Módní trend, který je nastavený vůči současné uspěchané době; póza, jež zaujímají líní a neúspěšní zahradníci? Nebo jen oživení přirozeného vztahu člověka k zeleni a přírodě jako takové? Odpověď zůstane asi i nadále předmětem diskuzí, byť jeden fakt zůstane: přírodní zahrady se vrací k našim domům a chatám, a získávají si stále větší popularitu.
Zahrada je z přísně ekologického hlediska polo-přirozeným a lidmi upraveným biotopem, což jí ale vůbec neubírá na kvalitách. Pořád zůstává místem, kde vegetace poskytuje životní prostor nejrůznějším životním formám, od specifických půdních bakterií přes hmyz až třeba po malé savce. Lidé si uvykli, že tento prostor patří jen a pouze jim, což ale samozřejmě není úplně pravda. Člověk je bezpochyby správcem tohoto prostoru, ale měl by se vždy chovat jako citlivý pronajímatel, nikoliv jako despotický developer. To se samozřejmě v posledních desetiletích moc často nedělo, a přírodní zahrady nastavují tomuto zažitému přístupu zrcadlo svou jinakostí. Pravda, někdy jdou až trochu za hranici opačného extrému. Úloha člověka v přírodní zahradě je totiž minimalizována, a převládá snaha vytvořit jakýsi soběstačný biotop, kde přítomnost lidí není nezbytná.
Když na místo zanedbané přírodní zahrady nastoupí „ruderální“ plevele
Tato zajímavá myšlenka roste z poněkud nepevných základů: zahrada byla a je polopřirozeným, uměle vytvořeným prostorem. To, co by na jejím místě zůstalo bez dalších zásahů majitele, by ji změnilo v přírodě bližší stanoviště (byť často ruderálního charakteru), ze kterého by však neměl člověk (ani ten přírodymilovný) žádný prospěch. Vyvážení těchto vlivů řeší tzv. permakulturní zahrady. Skutečně správná přírodní zahrada extrémy absolutního nezasahování a nevměšování se mírní, spolu s tím jak minimalizuje i otázku absolutního přínosu zahrady pro člověka. Přírodní zahrada je schopna plodit ovoce či zeleninu, ale není primárně produkční plochou. Je prostorem, který je po všech stránkách harmonický. Kopíruje přirozené přírodní procesy, je malou rezervací a oázou života. Jeho údržba se může zdát velmi prostá, ale právě omezení intenzity působení člověka na přírodní zahradu vyžaduje určitou dávku citu a pochopení.
Hmyz je tu jako doma
Atributy přírodních zahrad
Pravidel, kodexů a doporučení správného vedení přírodní zahrady je bezpočet, ale minimálně v třech bodech se všichni shodnou. Přírodní zahrada se tvoří a udržuje bez pomoci rozpustných minerálních hnojiv, bez postřiků chemických pesticidů a bez přídavků umělého substrátu, rašeliny. Je to tedy netoxická zahrada. Ideální přírodní zahrada je soběstačná a samostatná, zvládá obohacovat živinami půdu, ze které roste a pestrou nabídkou rostlin se vymaňuje z rizika negativního působení škůdců. Filozofie přírodní zahrady by se dala prostě vyjádřit tak, že: „Zahrada ví sama, jak má růst. Od člověka potřebuje jen trochu pomoci.“ Tím se ale dostáváme k překážce, kterou si mi zahradníci sami v sobě vytváříme. Chceme totiž proces růstu, vzhledu, směrování sami řídit, tak aby odpovídal našemu pojetí estetiky. Ustoupit z této pozice je pak prvním krokem k vytvoření dobré přírodní zahrady. Bodů k naplnění statusu přírodní zahrady je pochopitelně více: důraz se klade jak na druhovou rozmanitost ve složení trávníků či květnaté louky, nebo to jak hospodaříte s dešťovou vodou. Podstatný je i vztah zahradníka vůči „škůdcům“. Uvozovky jsou na místě, protože zastánci přírodních zahrad slovo „škůdce“ nesou jen velmi nelibě a definici negativního pojetí určitých živočichů se brání. „Hodné“ užitečné slunéčko sedmitečné se na přírodní zahradě objeví jen proto, že tam žijí „špatné“ mšice. Bez nich by se ale neukázalo. Takže jedni i druzí mají v tomto vymezeném přírodním prostoru své místo i nezastupitelnou funkci. Dalším bodem sváru je design takové přírodní zahrady.
