Rostlina zvaná reo je zajímavá především svými pruhovanými listy s výraznou žilnatinou v zajímavé kombinaci barev. Pěstována je nejvýše ve dvou kultivarech, které rostou naprosto spolehlivě. Příbuzná je přitom se známými voděnkami.
V případě této rostliny existuje jediný druh, konkrétně Rhoeo spathacea. Tato stálezelená rostlina je příbuzná se známými voděnkami (Tradescantia) a v podobě pokojových rostlin se nejčastěji pěstují dva v úvodu zmíněné kultivary Rhoeo spathacea ‚Sitara‘ a ‚Vittata‘. Jestliže však o voděnkách platí, že jde o nezmary, které snad nic nezahubí, reo vyžaduje více péče.
Mladým rostlinám rea vyčnívají jejich dužnaté listy přímo ze středu rovně vzhůru, starší rostliny se však již natahují v dlouhé stonky nesoucí listy. A ty již vzhůru tolik nečnějí. Starší rostliny se proto rozrůstají spíše do šířky a jejich stonky dorůstají délky až 20 cm. Listy jsou pak dlouhé až 30 cm.
Listy rea se nádherně lesknou a na své spodní straně mají pohledné purpurové zabarvení (kultivar ‚Sitara‘), případně jsou listy na svém rubu (horní straně) žlutě pruhované (kultivar ‚Vittata‘). Květy se na těchto rostlinách mohou objevit kdykoli v průběhu roku, jsou ale drobné, bílé a nevýrazné. Najdeme je vždy u paty spodních listů, kde vyrůstají z fialových listenů. Listeny jakoby tvoří loďku těmto květům.
Nejnáročnější je reo na zálivku. A právě pro vysoké nároky na zálivku se nedoporučuje reo sesazovat s jinými druhy rostlin, ve stále vlhkém substrátu by většina uhnila od kořenů, hlíz a nebo cibulí. Reo dokonce potřebuje větší množství vody, než je tomu u druhů rodu Tradescantia. Jestliže tedy dosti zaléváte svou voděnku, reo zalévejte ještě více. Zeminu musíme udržovat neustále vlhkou, v zimě však nesmí být přemokřená. Chce to prostě cit.
Před další zálivkou je přitom vždy třeba nechat vyschnout svrchní část substrátu. V zimě zálivku omezíme s ohledem na konkrétní podmínky, především pak vzdušnou teplotu a vlhkost vzduchu. Zálivku přitom smíme provádět výhradně odstátou vodou bez vápenitých příměsí, tedy nejlépe měkkou vodou dešťovou. Tvrdá voda studniční je zcela nevhodná.
Pro reo hledáme světlé stanoviště, ale bez přímých slunečních paprsků. Za nedostatku světla nám až zcela zmizí panašování, nadbytek slunce může listy popálit. Tak pozor! Důležité je pro reo také dobré větrání, rostlina však nikdy nesmí stát v průvanu.
Zálivku zásadně zvyšujeme se zvyšující se teplotou v interiéru. Teplota přitom nesmí v místnosti nikdy klesnout pod +15 °C. Důležitá je také vyšší vlhkost vzduchu, proto stavíme rostlinu v nádobě do misky s kamínky plné vody a zároveň rostlinu pravidelně rosíme. Během vegetačního období dokonce i denně, v zimě stačí jednou týdně.
U rea je zcela přirozené, že se po čase rostlina vytáhne a má jen málo spodních listů. V tu dobu je dobré odebrat vrcholové řízky a z nich si vypěstovat rostliny nové. Ty starší již pohlednější nebudou. Nové rostliny můžeme vypěstovat i z postranních výhonů. Mateční rostlinu potom vždy zlikvidujeme. Při vegetativním (nepohlavním) množí si nová jedinci zcela zachovávají genotyp mateční rostliny.
Pro rea je ideální hlinitá rašelinná půda, nesnáší časté přesazování, to provádíme pouze v případě, že je již květináč překořeněný. Přesazujeme zásadně na jaře.
Dospělé rostliny přihnojujeme nejvýše jednou za 3 měsíce, pokud budeme hnojení přehánět, dojde ke ztrátě panašování jako v případě nedostatku světla.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com
