Mají města právo zakázat vyhláškou lidem jen tak si pospávat na veřejných místech? Tahle podivná otázka a odpovědi na ni momentálně otřásají Spojenými státy americkými. To téma je až tak výrazně živé, že se nyní dostalo před tamní Nejvyšší soud. Kde se bude nepřímo rozhodovat o tom, jak se budou dál odvíjet osudy statisíců lidí. A pozor, toto téma je nám velice blízké, jelikož jsme na prvním místě v počtu bezdomovců na počet obyvatel, tedy co se týká civilizovanější části světa. A hned za námi jsou na druhém místě právě USA.
O jak velkých statisících a jakých lidech je tu vlastně řeč? Přesněji napsáno, jde o zhruba 653 000 lidí. Tolik totiž v USA žije bezdomovců. Číslo je to pravda jen přibližné, protože lidé bez stálé adresy pobytu se přeci jen sčítají a statisticky vyhodnocují o něco hůř, než ti bydlící. Může jich taky klidně být o pár desetitisíců víc.
Ještě než se s chutí pustíte do odsuzující debaty nad tím, jakou že bídu to v těch Státech mají, je třeba uvést na pravou míru jednu maličkost. To poměrně velké číslo (653 000) udává 0,19 procent z tamní celkové populace. V Česku bezdomovců sice máme „jen“ okolo 70 000, ale v poměru k národní populaci je to 0,7 procent. Kritika z naší strany tedy není úplně na místě, když je to u nás dobře třikrát horší. Mistrovat můžeme, až si zameteme před vlastním prahem.
Rozdílná situace tu panuje i v mnoha dalších oblastech – například ve fungování sociálních záchranných sítí, charitách - které se bezdomovectví úzce týkají. Ale zjevně společné Čechům i Američanům je, že bezdomovce ve svých městech nikde s obzvláštním nadšením nevítají. A o tom vlastně byl i proces, který se do dějin amerického soudnictví ne až tak dávno zapsal jako případ Grant Pass vs. Johnson.
O co v něm šlo a pořád ještě jde?
)
Malý velký proces
Čtyřicetitisícové oregonské město Grant Pass zakázalo v létě 2018 vyhláškou spaní na ulicích. Šli na to podobně, jako když se vyhlašují zóny se sníženou rychlostí jízdy, zákazem podomního prodeje, táboření a rozdělávání ohně, nekuřácké zóny nebo oblasti se zákazem parkování. Což jsou věci, která si americká města vyhláškami docela běžně ošetřují sama a nikdo jim do toho většinou moc nemluví. Oni si jen udělali z celého katastru „veřejnou nespací zónu“. Úsměvné? Do jisté míry ano.
Ta vyhláška z Grant Pass se záhy dostala před soud (nižší instance), který ji bleskově zamítl jako protiústavní. Porušovala totiž tzv. Osmý dodatek ústavy. V něm se mluví o tom, že lidé nemohou být vystavováni krutému zacházení nebo neobvyklým trestům. A domyšleno do důsledků, že vás sebere nebo vám napaří pokutu policista za to, že spíte na lavičce, je současně dost neobvyklé i kruté. Spánek je totiž normální a nezbytné lidské chování.
)
Město Grant Pass to tak ale nevidělo, a odvolalo se k Nejvyššímu soudu. Kde se, někdy touhle dobou, budou ústavní právníci v talárech přít o to, jestli se někde spaní na veřejnosti zakazovat může nebo ne. Že to zní jako úplná blbina? Jak se to vezme. I když to vlastně v průběhu celého toho soudního sporu nikde „na plnou hubu“ nepadlo, nikomu moc nejde o to, jestli si někde dáte šlofíka zrovna vy.
Jde o bezdomovce pospávající v parcích, na lavičkách a chodnících.
Pokud by americký Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižší instance zrušil, a dal tím oregonskému městu za pravdu, dopadlo by to nejspíš s tamními bezdomovci bledě. I když jejich počet v průběhu sezóny výrazně kolísá (od padesáti do šesti stovek), museli by hodně rychle zvednout kotvy a zamířit jinam. Protože rázem by mohli být pokutováni nebo souzeni za to, že v rozporu s místní vyhláškou spí na ulicích.
)
Poloviční zákaz bezdomovectví
Otázkou zůstává, kam by pak asi z Grant Pass zamířili. Protože po takové vyhlášce by s chutí skočily radnice většiny (ne-li všech) amerických měst. Dlouho o takovém právním opatření sní. Bezdomovci totiž nejsou vítaní nikde. A byť samo bezdomovectví v USA trestné není, právě takové zákony a vyhlášky by vedly k tomu, že by lidé bez střechy nad hlavou neměli už opravdu kam jít.
Viděno pohledem člověka, který bydlení má – asi byste nechtěli žít ve městě, které takovou vyhlášku proti spaní na veřejnosti nemá - protože by tam brzy pro bezdomovce vykázané odjinud nebylo k hnutí. Na druhé straně, když to městu Grant Pass u Nejvyššího soudu projde, budou to mít zkrátka američtí bezdomovci ve svém už tak dost těžkém životě o dost těžší.
Případ Grant Pass vs. Johnson přitom dost nehezky odkrývá to, o čem se ve Státech moc nemluví, je preferenčně přehlížené, podfinancované a neřešené, společnost dost hrubě rozdělující. A celé to do značné míry taky souvisí s pokrytectvím. Protože těm nebohým lidem bez domova chce navenek pomáhat (každý asi ne, spíš tak každý druhý) kde kdo, ale skoro nikdo nestojí o to je mít doma na zápraží, potkávat je cestou do práce nebo do školky.