Vydlážděné pěšinky tu nehledejte
V přírodní zahradě má světlo i stín své místo
Prostor pro život
Zatímco jedni staví na tom, že „zahrada ví nejlépe…“ a na místě je místo projektu přirozenost, jiní už na začátku udají zahradě jasný směr vhodným výběrem dřevin, keřů a vegetace, které rozmístí podle své úvahy a ponechají je vlastnímu osudu. Správně provedená druhá varianta je mimochodem o poznání složitější, a vyžaduje hluboké znalosti o všech přítomných rostlinách. Na této úrovni se láme hranice mezi „pleveláři“, kteří v alternativě přírodní zahrady nachází výmluvu pro vlastní lenost a skutečnými přírodními zahradníky. Ti druzí totiž dokáží správným rozmístěním druhů vytvořit pestrobarevné jeviště, ve kterém má světlo i stín své místo, ve kterém jednotlivé druhy rostlin i živočichů nachází vše potřebné. Taková zahrada nezáří květy jen jeden měsíc v roce, ale prakticky v každém ročním období je tu na co koukat. Je to prostě unikátní životní prostor.
Certifikovaná přírodní zahrada včelího arboreta teprve startuje
Co nabízí přírodní zahrada?
Zdravé a čerstvé potraviny, pokud je tedy zvládnete vypěstovat bez chemie a hnojiv.
Otevřený prostor různým formám života, pokud jim v tom nebudete bránit.
Rekreační místo pro celou rodinu, kde budete současně hostem i hostitelem.
Přirozenou krásu přírody, která osloví každého, kdo nepreferuje zarovnané trávníky.
Co je pro přírodní zahradu typické?
Často všude tam, kam se podíváte, objevíte něco k snědku. Jahodu, lusk hrášku nebo uzrálou moruši. Nečekejte ale souvislou osázenou plochu, spíše jednotlivé keříčky a výhonky. Produkce je průběžná, čistá, ale skromná.
Přírodní zahrada je příkladem pozemku, jež vyžaduje jen minimální údržbu. Prořezávky větví formují růst, nikoliv požadovaný tvar stromu, a pletí (pokud k němu vůbec dochází) se omezuje jen na chodníčky.
Nenarazíte tu na souvislou zpevněnou plochu, nebo vysypávání. Zapomeňte na dláždění, betonové desky nebo dokonce asfalt. Většinu křivolakých chodníčků tvarují jen nášlapné kameny, dřevěné kůly nebo udusaná půda.
Každý den vypadá trochu jinak, a tak jak ji vidíte nyní, ji už pravděpodobně nikdy neuvidíte. Každá přírodní zahrada je originál, mění se a vyvíjí. Není zakonzervována v jednom vývojovém stadiu, je živá.
Zahrada se mění v průběhu celého roku: zatímco v běžné zahradě obklopené exoty a zastřihávanými jehličnany ani nepoznáte změnu ročních období, přírodní zahrada hraje všemi barvami.
Přírodní zahrada obvykle vyváženě pracuje se světlem i stínem, respektive obsahuje prosluněná mikrostanoviště i zastíněné kouty. Díky této členitosti nemá problémy s nedostatkem vláhy. Ostatně, s dešťovou vodou se tu přímo počítá.
Na rozdíl od všedního očekávání, přírodní zahrada není „tichá a klidná“ – pořád se tu něco děje. Létají tu motýli, mušky i brouci, slyšíte bzukot včel a zpěv ptáků. Pod každým kamenem žijí stínky, v mrtvém dřevě hlodají larvy. Je to malá zoo.
Ocún jesení se jen tak někde neobjeví
Voda má v přírodní zahradě nezastupitelné místo
Úplně bez práce to nejde
Notorickým workholikům se bude dobře dařit i na přírodní zahradě. Práce je tu pořád dost, i když nenabývá tradiční podoby. Předně, zajišťujete fungování kompostu a jeho převrstvování, půdu obohacujete zeleným hnojením, méně ryjete, ale o to více mulčujete. To zabraňuje růstu plevelů, udržuje půdu vlhkou, brání erozi půdy a svým postupným rozkladem zúrodňuje půdu. Louku sečete dvakrát ročně, ale po částech, aby se mohli obyvatelé zelených úkrytů odebrat ze sečené plochy do bezpečnějších koutů. Obkladové kameny, materiály na skalky a výchozy se snažíme nekupovat a nezavážet ze vzdálených lokalit, ale raději si je přineseme z našeho okolí. A rázem je práce více než dost. Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com
