Poschoďová cibule, výpěstek šílených šlechtitelů a nebo lahůdka v kuchyni

Cibule je základem nejen tuzemské kuchyně, mnoho pokrmů si bez ní nelze ani představit, vlastně můžeme hovořit o čtyřech tradičních zeleninových základech naší kuchyně: cibuli, bramborách, zelí a česneku. Bez nich to prostě nejde a byť je mnohá zelenina jen sezónní, těchto potravin si děláme zásoby celoroční a nebo je celoročně kupujeme. Kdo však vyloženě miluje cibuli a dokonce si zamiloval i její nať, může zkusit velice zajímavou alternativu, kterou je právě cibule prorůstavá.

Právě lehce štiplavá chuť cibulové natě dodává pokrmům na pikantnosti, ideální je přitom její použití v syrové podobě, nevařené. A samozřejmě i cibulová nať je významným zdrojem nejen vitaminů. Kromě natě získáme z cibule prorůstávé jako vítaný chuťový bonus také pacibulky, ze kterých vždy vyrůstá nová nať a díky kterým roste tato cibule právě v patrech. Pacibulky chutnají podobně jako šalotka. A nejenže tato cibule roste neobvyklým způsobem, ale neobvykle se i rozmnožuje.

Cibule prorůstavá neboli poschoďová (Allium × proliferum) z čeledi amarylkovitých je vytrvalá rostlina stejně jako výše zmíněná cibule zimní. Oproti této pouze naťovité zelenině však tvoří shluky cibulek, ze kterých roste nať nejen v zemi, ale i v dalších patrech. Ze shluku cibulek vytvořených v zemi roste nať vysoká cca třicet až čtyřicet centimetrů a na květním stvolu, který je jednou tak vysoký, vytvoří pacibulky veliké jeden až tři centimetry. Jakmile jsou tyto pacibulky dostatečně vyvinuté, stvol se ohne k zemi a pacibulky na zem buďto vypadnou a nebo v zemi zakoření ještě držící na rostlině. Stvol navíc může prorůst prvním patrem dál, čímž vytvoří další patro, která má obvykle již jen 2 pacibulky. Taková rostlina pak dosáhne výšky až 2 metry.

Poschoďová cibule je navíc mrazuvzdorná stejně jako cibule zimní, nezničí ji dokonce ani ty největší mrazy, jaké mohou v našich zeměpisných šířkách udeřit. Hodí se proto i do horských oblastí, i když zde dosáhneme menšího výnosu. Byť jde pro většinu z nás o objevnou novinku, je to rostlina tradiční, která byla hojně pěstována našimi předky. První zmínka o této cibuli v Evropě je z roku 1578 a platí též, že vždy byla a stále je považována za jeden z nejchutnějších druhů cibulí. Dnes je je pěstována v Severní Americe (lidově se jí zde říká kráčející cibule), v Evropě, Asii a v Japonsku (zde jí pro změnu lidově říkají chytrá cibule). Její ohromnou předností je snadné množení, pokud si totiž každý rok část pacibulek uschováte (nesníte je), můžete si vysadit vlastní novou sadbu. Vlastně si pacibulky seženete jednou a pak již vás vaše „chytrá cibule“ neopustí do konce vašich dnů.

Nejobtížnější vlastně bude sehnat první pacibulky, tradiční značky osiv tuto cibuli nenabízí, jelikož pacibulky nejsou považovány za osivo. Doporučit můžeme nadšence pro permakulturu a paradoxně jsem po delším hledání na internetu našel nabídku přebytků konkrétního pěstitele na sbazaru. Ten však nabízí pouze sazenice (nikoli pacibulky), za jednu chce 20 korun.

Jelikož se v případě cibule prorůstavé až příliš rozhojnila a zamotala terminologie, pokud si chcete být jisti, že pořizujete ten pravý druh, orientujte se podle latinského označení kultivaru (proliferum, někdy také v. Bulbiferum) a oficiálního českého názvu cibule prorůstavá. Jednoznačným vodítkem je také samozřejmě fotografie rostlin. Nelze je zaměnit s ničím jiným.

Fantastickou vlastností cibule prorůstavé je neustálý přísun natě, ta první se nám objeví brzy na jaře, často ještě mezi zbytky sněhu, jelikož tato rostlina začíná rašit při teplotách od 5 ^oC. Za ideálních pěstebních podmínek pak můžeme nať sklízet až čtyřikrát za rok. Snadno ji přitom uchováme v mrazáku či ledničce nastavené na nižší teplotu. Pokud chcete hlavně nať, doporučuje se

odstranit květní stvol a vzdát se pacibulek. Jejich vývin totiž rostlinu oslabuje. Pokud například osázíte jeden metr čtvereční, získáte z něj za sezónu postupně až 4 kilogramy natě. Pro získání další sadby pacibulek se ale vyplatí nějakým rostlinám květní stvol nechat. Z jedné rostliny můžeme získat až několik desítek pacibulek.

Největších výnosů této cibule dosáhneme v teplejších oblastech a s dostatečným přísunem vláhy. Půdu vyžaduje ideálně lehčí, dobře propustnou a výživnou, přitom snese i půdu kyselejší. Chudší půdy mají za následek nedostatečný vývin pacibulek. Při hnojení jakékoli cibule zapomeňte na chlévský hnůj, nejlepší je zapravit do půdy kvalitní kompost a z anorganických hnojiv trochu Cereritu.

Výsadbu cibule prorůstavé můžeme provést dvakrát ročně. Buďto na jaře (v březnu a dubnu) a nebo od července do půlky srpna, čímž si zajistíme podzimní a zimní sklizeň. Jarní výsadba nám přinese první sklizeň začátkem léta. Vysazujeme vždy dvě dobře vyvinuté a zdravé pacibulky zároveň do hloubky osm až deset centimetrů. Volíme spon patnáct krát dvacet až třicet centimetrů. A pozor, nechte rostliny na jednom stanovišti nejdéle pět let.

Výsadba této cibule je v zahradě vhodná na jakékoli zatím nevyužité ploše, vhodně ji vyplní. A pokud budeme chtít i pacibulky, pak vyplní prostor dokonce i do výšky. Množení této cibule je možné dokonce i dělením trsů (v půdě vyrůstá ze shluku cibulek). Po výsadbě je samozřejmě vždy nutná zálivka.

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, abecedazahrady.cz, shutterstock.com