Mohlo by se zdát, že nejtypičtějším problémem všech metropolí je přelidněnost, tedy příliš mnoho živých lidí na jednotku plochy. Skutečnost je ovšem ještě o něco morbidnější. Velká města totiž sdílí i ten neduh, že uvnitř svého katastru nesou až příliš mnoho lidí mrtvých. A právě tenhle nepříjemný problém měl v Londýně vyřešit další skvost naprosto šílené architektury. Takzvaná Metropolitní hrobka.
Kde začít? Snad u toho, že v roce 1801 žilo v metropolitní oblasti Londýna okolo jednoho milionu obyvatel. A o devadesát let později těch milionů obyvatel bylo skoro sedm. Žádné jiné evropské město té doby – ani Paříž nebo Řím - v té době neprodělalo tak markantní nárůst své populace.
Daní za ten anglický rekord byl enormní nárůst zástavby v centru a na předměstích, i poptávka po jakémkoli bydlení. A s nimi spojený skokový vzrůst cen pozemků. Dostupných jich totiž nebylo právě mnoho. Jak to? Živí byli tísněni mrtvými. Historický profil zástavby Londýna totiž kopírovaly hřbitovy. Buď ucelené hřbitovní okrsky obehnané zdmi, anebo malé hřbitůvky u farních kostelů. Dohromady jich byla víc než stovka. A byly do extrému přeplněné.
)
V Londýně – respektive na území původní osady Londonium – totiž byli obyvatelé pohřbíváni už více než 5000 let. Každý rok, tempem přibližně dvou až čtyř procent ze stálého objemu přirůstajícího obyvatelstva. Přidejte si k tomu epidemii neštovic v 16. století, morovou nákazu z roku 1666 - ta zkrouhla počet obyvatel Londýna o 15 procent - nebo epidemii cholery v polovině 18. století, a snadno pochopíte, že pod zemí tu už bylo plno ještě dávno před tím, než se populace v 19. století vyhoupla do závratných výšin.
Vlastní hrobové místo – nebo dokonce rodinná hrobka – byly nebetyčným luxusem. Do hrobů se rakve s nebožtíky vršily na sebe, často se skládaly až do hloubky šesti metrů. Ti, co leželi v zemi nejdéle (respektive nejhlouběji) pak museli být často vykopáni a jejich kosti končily velmi nedůstojně na smetišti za hřbitovní zdí nebo v nějaké univerzální jámě. Ale ani to nestačilo, mrtvých byly miliony už v době, kdy se Londýn dobíral prvních statisíců živých.
)
Kam jen s nimi?
Jak tedy vyřešit onu poptávku místa pro živé, a současně vyřešit i problém s mrtvými?
Architekt Thomas Wilson si věděl rady. Chce to prostě jednu pořádnou hrobku pro všechny a bude klid! Své dílo pojmenoval Metropolitní hrobka – The Metropolitan Sepulchre - a zbytek svého života, počínaje rokem 1820, zasvětil tomu, že se ji pokoušel takřka za každou cenu prosadit. Asi to moc nepokazíme, když prozradíme předem, že neuspěl. Jeho projekt byste totiž stejně nepřehlédli.
Wilson se inspiroval zádušními chrámy a hrobkami tam, kde byl kult smrti nesmírně silný a spojený s velikým důstojenstvím. Ve starém Egyptě. A proto pro Londýn nenavrhl nic menšího, než obří žulovou pyramidu. Když říkáme „obří“, myslíme to opravdu vážně. Architekt totiž počítal s dílem, které by mělo na výšku 94 pater. Ne, žádná tak vysoká stavba tehdy ve světě ještě neexistovala, což celému projektu jen přidávalo na snílkovské neuvěřitelnosti.
„Bude to kompaktní, naprosto hygienické a okrasné,“ sršel nadšením Wilson. „Lidé se budou chodit tomu kolosu klanět zdaleka,“ hovořil o svém projektu parkoviště pro mrtvé. Čtyřiadevadesát pater vysoký objekt, který by naprosto zastínil své okolí - pokud by tedy vznikl – měl ve své neskromné velikosti (se základnou o rozloze 7000 metrů čtverečních) jedinou zásadní výhodu.
Kapacitně by postačil k uložení pěti milionů nebožtíků. Pěti milionů! V praxi to znamenalo úsporu v záboru půdy pro hroby, vyčíslenou na 1000 akrů. Investoři na tenhle ambiciózní plán, který měl potenciál ušetřit hodnotnou půdu pro developerské záměry, slyšeli jen do doby, než zjistili odhad ceny.
)
Pyramida k nezaplacení
Hrubý nástřel tehdy činil sedm milionů liber, což by dnes v přepočtu na koruny bylo asi pětadvacet miliard. Ta suma už tehdy nedávala smysl, a nic na tom neměnilo, jak hezky to měl pan Wilson vymyšlené. Pohřební sál na vrcholku té pyramidy, spolu s velkou observatoří, a pak hezky dolů by se po patrech řadili nebožtíci, podle společenského postavení. Protože ani ve smrti není rovnost, když jde o starou dobrou Anglii.
)
Londýňanům ten nápad nepřišel moc faraónský, spíš fanfarónský. A nebáli se celý ten záměr nazývat „strašlivou ohavností“. Wilson se nedal odbýt a operoval s čísly: každý rok by se tahle pyramida sytila přibližně 40 000 nebožtíky, takže by Londýnu vydržela zhruba dalších 125 let. A nemusely by se zřizovat nové hřbitovy.
Pokud by ovšem v Londýně chtěli uvolnit půdu ze stávajících hřbitovů, musely by pyramidy vzniknout dvě, možná i tři. To už by bylo jako v Gíze. Metropolitní hrobka v Londýně měla vzniknout na lokalitě Primrose Hill, a pan Wilson se už hotovil k proměřování pozemků. Nakonec jej ale statici přesvědčili o tom, že čtyřiadevadesát pater vysoký žulový kolos by zdejší podloží sotva uneslo. A taky by to nikdo soudný nezaplatil.
)
Vláda i městská správa nakonec kývla na mnohem nákladnější koncept tzv. zahradních a lesních hřbitovů, s nímž přišel George Frederick Carden. Byl mnohem lidštější a ve své podstatě snesitelnější. Tzv. Green Cemetery později doplnil ještě obří hřbitov na Highgate, kde se pohřbívá dodnes. Plány na obří Metropolitní hrobku pak naštěstí utichly.
Zdroj: Smithsonianmag.com, nhm.ac.uk, BBC.com, bloomberg.com
)
