Pokud máte zdivo a omítky v pořádku, zelené fasády se nemusíte bát

Při sledování televizních detektivek z anglického venkova si jich nemůžete nevšimnout. Domků, které se doslova ztrácí v zeleni, protože jsou celé obrostlé břečťanem, přísavníky nebo loubincem. Podobně se pak nedají při dovolené v jižních zemích odtrhnout oči od staveb, které se halí do pláště vína a lián. Domky, kterým ze zeleného baldachýnu vykukují jen rámy oken a dveří, svou bujnou vegetací prostě přitahují pozornost. Buď se vám to nepozdává, anebo – pokud se vám líbí – tak se vám líbí opravdu hodně. Neutrální postoj k nim lidé většinou nezaujímají, což je až nezvykle vyhraněné. Lidé, kteří na ně zasněně koukají, pak přemýšlí o tom, zda do něčeho takového nejít sami.

Argumenty, proč nechat svůj dům zvenčí divoce zarůst, totiž znějí docela přesvědčivě. Když odhlédnete od krásy, která umí být podle zvoleného druhu popínavé vegetace zelená po celý rok, jsou tu i přímé výhody finančních úspor. Živý porost vytváří na povrchu fasády další vrstvu, ochranný filtr, který v zimě brání úniku tepla. Záleží pochopitelně na tom, jak dobře už máte zateplenou a zaizolovanou obálku domu. Ale pokud ne až tak slavně, dá se s břečťanovým kožichem dobře ušetřit. V zimní měsíce až 20 % nákladů na topení, v celoročním průměru pak kolem 5 %. V součtu je to víc než lákavé, a výhody tím zdaleka nekončí. Zeleň totiž slouží jako termální bariéra na obě strany.

V létě se interiér domu nemá tendence přehřívat, protože sílu dopadajících slunečních paprsků zeleň tlumí. Přehřívá se vegetace, ale nikoliv zdi domu. Mezi fasádou a rostlinou vznikne prostor, který funguje jako tepelná izolace, vzduchový polštář. Uvnitř něj si rostlina reguluje teplotní výkyvy, jak sama nejlépe dovede. Odpařováním, transpirací. Takže příjemně chladí. A naakumulované teplo pak dokáže v chladu sálat ven. V zimní měsíce pak tmavý podklad přitahuje sluneční paprsky a prohřívá okolí. Proto u zelených domů většinou nemusíte řešit z okapů padající rampouchy a střechýle. Ani za Ladovské zimy zdivo nepromrzá, kořenující zeleň chrání i základy.

K dalším výrazným bonusům živé fasády patří snižování prašnosti ovzduší v těsném okolí domu (lze to interpretovat jako zlepšení čistoty ovzduší, ale jen zjednodušeně – listy prach spíše lapají), zvyšování relativní vlhkosti ovzduší a ochlazování bezprostředního okolí domu (tím se snižuje nehezký efekt tepelných ostrovů). Poněkud sporný je její efekt při snižování vlhkosti zdiva/základů, ale fungovat to může. A fasáda domu překrytá zelení není vystavena přímému kontaktu s deštěm nebo kroupami, takže zateplení vám bouřka neotluče, jen očeše listy. Zní to krásně, že? Najdou se v tom všichni, kteří chtějí být přírodě nadosah, preferují ekologická a zelená řešení, nebo jen chtějí znásobit málo rozměrnou plochu zahrady o profil zdí.

Jenže kde jsou klady, existují i zápory. A na ty při chvále živých fasád zapomenout nesmíme. Předně, popínavá zeleň na domě je záležitost, která by vás neměla omrzet. Je to zásadní proměna, který silně promění tvář celého domu. I když není zase tak těžké rostlinstvo odstranit, umí být docela neodbytné a jeho dodatečné odstraňování byste museli řešit několik sezón za sebou. Porost se rozrůstá docela divoce a samovolně, ale abyste z něj dostali nejvíc – bude zapotřebí mu ze začátku trochu pomáhat. Jednak třeba přistavěním opory, žebříků vnější podpůrné konstrukce. A také správným vedením. Kontrolou, zastřiháváním, napínáním.

Nestojíte o to, aby vegetace pohltila okna domu, přerostla klimatizaci, aby prorostla a ucpala okapy a svody vody, expandovala k sousedům. Živá fasáda se umí – tam, kde je nekontrolovaná – podívat třeba pod střešní tašky. Není úplně snadné udržet ji na jednom místě: nejrůznějšími výhony, šlahouny a kořenovými výběžky se pokouší prorazit i do okolí domu. Na trávník, dvůr nebo zahradu. Chce si ukousnout kus prostoru z chodníku, příjezdové cesty, parkovacího stání. A tlačí se i mezi vzrostlé stromy. Takže úplně bez práce to určitě není.

