Znáte největší organismus na světě? Jde o jediný trs hub, který je velký jako menší české město. Objeven byl náhodně v roce 1998 v oregonském národním parku Malheur National Forest při snaze vědců odpovědět na otázku, proč v této oblasti masivně hynou smrky. A pachatel? Václavka smrková rostoucí z místních stromů, ale s kořeny zapuštěnými do země.
Nejen největší, ale i jeden z nejstarších
Vědci dokonce odhadli stáří obrovského trsu václavky smrkové (Armillaria ostoyae) na 2 až 8,5 tisíce let. A skutečně jde o největší dosud známý organismus planety a dokonce organismus parazitický. Václavka smrková je totiž výhradně parazitickou houbou, jejíž plodnice rostou v trsech od časného jara až do pozdního podzimu. Parazituje převážně na kořenech a dřevu jehličnatých stromů v lesích severního mírného pásu a skutečně je významným patogenem způsobujícím odumírání stromů, které napadá od kořenů.
)
Podhoubí oregonského exempláře václavky smrkové má rozlohu přibližně 9 km2 (965 ha) a vypočtenou hmotnost cca 600 tun. Podle současných poznatků jde o největší houbou na planetě a také největšího živého tvora na Zemi. Jde o naprostý unikát, například takzvaná modrá velryba dorůstá délky až 30 metrů a vážit může až cca 180 tun, plejtvák obrovský dorůstá délky až 33 metrů a s hmotností je to u něj poměrem podobné. Oproti 600 tunám “pouhého“ podhoubí jednoho trsu hub jsou to však jenom drobečci. A oproti stáří podhoubí václavek dokonce jen nemluvňata žijící pár hodin.
)
Organismus zabírající plochu jako Černošice v okrese Praha-západ
Pro porovnání – tento organismus zabírá plochu větší než například městečko Černošice v okrese Praha-západ s osmi tisíci obyvateli. A že václavky rostou i u nás? No samozřejmě a dokonce právě nyní. Ne náhodou nesou své české rodové jméno, jelikož jejich výskyt je tradičně nejmasivnější právě se svátkem Václava, čili s koncem září. A dokonce jde o oblíbené jedlé houby, které však nemusí každý z nás dobře snášet.
)
Jedlá i jedovatá, jak kdy a jak pro koho
Vůbec se nedoporučuje konzumace václavek zasyrova, kdy je houba mírně jedovatá a vlastně nechutná. Je nezbytné ji tepelně upravit. U některých lidí tato houba dokonce vyvolává příznaky podobné chřipce. Ovšem někteří lidé nemusí václavky snášet ani po tepelné úpravě (stačit by mělo alespoň 8 minut vaření). Může se u nich projevit nevolnost, křeče a bolesti žaludku. Určitě je proto nutné zacházet s václavkami opatrně, sbírat jen klobouky mladých, čerstvých plodnic, tepelně je upravovat a pozorovat, jestli právě my nejsme těmi smolaři, kteří václavky nesnesou. Oblíbené jsou také václavky nakládané ve sladkokyselém nálevu, příběh je to však úplně stejný.
Václavky parazitují i na listnáčích
Kromě jehličnanů můžeme václavky na podzim najít i na dřevě listnáčů. A nezkušení houbaři se jim rozhodně vyhnou, protože jedle tyto houby na první pohled opravdu nevypadají. Václavky jsou oblíbenou houbou pouze zkušených houbařů, kteří vědí, jak vypadají, a že v lesích rostou pouze v trsech s rozměry maximálně několika desítek centimetrů čtverečních. S oregonským gigantem tedy nesrovnatelné. Klobouk václavky smrkové (nebo též hlíznaté) je hnědý až později hnědočervený, hustě pokrytý hnědočernými šupinkami. Dosahuje velikosti 3 až 20 cm, lupeny jsou bělavé, třeň válcovitý a pokrytý hnědými vločkami, navíc je cítit po plísňovém sýru.
