Oživte zahradu kejklířkami

Kejklířka (Mimulus) je rodem rostlin z čeledi Phrymaceae (dříve krtičníkovité). Květy kejklířky jsou kvůli svému vzhledu přirovnávány k lidským ústům či opičí tlamě (anglicky monkeyflowers), přičemž latinský název Mimus znamená herec. Tento rod nabízí cca 150 druhů s velice složitou klasifikací. Někdy je větší část z kejklířek dokonce vydělována do samostatného rodu Erythranthe.

Kejklířky pochází ze dvou míst, která jsou od sebe velmi vzdálena, ze západních oblasti Severní Ameriky a z Austrálie, odkud byly kejklířky pro svůj vzhled rozšířené do zahrad evropských, asijských a jihoamerických, kde dokonce zplaněly a dnes je proto najdeme i ve volné přírodě. I do naší přírody byly již v 19. století zavlečené dva druhy: kejklířka pižmová (Mimulus moschatus) a kejklířka skvrnitá (Mimulus guttatus). 

Druhy rodu kejklířka jsou obvykle hydrofyty nebo helofyty a dokonce mohou s kořeny ve vlhkém prostředí růst i jako mezofyty.

Kejklířky jsou jednoleté nebo vytrvalé rostliny a jejich vzrůst i květy jsou velmi rozmanitého vzhledu a též barev. Kejklířky bývají lysé nebo chlupaté, s jednoduchými i rozvětvenými lodyhami, vzpřímenými, vystoupavými a nebo poléhavými. Podlouhlé či vejčité listy vyrůstají vstřícně a mají řapíky, případně jsou přisedlé a po svém obvodu ozubené. Spodní listy kejklířek (někdy jsou i ponořené pod vodní hladinou) mohou být úzce podlouhlé a přeslenovité. Některé druhy vydávají výrazný pižmový zápach, který je poměrně nepříjemný, proto pozor při výběru rostlin.

Květy kejklířek jsou oboupohlavné, na stopkách vyrůstají jednotlivě a nebo v koncových hroznech. Některé druhy kejklířek mají též listeny. Květy mívají dosti krátký, trubkovitý až zvonkovitý trvalý kalich, který je tvořen pěti srostlými, nejčastěji nestejnými lístky. Kalich se při dozrávání plodů zvětšuje. Koruna s válcovitou trubkou je delší než kalich a může být pravidelná a nebo dvoupyská. Horní pysk má dva laloky (ty jsou vzpřímené nebo stočené) a spodní je třílaločný (tyto laloky mohou být různě velké a s kontrastními skvrnami). Zbarvení korunních lístků může být bílé, žluté, červené, růžové, ale i fialové a nebo modré. Blizna kejklířek je citlivá na dotek, čili pokud se jí při opylování dotkne hmyz, laloky se uzavřou a již neotevřou.

Plodem kejklířek jsou stlačené dvoudílné šešule, které pukají v prostředních švech plodolistů. Plody obsahují mnoho vejčitých až podlouhlých semen s endospermem. Kejklířky byly samozřejmě též šlechtěné a jako okrasné rostliny jsou běžně prodávané, mnohé druhy však slouží i jako modelové organismy při genetických výzkumech. Extrakty z některých druhů kejklířek jsou pak vynikající na poškozenou pokožku včetně popálenin. Používají se i v homeopatii, kde jsou součástí léků dodávající lidem duševní sílu.

Na pěstování jsou kejklířky poměrně nenáročné, navíc jsou ideální k osazování vodních prvků v zahradě, vodních nádob, balkónových truhlíků a vlhčích míst v zahradách. Kejklířky vypadají výborně v kompozici s jinými letničkami a pomohou dotvořit různá květinová zákoutí, obzvláště pak na vlhčích místech zahrad. Výborně se bude kejklířkám dařit v propustném a mírně kyselém substrátu. Kupovaný substrát přitom můžeme nahradit smísením zahradní zeminy, písku, rašeliny a kompostu.

Nejsnadnější je množení kejklířek semeny, která si obvykle udrží klíčivost až 4 roky. Jelikož kejklířky klíčí nejlépe na světle, semena po výsevu nezasypáváme a zeminu udržujeme rosením mírně vlhkou. Abychom semena nevyplavili, provedeme hojnou zálivku záhonu před výsevem a poté již jen rosíme. Ideální je pro kejklířky polostín, i když mnohé snesou i přímé slunce. Rostliny též množíme dělením trsů, případně necháme zakořenit řízky, které odřezáváme na začátku léta. Vysévání semen kejklířek je ideální brzy na jaře jara a nebo až na podzim, kdy přežijí zimu v podobě podzemních oddenků a nebo se vysemení a semena pak na jaře vyklíčí.

Kejklířky jsou poměrně odolné, nevadí jim ani mrazíky a jsou vlastně plně mrazuvzdorné, což dokazuje, že nejčastěji pochází z mírného pásma Severní Ameriky. V polostínu dosahují kejklířky vyššího vzrůstu a zůstávají sytě zelené až do podzimu. 

Nejnebezpečnějším škůdcem kejklířek jsou mšice za horkého léta, jinak příliš netrpí nemocemi ani škůdci. Některé z horských druhů kejklířek jsou náchylnější na uhnívání kořenů kvůli napadení fusariovou hnilobou. Pokud však kejklířkám dopřejeme základní požadavky na jejich stanoviště, nebývají touto chorobou napadené.

A co je na kejklířkách nejúžasnější? Pokvetou nám od začátku léta až do prvních mrazů!

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, ireceptar.cz, shutterstock.com