Bioplasty s sebou přináší vítaný příslib inovace zažité a poněkud špinavé technologie, vyšší recyklovatelnosti a údajně i nemalé šetrnosti k životnímu prostředí. Když se ale na ně podíváme víc zblízka, zjistíme, že moc štěstí s nimi nejspíš neuděláme.
Jako vejce vejci
Rozeznáte od sebe tácek z bioplastu a klasického plastu? Ne. Na omak, váhou, designem a texturou, barvou, prakticky vším – jsou totožné. Chce to najít informaci od výrobce nebo popisek, na němž stojí, že skutečně jde o bioplast. Ptáte se, proč tu není nějaký jednoduchý vysvětlující symbol nebo univerzální logo, z něhož by to hned bylo patrné? Inu, on není bioplast jako bioplast.
Existuje jich přes 300 různých druhů/typů, a zdaleka ne všechny disponují totožnou charakteristikou. Už sám termín „bioplast“ je dost definicí neusazeným pojmem. A může se tak jmenovat i materiál, kde ona biosložka tvoří jen třetinu hmoty. Z čeho bude pocházet těch zbývajících 60-70 %? Klidně to mohou být i polymery klasických plastů. Bioplast, to je prostě taková neohraničená bublina.
)
Takže do jakého kontejneru vlastně patří? Do žlutého ne. Není to plast. Takže do hnědého? Zase špatně. Nebo skoro špatně. Největší předností bioplastů - tím, čím se mají lišit od plastů - má být jejich biologická rozložitelnost, kompostovatelnost. Ale pokud dvoutřetinový podíl jejich objemu tvoří klasické plasty, pryskyřice a aditiva, ke kompostování se určitě nehodí.
Ta zatím správná, a pro životní špatná odpověď tedy zní ani žluté, ani hnědé, ale spíš černé kontejnery. Je to totiž směsný odpad. Zatím. S vlastnostmi plastů – tedy houževnatostí, odolností, a nejspíš i trvanlivostí. Trvanlivostí? Bohužel ano.
Rozložitelně nerozložitelný
Bioplasty totiž mohou – ale nemusí – být biodegradabilní, biologicky rozložitelné. Některé to umí, jiné ne. A vy nejspíš na první dobrou nepoznáte, které ano a jaké nikoliv. To často bez laboratorních analýz nepoznají ani odborníci. Bioplastem se totiž může hrdě nazývat prakticky jakýkoliv polymer odvozený z biomasy.
Pokud máte štěstí a narazíte na nějaký biologicky rozložitelný bioplast, ještě nejásejte. Neznamená to totiž, že by se dokázal šetrně rozložit ve vašem kompostu na zahrádce. Pro úplný rozklad si většinou žádá zvláštní podmínky. Ideální vlhkost, vyšší stálou teplotu (nad 60°C), pravidelné převrstvování, dostatek kyslíku, přídavek specifických enzymů a přítomnost těch správných rozkladných bakterií. Jinak to moc nefunguje.
)
Jsou to podmínky, které doma nejspíš nevykouzlíte. Ostatně, oni je nedokáží vykouzlit ani v běžné kompostárně nebo na dvoře za linkou třídící odpady. Na efektivní rozklad bioplastů potřebujete hodně extra zařízení. A takových ve světě zatím moc není. V Česku nestojí žádné. Co se stane, když tedy zahrabete kelímek z bioplastu do kompostu na zahradě? Nejspíš nic moc, pomačkaný tam může ležet dlouhá léta, než na něj nadobro zapomenete.
Bude tam ležet podobně, jak normální plastový kelímek. A stejně tak by ležel na skládce, odkud jej může vítr a déšť zavát třeba do řeky nebo do moře. A v moři takový bioplast bude dělat totožnou neplechu, jako klasický plast. Bude vytvářet odpadkové krusty, plnit břicha velryb, budou se do něj zamotávat želvy. Protože ani ve slané mořské vodě se nerozkládá o tolik rychleji, než jiné plasty. Zato se z něj, úplně stejně jako z normálních plastů, uvolňují mikroplastové částice.
Na čistotu raději zapomeňte
Můžeme se utěšovat aspoň tím, že bioplasty jsou z hlediska své výroby vůči životnímu prostředí šetrnější alternativou? No, moc ne. Tedy určitě (minimálně z 30 %) nevzniká z ropy, a to je fajn. Ale úplně čisťounký jeho zrod také není. K jeho výrobě, sestavení těch správných polymerů, je třeba biologická složka. Nejčastěji něco na sacharidy bohatého.
Ať už je to kukuřice, brambora nebo cukrová třtina, musí nejprve někde vyrůst. Jezdí se kolem toho s traktorem, zalévá se to nedostatkovou vodou a stříká pesticidy - o to méně obdělávatelné plochy je pak na produkci poživatin pro lidi a zvířata - pak se to musí strojově sklidit, zavést do rafinerie – která se emisní čistotou svého provozu neliší od rafinerie naftové, aby se z toho udělal bioplast.
)
Jsou bioplasty syntetizované z mořských řas lepší? Když k tomu připočítáte, jak se asi ty řasy loví, zpracovávají – a jak dlouhou cestu k nám pak musí urazit… Čistší po stránce výroby, z hlediska vyprodukovaných skleníkových plynů, to tedy zase o tolik není. Ani z hlediska spotřebované energie. Vyrobit kilogram bioplastu si jí žádá asi tolik, jako výroba 0,8 kilogramu klasického plastu.
Jsou aspoň čistší po své obsahové stránce? Ne. Pro jejich úpravu se používají ta samá změkčovadla, syntetizéry, stabilizátory, ztužovače, pryskyřice, barviva, konzervanty, jako pro klasické plasty. Včetně těch látek, o nichž už víme, že jsou pro životní prostředí a pro naše zdraví problém.
Přes 80 % testovaných bioplastů podobných chuťovek obsahovalo tisícovku, někteří rekordmani pak v sobě nesly až 20 000 různých „úpravných“ chemikálií. Tím překonávaly i běžné průmyslové plasty. Takže ani na téhle úrovni nejsou zrovna velkou výhrou.
)
Jsou bioplasty lepší než plasty?
Vzhledem k tomu, že jde o přepestrou skupinu mnoha druhů/typů, není úplně snadné to rozetnout. Odpověď nejspíš musíte nalézt sami. Dá se ale odtušit, že dokud se neujednotí definice bioplastů, bude procházet pokračovat zavádějící praxe, při níž se bioplastem bude moci nazývat kde co. A to dobře není.
Jestli v něčem bioplasty skutečně představují pozitivum, pak v tom, že nám dávají druhou šanci – neopakovat chyby, jichž jsme se dopustili u klasických plastů. Úplně se o ně opřít bychom měli nejprve, až je dokážeme smysluplně a efektivně recyklovat, kompostovat. Což nám zatím moc nejde. A proto ani bioplasty nepředstavují pro životní prostředí menší riziko, než obyčejné plasty. Zatím.
Zdroj: Phys.org, TreeHugger.com, European-bioplastics.org, MPO.cz, EC.europa.eu