)
Tajemství dlouhověkosti
A ještě jedno tajemství je s václavkami spojené, totiž právě v oregonském lese dokumentovaná dlouhověkost. Jde totiž dokonce o jeden z nejstarších organismů této planety. Některé exempláře václavek jsou staré více jak 1 500 až 2000 let. Jak si však houba pojistí na tak dlouhou dobu dědičnou informaci proti defektům, ke kterým by v DNA mělo zákonitě dojít? Invaze václavek probíhá skrytě v podzemí, kde rostou jejich až několik milimetrů silná vlákna podobná kořenům vyšších rostlin. Odborně se těmto kořínkům (podhoubí) říká rhizomorfy, které jsou při detailním pohledu spletené z mnohem jemnějších houbových vláken zvaných hyfy. Na povrchu viditelné plodnice přitom reprezentují jen nepatrný zlomek celého organismu houby.
A právě podzemní sítě rhizomorfů václavek jsou velice staré. Nejstarší z nich vyrostly již před staletími i tisíciletími. Jak to, že ale nedochází k poškození DNA? Když totiž buňka při dělení vyrábí nové kopie své DNA pro dceřinou buňku, neubrání se chybám, které vedou například u lidí až k rakovině. Každý z nás má vlastně ve stáří v těle buňky se silně poškozenou DNA, které se propadají zhoubnému bujení.
)
Nerozbitná DNA
Kanadští vědci James Anderson a Stefan Catona prozkoumali stav dědičné informace václavky hlíznaté, která byla oproti výše popsanému rekordnímu exempláři pouhým drobným hmyzem. Pod zemí se její vlákna rozrostla na ploše přibližně 200 × 60 metrů. Vědci odebrali vzorky rhizomorfů v různých místech a porovnali jejich kompletní dědičnou informaci. A co zjistili? Že DNA této houby je vlastně NEROZBITNÁ. Pravděpodobnost jejího poškození je jedna ku šedesáti miliardám. A pravděpodobnost, že při dělení buněk václavky dojde k jedné chybě při syntéze nových dvojitých šroubovic DNA, je dokonce jen jedna ku třem stům bilionů. Anderson a Catona nakonec došli k závěru, že dědičná informace václavek je přibližně tisíckrát “nerozbitnější“ než dědičná informace jiných druhů hub.
)
Možná sbíráte plodnice stejné houby jako vaši předci před mnoha sty let
Jak to václavky dělají? Tajemství úspěchu spočívá ve způsobu dělení dědičné informace při množení buněk. Kmenové buňky jsou u hub a rostlin na rozdíl od živočichů v přední linii (na špičce pupenu, nebo na konečku houbového vlákna). Kmenová buňka se rozdělí, vznikne nová buňka a další růst a množení jsou již jen na ní. A tak dále. Riskantní množení se odehrává jen z malé části v kmenových buňkách, rizika nesou jiné buňky. Kmenové buňky prodělávají mnohem méně dělení, méně riskují a udrží se v lepší kondici. Právě v případě václavek je to pak až tak extrémně dlouhá doba, že se během ní vystřídají desítky lidských generací. Takže plodnice té samé václavky ve vašem okolí mohla klidně pojídat už vaše pra pra pra pra pra pra pra… babička.
Václavky mají navíc pro dosažení dlouhověkosti ještě jeden účinný trik. Před dělením kmenové buňky je podle předlohy její vlastní dědičné informace vytvořena kompletní kopie pro novou buňku. Houby si přitom nechají v nové kmenové buňce originální DNA a kopie s chybami strkají výhradně do nově vznikajících buněk. DNA kmenových buněk hub si díky tomu drží po dlouhou dobu vysokou kvalitu. A jelikož tyto houby parazitují na kořenovém systému stromů, které mohou být i velice staré, mohou si dlouhý život dovolit. A když strom uhyne, již dávno houba napadla i jiné.
Zdroj: tspace.library.utoronto.ca, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, fs.usda.gov, earthdate.org, scientificamerican.com, oregonencyclopedia.org, stoplusjednicka.cz, medium.seznam.cz, Wikipedia
