)
Možná ve vás dříme hluboké environmentální cítění, anebo si jen uvědomujete, že vaše domácnost produkuje až nezdravé množství odpadků. S jejich biologicky rozložitelnou frakcí, která činí až 50 % odpadu domácností, si pochopitelně můžete snadno poradit kompostováním. Jenže jak to zařídit, když zrovna nemáte vhodný prostor a do bytu si kompostér instalovat nechcete, protože prý nevábně smrdí? Chápeme vaše obavy. Do startu vám poradíme, jak to zařídit, aby vás interiérový rozkladač organického materiálu nebyl zdrojem nepříjemného zápachu. Protože dobrý kompost nesmrdí, a zmiňovaný puch je spíše důsledkem špatného designu. Jakých chyb se tedy vyvarovat?
Děrované dno je základ
Hned první bod se týká vaší kompostovací sestavy. Jedním z prvních zásadních nedostatků je totiž absence perforací k odvodu vlhkosti. Rozdíl mezi košem na směsný odpad a biologický kompost totiž tkví v děrovaném dně kompostéru. Tím odchází tekutiny, které jsou nedílnou součástí procesu tlení. Tlení je jako dekompozice organického materiálu fajn, pokud však máte pevné dno bez odvodu, objem kompostéru se zavodní a dochází k hnití. To je také forma rozkladu, ale zdaleka ne tolik ušlechtilá. A zapáchá, je zdrojem plísní, choroboplodných zárodků a vůbec věcí, kterým byste se raději ve své kuchyni měli vyhnout.
Prvním krokem nápravy je tedy děrování dna a nezbytná instalace nějakého jímacího zařízení. Řekněme třeba lavóru, plastové misky s vyšším okrajem, něčím na ten způsob. Přitom počítejte s tím, že přibližně dvacetilitrový kompostér, v závislosti na svém kapacitním naplnění a také na tom, čím je naplněn, je schopen vyprodukovat okolo 250 ml tekutiny za den. Tu musíte pravidelně, čili každý den, vylévat. Což je v hrubé podstatě rada druhá.
Většina uživatelů bytových kompostérů si neuvědomuje, že se s tímhle přirozeným a na přírodních rozkladných procesech založeným zařízením pojí i nějaké ty činnosti. A pak to opravdu „nejde nikomu pod nos“.
Více práce s přípravou, rychlejší rozklad
Efektivitu tlení můžeme (určitě bychom měli) ovlivnit. Není to jen další odpadkový koš. Proto se vyplatí investovat aspoň minimum energie do úpravy onoho biologického odpadu. Když jej pokrájíte na menší kousky, půjde to rychleji. Když jej nasekáte v mixéru? Zase jste o krok dál. Jen nezapomínejte průběžně kompost vrstvit, prokládat a přerovnávat. Stejně, jako to profíci dělají na zahradě. Začínáte s vrstvou vzdušné prsti, hlíny. Pak si můžete vypomoci perforační vložkou, která usnadňuje vsakování a pohlcování par. Postačí nadrobno natrhaný papír. Ne však barevné reklamní letáky, ty nebudou tím pravým.
Teprve pak kladete v přiměřené vrstvě odpad (v případě dvaceti litrového objemu kompostéru asi 7 cm vrstvu), kterou znovu „zajistíte“ vrstvou substrátu. Tuto vrstvu poté ještě můžete na povrchu překrýt paropropustnou fólií. Tím, že profil s odpadem izolujete od vnějšího prostředí dalšími vrstvami, opětovně bráníte vzniku nevábného zápachu. A platí, že po době zrání se vyplatí celou tu nádheru prohrábnout, aby se již rozložené kousky dostaly do nižších horizontů a celý obsah postupně sesedal. Nijak jej přitom nezhutňujeme a myslíme na to, že neprorývaný kompost se může vlastním organickým žárem i vznítit.