Pak je tu samozřejmě ta nepříjemná záležitost s přírodou. Nejsou to jen motýlci a voňavé kytičky, ale taky potvory, které bzučí, pijí krev, bodají žihadly a dělají pavučiny. I ty živá fasáda magnetickou silou přitáhne. Povětšinou ale platí, že včely se zajímají jen o květy, a pavouci a ptactvo (které se na tu krásu přiletí podívat též) zredukují ty ostatní na přijatelnou míru. O zbytek se postarají síťky v oknech, které se proti hmyzu vyplatí mít s živou fasádou i bez ní. A lidé, které by nad ránem nesnesitelně rušil zpěv probouzejících se ptáků, si zelenou fasádu na dům stejně nepořizují.

Drobní hlodavci? Inu, myši mohou vegetaci jako žebřík využít. Ale kdyby ty opravdu chtěly, dokázaly by bez obtíží vyšplhat až do patra i po holé omítce. A v záloze je ještě jedna pohroma: zeleň na zdech domů může být pořádný problém pro alergiky. Například zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum) patří k druhům s dost výraznou vůní i agresivním pylem, za které vás někdo s alergií nepochválí. Pokud to ale není váš problém, nic vám v cestě nestojí.

To, že s ní bude právě váš dům fungovat k úplné spokojenosti, ale podmiňuje ještě jedna – opravdu zásadní – věc. Celková kondice zdiva, stav vaší omítky. Pátravé šlahouny, přilnavé kořínky a příčepivé či vzdušné kořínky se totiž přichytnou každé skulinky, a zužitkují ji ve svůj prospěch. Popínavé rostliny a liány přitom nespěchají, čas hraje v jejich prospěch. Takže za dvacet let dokáží postupně prohlodat maltu neomítnuté zdi, prorůst skrz půlmetrovou stěnu a zídku rozebrat na jednotlivé cihly. Nechat tedy volně porůst živou fasádou neomítnuté zdi je tedy nedobrý nápad. Podobně pak dovedou rozebrat odlupující se omítku. Ale tam, kde jsou zdi v pořádku a dobře omítnuté, takové scénáře nehrozí.

V součtu kladů a záporů z toho nakonec živé fasády vychází docela dobře.

Naprostou klasikou a vrcholem v nenáročnosti je stálezelený a vždy-krásný břečťan popínavý (Hedera helix). Současně se počítá k těm popínavým rostlinám, s jejichž odstraňováním jsou ty největší potíže.

• Trubač kořenující (Campsis sp.) je ukázkou snadno dostupné exotiky, připomíná kouzlo tropických ostrovů. Zvolit si můžete oranžové, žluté a červené květy. A zatímco jiné popínavky holdují stínu, on preferuje výslunná stanoviště, na která svou masou stín vnáší.
• Výrazná jemná vůně, na pohled křehká krása květů a přitom robustní „hnízda“ převislých útvarů. Takový je zimolez Heckrottův (Lonicera × heckrottii). Dosáhne do výšky jednoho patra, dál už neroste.
• Neméně krásy vám nabídne, ovšem jen od jara do zimy, opadavá a mrazuvzdorná hortenzie popínavá (Hydrangea petiolaris). Její bílé květy jsou velkým lákadlem pro opylovače, takže je i užitečná.
• Do nebe a ještě výš. Tam si troufá růst vistárie čínská (Wisteria sinensis), kdysi zdobící zahrady čínských císařů. Ráda má slunce i vlhko, půdu dobře odvodněnou a s drenáží. Pak už ji nic v růstu nezastaví.
• Pro nižší růst a vynikající pokryvnost, která se ovšem neobejde bez opory nosné konstrukce, je vynikající plamének (Clematis sp.). K dostání je v bezpočtu variací barev i listů. A patří k těm, s nimiž nejsou problémy.
• Do divokého růstu umí pospíchat i opletka křovištní (Fallopia dumetorum). Je krásná, ale musí se hlídat. Nemá problém přerůst 10 metrů výšky. Listy je trochu podobná křídlatce, ale invazní není. Jen hezká.
• Loubinec popínavý, neboli též přísavník. Pro jeho třílistý druh (Parthenocistus tricuspidata) se zažil název přísavník, u pětilistých (P. quinquefolia) se hovoří spíše o „psím vínu“. Kvalitativně a pokryvností jsou loubince blízké břečťanu. Jejich menší nevýhodou je opadavost (kompenzovaná krásnou pastelově podzimní červení listů), a to, že na rozdíl od břečťanů přirůstají pomaleji.