Papírová brčka nejsou pro životní prostředí zrovna výhra. Co se stane, když si kladete nesprávné otázky? Doberete se odpovědí, které vás k řešení problému nakonec moc nepřiblíží. Na příkladu pro životní prostředí závadných plastových brček to je dobře vidět. Nahradila je totiž brčka papírová, která zrovna smysluplnou odpovědí nejsou.
O zákazu plastových brček se hovořilo dlouho, a do jisté míry ta debata i smysl dávala. Protože se skutečně nedaly považovat za nějakou životní nezbytnost. Těch konkrétních výjimek, co se bez brčka při pití skutečně neobejdou – řekněme fyzicky indisponované osoby - je totiž skutečně minimum. Navíc tu po tisíce let fungovala za brčka docela slušná funkční alternativa v podobě vlastních rtů, s nimiž jste mohli nápoje vychutnávat dle libosti. A šlo to docela dobře.
Jenže poměrně záhy se ta brčková debata začala odchylovat od tématu. Nehovořilo se o nich jako zbytečnosti, které se můžeme snadno vzdát, ale jako o zdroji plastového odpadu.
Tip na další čtení: Jaké jsou alternativy k plastovým brčkům?
)
Plast je na věčnost
Proč? Protože životnost jednoho takového vyrobeného brčka se blíží 200 letům. Tak dlouho by se nejspíš rozkládalo v životním prostředí, v mořích a oceánech, než by se nakonec rozpadlo na mikroplasty. A těch 200 let, po něž by byla životní prostředí znečišťujícím odpadem, špatně vyvažovaly ty minuty nebo desítky minut, po které byla plastová brčka aktivně používána k sosání nápojů. Už jednou někým použité plastové brčko z cizího kelímku si sami nevezmete, nikdo ho ani nepřemáchne a nenabídne vám ho znovu. Je to zkrátka jednorázovka, a vůči přírodě škodlivá.
)
Je to hodně zjednodušující, a těch důležitých otázek, které byly takovým zjednodušením opomíjeny, bylo víc.
Třeba to, jak je vůbec možné, že se plastové brčko dostane do moří či oceánu, a proč se z něj vůbec stane „odpad uniklý do životního prostředí“. Nebo proč takové brčko, když je vlastně celé vyrobené ze snadno recyklovatelného plastu, nakonec nikdo nerecykluje. Místo nápravy chování spotřebitelů - nebo místo úpravy systému nakládání s odpady - se celospolečenská a vlastně celoplanetární debata přesunula k jednání o zákazu výroby plastových brček.
)
Se stamiliony brček přišel školák
Po aktivistické linii se argumentovalo například tím, že jen ve Spojených státech amerických se každý den použije na 500 milionů brček denně. To je opravdu ohromné číslo. Nikdo už moc nezkoumal, že za ním stojí Milo Cress, devítiletý školák a aktivista, který se toho hausnumera dobral během plnění svého domácího úkolu. Bralo se to jako fakt a tohle číslo citovaly i solidní zdroje. A jako fakt se bralo i to, že brčka v oceánech jsou obří zhoubou mořských želv.
Jednorázová plastová brčka se zkrátka stala symbolem poškozování životního prostředí plasty, a po zásluze se dočkala se zákazu. A jsme u těch špatných otázek a odpovědí, které nás nikam neposunuly.
Lidem se nechtělo užívat nápoje jen tak, s pomocí úst a rtů, a proto se musel dát prostor další vyráběné alternativě. Brčkům vyrobeným z papíru. Místo stovek milionů (možná miliard) kusů plastových brček se tak dnes kácí lesy, aby bylo dost papíru na výrobu brček, které se v přírodě snáze rozkládají a nepředstavují takovou zátěž pro životní prostředí.
Tip na další čtení: Jaké jsou alternativy k plastovým brčkům?
)
Za brčka kvalitnější!
První šarže těch papírových brček – vyrobené strojovým smotáním třívrstvého jakostního papíru s potravinářskou atestací a slepené adhezivem na vodní bázi – se skutečně po úniku do životního prostředí rozkládaly snadno. Ze souše zmizely po pár deštích, rozložily se v horizontů týdnů. A v moři se úplně rozpustily v rozmezí 3-4 dnů.
První háček byl v tom, že byly dost k neužitku. Lidé si totiž stěžovali na to, že se papírové brčko snadno rozmočí a slepí, když je zanořené v kelímku s nápojem moc dlouho. Nevadilo to ani tak u bublinkových limonád, jako u koktejlů a mléčných nápojů. Chcete-li to technicky, po 60 vteřinách v nápoji přejalo brčko až 25 gramů ve formě nasáté vlhkosti, deformovalo se a ohýbalo.
