně ten znalci vystavený recept bylo třeba naplnit. Což nešlo úplně snadno.
)
Okurky jsou totiž docela choulostivé, a v okolí Říma nepanovaly pro celoroční pěstování ideální podmínky. Jenže šlo o zdraví císaře, a tak se muselo improvizovat. Kolem třicátého roku našeho letopočtu tak dochází k zahradnickému průlomu. Snaze vytvořit „klimatické podmínky uměle kontrolovaného prostředí“. Přesně tak, pro císaře Tiberia byl vystavěn (na evropském kontinentu) vůbec první skleník.
Popis zařízení zmíníme jen proto, že to je zajímavá kuriozitka. Každá rostlina okurku setého byla separátně vysazená v kolečcích se zeminou. A v těch kolečcích byla každý slunečný den vyvezena na terasu, aby se dostatečně proslunila. Chladné dny a noci trávily tyto mobilní okurky v domě, jehož stěny byly „prosklené“, respektive překryté naolejovanou látkou (tzv. specularia), později pak plátky průhledného selenitu.
)
Tiberius přežil s okurkovou medicínou dalších sedm roků. Umírá, na nešíleného římského císaře a tu dobu, v docela úctyhodných devětasedmdesáti letech. A zatímco po jiných římských císařích, uzurpátorech, bláznech a tyranech zůstává Řím v troskách, po něm zůstaly Okurkové domky, skleníky. Které se jako nástroj pro pěstování ovoce a zeleniny mimo klimatická optima docela rychle ujaly.
Korejská inovace hrncem
Další skleníkový průlom na sebe nechal opravdu dlouho čekat. Od časů panování Tiberia jej dělí 1400 let, a taky skoro 9000 kilometrů. Došlo k němu totiž v Koreji. A Korea, navzdory představám o „tropicky“ vypadajícím klimatu Asie moc tropická není. Země je to hornatá a zimy jsou tu opravdu krušné.
)
Právě proto tu, během dynastie Čoson, zabodoval Soon ui Jeon. Lékárník panovnického rodu. Který zdokonalil model „pěstování rostlin v uměle korigovaném klimatu“. V jeho pěstební komoře, kterou pojmenoval Sangayorok, se totiž vytápělo.
Topné těleso, tzv. ondol, bylo zasazené do zdvojené podlahy. Zpravidla šlo o velké nízké hrnce, v nichž se nacházela horká voda. Které ohřívala podlahu pěstební komory a příjemně prohřívala celou místnost. A rovněž přispívala k tomu, že klima v místnosti bylo o dost vlhčí. Lékárník Jeon tak vlastně vyrobil první tropický skleník. Okurky v něm ale nepěstoval, dělal to kvůli mandarinkovníkům.
 v Missouri, nejstarší nepřetržitě fungující skleník západně od řeky Mississippi (Zdroj: Shutterstock))
Jím navržená konstrukce pěstební komory zahrnovala i pasivní způsoby příjmu tepla. Například poloprůhledná naolejovaná okna hanji k zachycení světla. Její stěny pak byly vystavěny z dvojité vrstvy tvárnic se vzduchovou mezerou. Sloužila k lepší akumulaci tepla. A mimo jiné to také byly „regulační“ otvory, aby se interiér mohl za teplých dní provětrávat.
Jen pro představu, co ten korejský Sangoyorok dovedl: těsně nad podlahou se díky otopné soustavě teplota držela na dvaceti stupních Celsia, zbytek prostoru neklesal svou teplotou pod deset stupňů. S tím, že teplota uvnitř se mohla lišit až o pětadvacet stupňů od teploty venku. Vlhkost vzduchu se pohybovala mezi 40 – 70 procenty. Víme to docela přesně, protože tento prapůvodní model skleníků se tu pořád ještě drží.
)
Poptávka z kolonií. A sklo
Evropa také úplně nezahálela. Chytré hlavy se tu pokoušely „nějak“ uměle vydlepšit klima pro pěstování celý středověk. Na druhé straně, těch chytrých hlav tu zase tolik pohromadě nebylo. O průlom v zahradničení se pokoušeli mniši a jeptišky v klášterech, potažmo pár nadšenců z univerzit.
Většina jejich postřehů a technických vychytávek stavěla svou funkčnost na „vyhřívání“ skrze rozkládající se biomasu. Šlo o první „pařníky“ a skleníky, postavené vedle nebo přímo na kompostech, hnojištích. Nebo postavené v těsném sousedství stájí a chlévů, tedy vytápěných živočišným teplem. Nedostávalo se ale kvalitních materiálů, které by takový systém udržovaly v chodu.
)
Navíc tu taky nepanovala taková poptávka po daných řešeních. Pěstovalo se jen sezónní zboží. První „selský“ skleník, který byl v principu docela dost podobný tomu korejskému, vznikl na území Německa až v roce 1619. Sedmnácté století to ale nakonec rychle změnilo.
Postarali se o to především Nizozemci a Angličané, kterým zachutnalo exotické ovoce a zelenina z jejich tropických kolonií. A nechtěli dlouze čekat na čerstvou várku. Chtěli si ty chutné plody pěstovat sami, doma. Nebo se aspoň toužili opájet krásou květů nezvyklých rostlin. Vyhřívané skleníky, oranžérie a zimní zahrady tak přestaly být chloubou aristokracie, a přešly do civilnější sféry.
)
Pozdější průmyslový nástup dostupných materiálů, především skla, to celé posunul na novou úroveň. Skleníky, konstrukčně vychytané, nerostly jen u paláců, ale také u univerzit. V 18. století se stávaly nedílnou součástí botanických zahrad, přístupných veřejnosti. A odtud už byl jen krůček k tomu, aby si nějaký zahradník něco takového chtěl postavit na záhumenku.
)
První „skleníky na klíč“ – prosklené vytápěné zahradní domky – začíná stavět pro soukromníky v roce 1737 Andrew Faneuil. Jeho model se zažije, a brzy si je lidé zvládnou postavit i sami. Ono to vlastně není nic tak těžkého, když víte, jak na to. Ale to samozřejmé „vědět“ se tvořilo docela dlouho.
Od nešíleného císaře, který potřeboval sníst jednu okurku denně, to byla cesta trvající do současnosti dvě tisíciletí.
Zdroj: Wikipedia.org, Sullacoins.com, Medium.com, londonkoreanlinks.com
)
)
)
)
)
)