Harmonie kompostu
Netušíme, nakolik se vyznáte ve sci-fi světě Hvězdných válek, ale tam platí, že vesmír musí být v rovnováze. Nu, a s interiérovým kompostem je to podobné. Nic v něm nesmí být navíc, všeho musí být tak akorát. Převládnutí jedné dominantní složky, příliš mnoho zeminy nebo naopak odpadu, nadmíra i nedostatek vlhkosti, to vše s sebou nese komplikace. Naštěstí o sobě dají výrazným odérem včas vědět, takže je vždy co zachraňovat. Jednou z typických chyb může být, že vesmíru kompostéru nabízíte příliš mnoho vzruchů v podobě kolísající teploty. Přitom ideálem je stabilní, spíše teplejší a suché klima. Ideální umístění, i z hlediska provozní praxe, je tedy v polici pod kuchyňským dřezem. Ve studené komoře to tak dobře fungovat nebude, stejně jako vedle kotle ve sklepě, který chvilku hřeje a chvilku odpočívá. Vyrovnaný průběh teplot je prostě základ.
Co do domácího kompostéru (ne)dávat?
Laicky řečeno, to, co je příliš komplexní a jen tak by se to nerozložilo. Vynechejte tedy kosti, kousky dřeva, sklo a kov. Dobrý domácí kompostér si samozřejmě s rybími a kuřecími kostmi poradí, ba dokonce tím získává na kvalitě, ale právě tyhle organické frakce jsou zdrojem nepříjemného zápachu. Takže dejte sbohem peří, šupinám, tukům a kouskům šlachovitého masa z odřezků. Ty jsou zdrojem skutečně nepříjemného zápachu. Vyloženě jednodruhový mix se ale také nevyplácí. Podstatná je pestrost. Když se na to podíváme opačnou optikou, co tedy do nezapáchajícího bytového kompostu dávat?
Něco, co obsahuje hodně dusíku. Kořínky, hlízy, kousky kůry. Slupky od brambor, banánů. Vše, co má rostlinný základ. Vedou se poměrně zevrubné diskuze o tom, zda se vám po cibulových slupkách kompost „nezvrhne“, nebo jak dlouho se rozkládají slupky tuhé kůry pomerančů a kyselých citrónů. Pořád ale platí, že důležitá je vyváženost. Dobrý kompost „unese“ i vaječné skořápky, kostky nakrájeného sušeného chleba i cibuli. Z něčeho ale rozkladné bakterie musí být živy, a tak na nějaký ten zdroj dusíku nezapomínejte.
Trochu zeleného, trochu hnědého
Zelenou složku vyvažujte s frakcí, kterou eufemicky můžeme nazývat hnědou. Sáčky vyluhovaného čaje (bez šňůrek a kovových sponek), lógr vyluhovaného kafe, kávové filtry. Poměr zeleného vůči hnědému udržujte přibližně v poměru 2:1. Pokud se obsah kompostéru stává příliš slizký, přidejte hnědého. Když je naopak tuhý a příliš kompaktní, proložte jej zeleným. Kompost musí dýchat, proto nezapomínejte na občasné promíchávání. A také je zapotřebí vlhkost, kterou můžete na povrchu dodat vodním rozprašovačem. Ideální stupeň vlhkosti? Sáhli jste si někdy v zahradnictví do sáčku s rašelinným substrátem? To je ono.
Jsou bakterie zapotřebí?
Bez mikroorganismů se při tlení a kompostování neobejdeme. Ale určitě to neznamená, že hned musíme vykoupit zásoby nedaleké organické farmy. Jsou užitečné, ale ne nezbytné. Vlastně, k nastartování dobrého kompostu nám úplně postačí mikroorganismy, které si nabereme spolu s hlínou kdekoliv venku. Chceme-li něco vydatnějšího, můžeme si nabrat lopatku ze spodní etáže venkovního kompostu. A tím je v podstatě vymalováno. Jen ještě jednu drobnost: všichni vám většinou v dobrém doporučují jeden kompostér. Pravda je ale taková, že jich nejspíš budete potřebovat víc.
Žijeme v době, kdy všechno požadujeme nejpozději včera, nebo ještě dřív. Kuchyňský kompostér ale potřebuje čas. Záleží pochopitelně na vaší produkci odpadů, ale pětičlenná domácnost bude potřebovat nejméně tři dvacetilitrové kompostéry. Přeci jen, odpadů je víc a každý kompost musí pár týdnů zrát, než z něj vytěžíte tu nejlepší zeminu pro své květináče či zahradu. V environmentálním nadšení se na to trochu zapomíná, a uživatelé jsou pak trochu nešťastní, že odpadky uvnitř nádoby nemizí tempem kufříku likvidátoru. Jisté je, že dobře spravovaný kompost nesmrdí, a bez obav jej můžete mít i doma. Jen bude chtít trochu péče.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com
