Kanada přehodnocuje, jakým způsobem bude do budoucna stanovovat úspěšnost opatření vedoucích k navyšování udržitelností. Ukázalo se totiž, že dosavadní model obyvatelům měst moc radost nedělal.
Města, která se snaží dosáhnout udržitelnosti, nemají problémy. To proto, že se těm problémům říká výzvy. Výzvy, jako překážky na dlouhé cestě, které je třeba překonat. Háček je v tom, že ne všichni je překonávat chtějí, a někteří je ani jako bariéry nevnímají. Ostatně, ne všichni si jsou jisti tím, kde cíl udržitelnosti vlastně leží.
Legenda o udržitelnosti měst
Velké metropole dnes stojí v první linii boje o to, co se nazývá udržitelností. Jejich startovní pozice přitom není vůbec špatná. Městské oblasti jsou totiž oslavovány pro svou energetickou účinnost, relativně nízké emise oxidu uhličitého, efektivní modely hromadné přepravy osob a třeba pro výraznou ekonomickou produktivitu. Háček je v tom, že to současně je a není pravda. Záleží na úhlu pohledu.
)
Městská čtvrť plná věžáků s korporacemi a burzami například přispěje do státního rozpočtu řádově větší sumou, než zemědělci z venkova. A může si přitom dovolit být o hodně čistější a ekologičtější, než montovny a elektrárny na předměstí. Ale bez svého špinavého a zaprášeného zázemí na venkově jen tak nepřežije.
Zkrátka, chvála udržitelnosti měst vychází z výrazného nahloučení osob na jednotku plochy, a faktu, že je přehlíženo, odkud se ta energie, materiál nebo potraviny do měst vlastně dostávají. To ale odvážným snílkům, vizionářům a městským plánovačům nebrání v tom, aby si plánovali pro budoucnost města ještě o něco udržitelnější. Co to vlastně obnáší?
Rysy udržitelných měst
Jako nejčastější rysy udržitelných měst jsou uváděny: snadný pohyb po městě bez auta; dobíjecí stanice pro elektromobily; usnadněný přístup obyvatel k ozeleněným plochám; ochrana vod a vhodné nakládání s odpadními vodami; podpora městského zemědělství; rozvoj a podpora zelené architektury.
Na tom, že je třeba udržitelnost podporovat, se obyvatelé měst víceméně shodnou. U těch konkrétních rysů udržitelnosti se ale většinou zaseknou. Pokud auto sami nevlastníte, nedá se říct, že doceníte fakt, že z peněz které odvádíte na daních je ve vašem městě finančně podporován rozmar těch, co musí všude autem. Byť třeba tichým elektromobilem.
Ostatně, můžete být sami fandy futuristické přepravy, ale budoucnost osobní mobility můžete vidět ve vodíku. A jednostranná podpora elektrických dobíječek vám pak nemusí přijít vhodná. Najde se poměrně dost těch, kteří by nejraději viděli města úplně bez osobních aut. Ale s tím se dost dobře nemohou identifikovat ti, co každé ráno dojíždí do práce mimo město.
Osobní preference toho, k čemu je nám vlastně auto ve městě s dobrou a fungující MHD zapotřebí, se také výrazně liší. Rozvážení a svážení dětí do škol a školek, kroužků, nákupy vyřízené cestou z práce – to se i s MHD dělá dost špatně. A ani kvalitní služby MHD neobstojí před těmi, kteří by celému městu nejraději naordinovali více cyklostezek.
)
Změny, které nevítá každý
Lidé s nadšením uvítají zřizování městské zeleně a nové parky. Pokud tedy nejsou postaveni před volbu, zda nový park anebo lepší služby, obchody. Pak už zdaleka tak jednotní nejsou. Kritika stíhá i městské zemědělství. Hezky se o něm povídá, z dálky se na to dobře kouká – ale k uživení (a třeba podpoře biodiverzity) to moc ve skutečnosti není.
Snaha o vytvoření udržitelné metropole, která se opírá o těch šest nejčastějších rysů, proto většinou nevytváří harmonické město, ale spíš město, kde jsou do jisté míry nespokojení všichni. Proč? Protože jen málokdy jsou do systémových procesů rozhodování a plánování obyvatelé měst skutečně interesováni a zapojeni.
)
V poslední době se k tomuto zjištění dobírají například v Kanadě, kde je udržitelnost opravdu velké téma. A kde se ukazuje, že by obyvatelé dotčených měst byli rádi, kdyby se transformace směrem k udržitelnosti děla s větším ohledem na jejich osobní potřeby.
Představit si můžete město, kde lidé vůbec netouží po dobíječkách na elektromobily, protože raději jezdí na kole. Ti chtějí víc cyklostezek, ale dobíječky podle jakéhosi jednotného plánu na udržitelnost dostanou nádavkem. Jinde města rozvíjí potenciál cyklistiky bez ohledu na to, kolik cyklistů reálně mají.
)
Shrnuto v ročenkách obojí vypadá dobře – dvacítka vysokorychlostních dobíječek a sedmdesát kilometrů nových cyklostezek, to zní velkolepě. Ale ani v jednom z těch případů to neudělalo radost a obyvatelům moc nepomohlo.
Jsou města, která se pyšní celými hektary ploch osázených zelení. Jejich obyvatelé by ale upřednostnili třeba nové zdravotní středisko. Mají ale smůlu, protože v trendu je udržitelnost. I když místní sami proti udržitelnosti nic nemají, trend jde proti jejich momentálním potřebám a obyvatelnosti, kvality života ve městech.
)
Aby udržitelnost dělala radost
Města se čtvrtěmi plnými důchodců moc nestojí o hlučná dětská hřiště, když už, preferovali by raději tiché parky. A jinde by hřiště lidé docenili víc, než hyper-moderní kreativní zelenou architekturu. Závěrem, k němuž se Kanada dobírá, je, že je při budování a rozvíjení udržitelnosti měst proměnit metriku hodnocení. To, čím se měří úspěch.
)
Zjišťuje totiž, že vyčíslení uspořených emisí omezeného silničního provozu; vyprodukovaných kilowatthodin čisté energie střešními elektrárnami; tunami výpěstků městských zahrad anebo kilometry cyklostezek to nebude. Protože to se jen málo odráží na spokojenosti vlastních obyvatel.
)
Idea udržitelných měst roste z dost vratkých základů. A k jejich pevnosti zrovna nepřispívá, že se udržitelnost prosazuje univerzálně, tabulkově, bez ohledu na samotné obyvatele. Zájem o udržitelnost obyvatelé měst mají. Jen často upřednostňují jiné způsoby a cesty, jak se jí dobrat.
Zdroj: ČeskéStavby.cz, Canada.ca, Frontiersin.org, EEA.europa.eu, ScientificAmerican.com, Digi.com, BCCIC.ca, TheConversation.com
