Jak vznikaly první herbáře a k čemu jsou ještě dnes užitečné?

Pokud někde v galerii renesančního umění zahlédnete portrét muže jménem Luca Ghini, možná trochu znejistíte. Má totiž obličej typického filmového padoucha. Zdání ale klame. Onen Ghini patřil kolem roku 1530 ke špičce mezi evropskými lékaři. Přednášel na univerzitě v Boloni, jeho specializací bylo rostlinolékařství.

V tom, že některé rostliny léčí a jiné mohou škodit, měl docela jasno. Zato řešil problém, jak tyto navýsost užitečné znalosti předat svým studentům. Na jaro a léto to šlo snadno, na pozemcích univerzity zřídil botanickou zahradu se známými léčivkami. Jenže přes zimu? Neměl studentům co ukazovat, a to kvalitě výuky zrovna neprospívalo. Proto experimentoval s tím, jak sesbírané květiny pro potřeby studia a vědy uchovat.

Nakládal je do lihu, sušil. A taky je začal lisovat. Když to zkrátíme, Luca Ghini v roce 1530 „vyrobil“ první evropský herbář. Alespoň první herbář, o kterém se v evropské historii ví. Sbírka sušených rostlin, hezky podlepená na papíru, i s popisky. Objev to byl vpravdě přelomový. Knihy plné květin tu existovaly už mnohem dříve, ale ty trpěly jedním zásadním neduhem. Byly ilustrované. Proč to bylo špatně?

Vidět to jde na příkladu nejstarší takové ilustrované lékařsko-botanické knihy, kterou kolem roku 50 našeho letopočtu vytvořil řecký učenec Pedanius Dioscorides. Ta kniha s překrásnými ilustracemi se jmenovala se De Materia Medica, a patřila k základní literatuře lidské medicíně dobře 1400 let. Dodnes patří k nejhodnotnějším literárním dílům historie.

Háček byl v tom, že slovutná De Materia Medica se šířila světem jen opisováním a překreslováním. Učenci a mniši z klášterů, nemaje kopírek, tak malovali podle staletí děděného pravzoru rostliny, o jejichž existenci často neměli sebemenší tušení a nikdy je ani neviděli. O tom, jak vypadá fauna Středomoří nebo Indie, měli tenkrát hodně zkreslené představy.

Takže tu a tam v těch následovných edicích dokreslili lísteček, kvítek nebo trn, kde zrovna být nemusel. Případně blednoucí barvy nahrazovali při kreslení takovými, co měli zrovna na skladě. A tyhle úpravy a chybičky se vršily celá staletí. Zkrátka, tyhle pozdější edice ilustrované medicínské příručky obsahovaly stovky rostlin, které podle obrázků vůbec nebyly k poznání.

Když Luca Ghini vyrobil svůj první herbář, zakonzervoval tím skutečnou podobu léčivých rostlin. Tak, že i po padesáti letech byly pořád k poznání. A hlavně, ta jeho metoda lisování a lepení rostlinek do alba byla tak prostá, že jí mohl dělat vlastně každý – i když neuměl malovat. Učených pojednání s hodnověrným dokladem tak mohly vznikat stovky. Pro šíření botanické gramotnosti to byl zásadní skok.

Pro úplnost doplníme, že ten „první“ Ghiniho herbář do současnosti nevydržel. Zato se ale ve fragmentech dochovaly herbáře jeho studentů. Stránka s přilepenou sušenou květinou od Ghiniho žáka, Gherarda Ciba – z roku 1532 – je tak oficiálně nejstarší herbářovou položkou světa. A ke Ghinimu docházel na lekce i další vele-slavný botanik, Pietro Andrea Gregorio Mattioli. Ten působil i v Praze. I on po sobě nechal herbář, před nímž se dnes uctivě smeká.

Rychle se tak světem medicíny a vědy šířila výroba herbárií, a brzy nějakou takovou kolekcí disponovalo každé pořádné muzeum, univerzita, učená společnost či botanická zahrada. Na stejném principu vznikaly i specializované sbírky. Třeba vzorníky hub – fungaria; nebo kolekce zemědělských plodin, hortoria.

Na světě – ve 165 zemích - je dnes okolo tří tisícovek respektovaných a reprezentativních kolekcí, herbářů. Které v sobě nesou na 350 milionů sušených kytek.

Ten nejrozsáhlejší herbář má ve svém držení pařížské Museum National d’Histoire Naturelle. Není to žádná kniha se sušeným listím, ale klimatizovaný archiv, zabírající celou budovu. Jen tahle sbírka má 9,5 milionu vzorků. Další podobě obří herbáře najdeme v Newyorské botanické zahradě, v Botanickém institutu v Petrohradě, v depozitech Královské botanické zahrady v Kew, potažmo v Ženevě nebo ve Vídni.

Že se takový herbář náramně hodil učenci z 16. století je vcelku pochopitelné. Ale nabízí se otázka, k čemu jsou takové sbírky dobré dnes – v době digitalizace, databází, dokonalých fotografií a bezchybného tisku?

Inu, ty herbářové exempláře jsou užitečné jako referenční vzorky pro určování rostlin. A taky pro určování jejich lokalit a areálů, výzkumu jejich hojnosti, stanovišť, období kvetení.

Když najdete prvosenku jarní, můžete si ověřit, že jste našli prvosenku jarní. A že to není třeba prvosenka bezlodyžná. Můžete se kouknout, že patří k prvosenkám, které na tom samém místě rostou už celá staletí. A dozvíte se, že třeba vykvetla o měsíc dřív, než to stíhala před padesáti lety.

Zjistíte, odkud už zmizela anebo kam se po těch staletích znovu navrací. V herbáři máte prostě základní mustr, prvotní vzorek. Objevíte zítra nějakou záhadnou a tajemnou květinu, už se těšíte na vavříny slávy - a ono ejhle – on ji už někdo založil do herbáře v 18. století.

Bez precizních herbářů se neobejdou zoologové, když dohledávají stanoviště živočichů podle živných rostlin. Opírají se o ně veterináři při určování pícnin a jedovatých rostlin, jsou zásadní součástí farmaceutického výzkumu a hledání nových léků. Zahradníci potřebují herbáře pro určování původu pěstovaných rostlin a vývoje kultivarů.

Ekologové herbáři dokumentují cenná společenstva i šíření invazních druhů, antropologové s nimi mapují vývoj zemědělské civilizace a kultur na nalezištích. Bez herbáře se neobejdou ti, co zkoumají opylování, zkoumají lesní celky a porosty. A třeba historikové nebo geografové mohou podle herbářů dohledávat místopisné názvy a jejich význam.

Dobrý, funkční nápad, se pozná podle toho, že vydrží. Ačkoliv nejstarší herbáře nyní mají blízko k šestisetletému stáří, pořád ještě nevychází z módy. Obnovují se, rozšiřují. I když Luca Ghini vypadá na svém portrétu jako jasný představitel záporné role, pro vývoj botanického poznání je to jasný hrdina.

Zdroj: CurrentBiology, MateriaMedica, Brittanica.com, FloridaMuseum.efl.edu