Pod povrchem to téma v USA bublá už docela dlouho, a jeho rozpolcenost je vidět i na akcích jednotlivých radnic a měst. Které se na jedné straně snaží okázale pomáhat a bezdomovectví řešit - budováním nouzových přístřešků, zvyšováním kapacit lůžek v útulnách, charitativními sbírkami oděvů a potravinovými bankami.
Ale současně se také snaží bezdomovcům všemožně znepříjemnit pobyt a vytlačit z dohledu veřejnosti. Jak?
)
Nepřátelská architektura útočí
Tím asi nejtypičtějším projevem je tzv. nepřátelská architektura. Anglicky se tomu říká hostile architecture, a jde o přepestrý soubor především designových opatření, znesnadňujících existenci bezdomovců. Obvykle jde o objekty, které představují fyzickou bariéru jejich každodenních činností. Představit si pod tím můžete třeba snížené parapety před výlohami obchodů. Jsou jako udělané k sezení, ale poseté bodci. Ty bodce tam nejsou kvůli holubům, ale právě proto, aby tam nikdo neseděl.
Další názornou ukázkou mohou být lavičky rozdělené opěrkami. Sedí se na nich dobře, ale poněkud separovaně, odděleně. Když si na takovou sednete, abyste si přečetli noviny, nic špatného pozorovat nebudete. Pro bezdomovce jsou ale problém, protože se na takové lavičky nedá lehnout a natáhnout se. Design má spoustu takových znepříjemňujících řešení. Konstrukční schémata kbelíkových křesílek, přepážek a područek. Od nezvaných hostů pomohou mříže, kovové koule i odhalené tyče.
)
Klasikou jsou trávníky vybavené automatickými kropicími systémy. Na takový si asi nelehnete. Časté je i polévání vodou na veřejných prostranstvích. Není to nutně kvůli čistotě, jde o to, že na mokrou zem si nikdo nesedne. Z center měst mizí stromy a jejich stín. A že se bezdomovci přehrabují v odpadkových koších? Ve městech, a to nejen amerických, stále častěji narazíte na odpadkové koše se západkami, které lze otevřít jen speciálními klíči.
)
Jiné konstrukce mění samotnou krajinu měst. Patníky, hrubozrnný štěrk nebo balvany dokáží rozbít potenciální prostor pro takové kempování. A když dochází nápady, vždycky můžete oplotit chodník pod silničním podjezdem. Zmizí tím poslední místo, kde se mohli lidé bez domova skrýt před vytrvalým deštěm. Jinde zase šetří na nápadech i materiálu a prvky městského mobiliáře, které vyhledávají nejen bezdomovci – lavičky, koše, přístupné toalety – se z veřejného prostoru ztrácí úplně.
)
Zmizí člověk, nezmizí problém
Můžete namítnout, že na tom dohromady nic kontroverzního nevidíte. Jsou to opatření, které mají vypudit bezdomovce a docela fungují.
Ale to vychází spíš z toho, že vy hlavu kam složit v noci máte (a sedět můžete doma na gauči, stejně tak si můžete dát vanu nebo zajít na toaletu). Tyhle vymoženosti ale bezdomovcům z ulice úplně standardně přístupné nejsou. Bezdomovci taky nejsou holubi, aby je někdo vyháněl z města. Jsou to lidi jako my, jen v obtížné životní situaci.
)
To, jak se do takové obtížné situace vlastně dostali – nakolik to bylo vlastní vinou, zda za tím stojí třeba drogová závislost, špatná rozhodnutí, nemoc nebo psychické narušení, sociální znevýhodnění anebo úplně jiné příčiny – a jak jim a jestli jim vůbec nějak pomáhat – je na mnohem obsáhlejší celospolečenskou debatu.
Jenže k té ani ve Státech nikdy nedojde, pokud důvod té debaty - bezdomovci - zmizí z očí veřejnosti, center měst. S tím, že pokud budou „odsunuti a vyštváni“ – vyhláškami a nepřátelskou architekturou – bezdomovectví nezmizí. Zmizí ale důvod se o něj nějak solidně zajímat a řešit ho.
Americká města sice veřejně dedikují, že své bezdomovectví regionálně řeší. Ve skutečnosti ale stále ostřeji regulují všechny snahy bezdomovcům nějak reálně pomáhat.
)
V azylových domech je tam stále častěji omezená doba provozu – fungují jen v noci, přes den musí bezdomovci do ulic – přísněji jsou posuzovány potravní banky, ne všechny mohou běžně realizovat své humanitární aktivity – v útulnách je omezována doba maximálního pobytu jen na hrstku dní v měsíci či roce, některé církevní charity odmítají určité klienty podle jejich vyznání nebo s odlišnou sexuální orientací. Ruku v ruce s tím jde i nejrůznější zostřování zákonů a lokálních vyhlášek, které nepřímo proti bezdomovcům cílí.
V přehledu 187 měst za léta 2006-2019 těch různých proti-bezdomoveckých opatření narostlo o 103 procent, jak uvádí americké Národní centrum pro bezdomovectví.
)
A do té mozaiky zapadá i případ Grant Pass vs. Johnson, který se nyní dostal až k Nejvyššímu soudu. Pokud bude legislativní přístup oregonského města Grant Pass schválen, povede se bezdomovcům ve Státech zase o něco hůř. Aniž by to bezdomovectví jako takové řešilo. Jde o hodně. Osud 653 000 lidí není maličkost.
Zdroj: TheConversation.com, ČeskéStavby.cz, crimejusticejournal.com, Oyez.org, proprarodice.cz, USAfacts.org, HomeLessLaw.org, Fox29m.com
