Nejvyšší správní soud umožnil žaloby na nečinnost úřadů z moci úřední. Oč konkrétně jde? Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodoval v případu kasační stížnosti firmy, která se marně domáhala po stavebním úřadu zahájení řízení o odstranění nepovolené terénní úpravy. A rozhodl, že pokud se v územním obvodu místně příslušného stavebního úřadu nachází takzvaná černá stavba a stavební úřad zůstává nečinný, zasahuje svou nečinností do subjektivních (veřejných) práv osob, jež jsou přímo dotčeny prováděním, existencí a nebo užíváním této černé stavby. Především pak vlastníka pozemku, na kterém se černá stavba nachází. V praxi docházelo k tomu, že tak stavební úřad spornou stavbu fakticky legalizoval a dotčeným osobám tím bral jejich právo se účastnit řízení o umístění a povolení této stavby. Ať již řádném či dodatečném. Dotčeným osobám tak bránil hájit svá práva způsobem, který stavební zákon předvídá.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se tedy rozhodl změnit stávající zásadu, podle které se nebylo možné domáhat zahájení řízení úřadů tam, kde tak činí pouze z moci úřední. Rozhodnutí rozšířeného senátu z 26.3. dále konstatuje, že „Lidé ve 21. století nemohou být chápáni jako pasivní objekty působení „vrchnostenského“ charakteru. Člověk je subjektem práva, ne bezprávným předmětem ochrany práva objektivního. V demokratickém právním státě nelze akceptovat, že na zahájení řízení z moci úřední není nikdy právní nárok a že je na libovůli veřejné správy, zda objektivní právo (a tím někdy i právo subjektivní) ochrání.“
Již předkládající senát upozorňoval na nevyhovující stav, a že je třeba, aby byla učiněna výjimka v případech, kdy podnět k zahájení řízení podává osoba přímo dotčená na svých hmotných právech konkrétním protiprávním stavem. A právě k jeho odstranění má řízení zahajované z moci úřední sloužit. Naopak zde však byly v minulosti snahy některých senátů tuto zásadu takzvaně (a dosti mírně řečeno) „ohladit“. K situacím, kdy by měly správní soudy poskytovat ochranu žalobcům, kteří se neúspěšně domáhali u správního orgánu zahájení řízení, jež se podle zákona zahajuje pouze z moci úřední, totiž již dosud existovala bohatá judikatura.
)
Řízení zahajované z moci úřední má chránit vedle veřejného zájmu i veřejná subjektivní práva dotčených osob. A typických případech jde právě o vlastníky pozemků a staveb přímo dotčených nepovolenou stavbou. A je již jedno, zda na nich bude taková stavba přímo umístěna a nebo může negativně ovlivňovat jejich užívání (např. stínění, hluk, zápach apod.).
Podle předkládajícího senátu také též není možné akceptovat argument, že existuje možnost jiné ochrany (včetně civilní žaloby). Na závěr pak senát připustil, že se v případě změny postoje může otevřít cesta i v jiných oblastech. Proto formuloval otázku konkrétně a žádal méně obecný závěr. „U příliš obecně formulovaného názoru může být obtížné dohlédnout všechny jeho důsledky a vyloučit možná úskalí. Rozhodně není cílem šestého senátu otevřít do budoucna soudnímu přezkumu úvahy správních orgánů při zahajování těch řízení, jež mají ryze dozorčí či dohledový charakter,“ konstatuje se v rozhodnutí. A přestože rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí uvádí, že dosavadní zásady správního práva zůstávají v platnosti, rozhodl se z nich umožnit výjimku.
„Rozšířený senát proto nemůže zavřít oči nad tím, že stávající judikatura znemožňuje soudní ochranu práv vlastníka či souseda, případně jiných osob, jejichž hmotných práv se nepovolená stavba dotýká, proti nepovolené stavbě, tedy stavbě provedené v rozporu s veřejným právem. Judikatura tak činí pod pláštíkem shora podané logiky, že stavební úřad jedná jen z moci úřední a v dané věci nejde o nic jiného než o ochranu práva objektivního. Rozšířený senát opakuje, že na této logice v obecné rovině není jistě nic špatného. Právě naopak, je to tradiční přístup české a předtím československé a starorakouské judikatury. V případě staveb protizákonně umístěných bez veřejnoprávního povolení či provedených v rozporu s tímto povolením však tato formálně bezvadná logika vede k odepření přístupu vlastníka pozemku či souseda ke správnímu soudu,“ popisuje důvody RS.
Poukazuje též na zásadu, že nikdo nemůže svým protiprávním postupem získat lepší postavení, než kdyby jednal po právu. Ten, kdo postavil černou stavbu, se totiž vyhýbá nejen posouzení stavby z hlediska veřejného zájmu, ale také řešení námitek v řádném povolovacím procesu. A pokud stavební úřad nezahájí řízení, dostane se stavebník černé stavby paradoxně do lepší pozice, než kdyby postupoval podle práva a podstoupil příslušná řízení dle stavebního zákona. Stavební úřad tak černou stavbu fakticky legalizuje a těm, o jejichž subjektivní hmotná práva v této věci rovněž jde, stavební úřad znemožňuje hájit svá práva ve správním řízení.
Dále rozšířený senát připouští, že je jeho právní názor použitelný i mimo nyní posuzovaný rámec § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. „Nově zaujatý právní názor rozšířeného senátu nenutí soudy „utvářet“ nějaké řízení na žádost tam, kde žádné takové řízení není, protože je řízením zahajovaným z moci úřední. Současně ale rozšířený senát odmítá půldruhého století uplatňovanou tezi, že ochrana objektivního práva je zcela nezávislá na ochraně práva subjektivního,“ dodává rozšířený senát.
Více informací najdete ZDE.
Zdroj: ekonomickydenik.cz