A tak se řešilo, jak je učinit odolnější. V rámci procesu výroby byly některé novější šarže opatřeny povrchovou úpravou, která zabraňovala rychlému nasátí vlhkosti do papíru. Úspěšně. Třeba takový povlak z nanokrystalů celulózy skutečně udrží pití od brčka. Vedlejším produktem této úpravy ale je, že se brčko rozkládá o něco pomaleji. Vlastně, o dost pomaleji. Trvá mu to průměrně 120 dní.
Takže v případě, že unikne do životního prostředí, se vlastně chová „víc“ jako to plastové brčko. Které se může i té mořské želvě zapíchnout do nozdry. Těch variací na papírová brčka, která jsou odolnější, je samozřejmě víc. Využívají se i ochranné povrchové filmy, které jsou ze stejného materiálu, jako plastové sáčky. Výsledkem je pak skvěle fungující brčko, které je ale v podstatě plastové. Takové ale nevadí.
)
Recyklace nám moc nejde
Tendence vylepšit papírová brčka tak, aby po funkční stránce byla víc jako ta zakázaná plastová, komplikuje i další nemalý „háček“. Jejich prachmizernou recyklaci.
Už i ta první a zdaleka ne tak dokonalá papírová brčka, se kterými to rozjely velké fast-foodové řetězce jako McDonald´s, se totiž nedala recyklovat. Z rozmočených papírové válečků, nacucaných sladkými nápoji, totiž další papír nevyrobíte. Zkoušeli je kompostovat, ale nebylo to úplně elegantní. Spokojenost s nimi tedy nepanovala ani u aktivistů, ani u zákazníků.
Řešením vstřícným vůči zákazníkům byla papírová brčka se silnějším průměrem a složená z více než tří vrstev papíru – trochu hůř se z nich pije, ale vydrží – pro jejichž výrobu je ovšem zapotřebí více materiálu, respektive více pokácených lesů. Recyklaci se podařilo, aspoň papírově, zlepšit tím, že se zavedl oddělený sběr použitých papírových brček, a odvoz ke zkompostování ve směsi s jinými organickými odpady. Jen se to prodražilo.
Zdaleka ne každý totiž na recyklaci naskočil, a tak se teď miliony papírových brček stávají součástí odpadu. Který končí v lepším případě v hladovém kotli spalovny, anebo v horším zamíří na skládku, kde se pomalu rozkládá. Což je pořád o něco lepší, než kdyby jej vítr zavanul někam k moři. Pokud by šlo o papírové brčko zodolněné, s lepší povrchovou úpravou, mohlo by škodit mořské fauně.
)
Bude další pokus?
Od prvních zákazů plastových brček ve světě dnes uplynulo pět a více let. A za tu dobu nejde vypozorovat nějakou zásadní změnu, zlepšení. V mořích a oceánech plastového odpadu neubylo. Jak by také mohlo, když i ty nejpesimističtější odhady potvrzují, že plastová brčka se svým objemem podílela jen na 0,02 % plastového odpadu v oceánech. Čtete dobře – ten zmatek se zákazem plastových brček měl vyřešit dvě desetiny procenta z problému znečištěných oceánů.
Co se stalo dál? Papírové alternativy se čím dál tím víc podobají brčkům plastovým, a stále více lidí si stěžuje, že vlastně ta plastová brčka nebyla tak špatná. Stačilo jen, kdyby je lidé po použití odkládali tam, kam patří. A kdyby je pak někdo recykloval, aby z nich nevznikal odpad… jenže s recyklací byl problém už předtím, a s tím nám zákaz plastových brček nepomohl.
)
Papírová brčka zkrátka nejsou žádná výhra pro životní prostředí. Jsou lepší v tom, že se – pokud uniknou někam ven – budou rozkládat o něco kratší dobu. Není to „zelená“ volba, jen o cosi zelenější. Zákaz plastových brček toho zkrátka zatím moc nevyřešil, protože už od svého počátku stál na ne zrovna pevných základech odpovědí z těch nesprávně položených otázek. Bude to ještě chtít pár dalších pokusů, vykácených lesů a dalších zbytečných alternativ. Než se lidé konečně začnou ptát, zda brčka vůbec ke svému životu potřebují.
Zdroj: Ekolist.cz, BBC.com, EU.usatoday.com, Phys.org, TheCentralTrend.com, log.lddavis.org, henkel-adhesives.com, NYtimes.com, Bloomberg.com, Atlantic.com
