Proč recyklujeme domovní (komunální) odpad?

Zásadní rysy recyklace

Recyklace je za prvé především „obchodem.“ Odpadová hmota konkrétního složení je proměňována na nový materiál, který jde dál do výroby a „je konkrétnímu výrobci prodáván.“ K problematice však nelze přistupovat tak, že nemá smysl recyklovat, když na tom někdo další vydělá. Nikoli, recyklací samozřejmě šetříme přírodu, respektive její surovinové zdroje, a samotným co nejpečlivějším tříděním do jednotlivých kontejnerů snižujeme náklady na výrobu recyklátů. Celý řetězec recyklace tedy vede k úsporám přírodních zdrojů a také přírody samotné – použitelný materiál nejde do spaloven. Fakt, že jde o „obchod“ a nikoli o „státem dotovanou charitu,“ pak garantuje funkčnost řetězce. To je však jen jedna strana mince.

Recyklace je totiž pouze „druhotným řešením,“ které má za cíl snižovat množství odpadu na skládkách a „dál využívat využitelné.“ Prvotním řešením by měla být prevence – tedy učinit všechny dostupné kroky s cílem minimalizovat množství odpadu, který „produkujeme.“ Proč pořizovat jen stále nové věci, které pak tvoří odpad, když je to mnohdy zcela zbytečné? Důkazem jsou bazary použitého zboží, které u nás zažily nebývalý rozmach (second handy, bazary nábytku, automobilů, vetešnictví, antikvariáty, zastavárny, …). Recyklace odpadu je tedy způsobem, jak zredukovat odpad – to nutné zlo, které produkujeme denně. V naprosté většině případů neodstraňujeme recyklací nebezpečné látky, nýbrž využíváme ve výrobě to, co je z odpadů využitelné. Neznamená tedy, že recyklovatelné = vyloženě ekologické.

Naopak, zpracování recyklátů je energeticky náročné a v mnoha případech zatěžuje přírodu – například odpady z papírenské výroby se velmi složitě odstraňují a čističky jsou drahé. Mýtů ohledně odpadů a recyklace je však mnohem více – třeba plasty ve skutečnosti nejsou pro přírodu takovým nebezpečím jako skládky biologického odpadu, kde se uvolňuje například methan, plast prostě pouze nezetlí, přírodu však nepoškodí, není toxický. Čili recyklovatelný materiál prostě pouze „lze recyklovat,“ pokud se do recyklačního procesu vůbec dostane.

Komu patří odpad

A zdůrazněme – jde o nakládání s odpady a to není vůbec jednoduchý segment naší společnosti. Odpady totiž produkujeme stále, denně, každý z nás včetně kojenců a nemohoucích. Podle platných zákonů jsou za majitele, resp. původce odpadů považovány obce. Jsou tedy za odpady zodpovědné a odpady jsou řešené v rámci komunální politiky, nikoli té vládní. Odpady tedy někomu patří, obcím, a právě pro obce je logicky nejvýhodnější pověřit konkrétní soukromý subjekt, aby za ně odpady řešil. Běžný obyvatel obce tedy platí poplatky za odpady (popelnici, v jednotlivých obcích to probíhá odlišně a liší se i výše a způsob vybírání poplatků) a obec tyto prostředky odvádí soukromé firmě, která odpady likviduje, je za tímto účelem najata.

S tříděným odpadem je to pak ještě složitější. Některé obce nechají přistavit kontejnery na tříděný odpad (resp. přistaví je konkrétní firma) a my jej třídíme bez viditelného zpoplatnění, tedy zdarma. Jinde se zase prodávají konkrétně označené plastové pytle, někdy za ně obyvatelé obce platí, jindy nikoli, záleží na nastavených podmínkách.

Avšak třídí se nejen plastové lahve, použité nevratné sklo a papír. Třídíme také rtuťové výbojky, baterie, elektroodpad, pneumatiky, staré ledničky (s obsahem nebezpečných látek v chladivu) a zvlášť by se měly recyklovat i nápojové kartony, které mnozí z nás vhazují do odpadu papírového a jiní do odpadu plastového.

Jak definujeme a dělíme odpad

Odpad je „dle zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech“ movitá věc, které se člověk zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Problematika odpadů je doslova vědou – právní, logistickou a chemickou.

Po praktické stránce rozdělujeme odpad z našich domácností na komunální ( veškerý odpad vznikající při činnosti fyzických osob a domácností na území obce), zbytkový komunální (složka komunálního odpadu, která zbývá po vytřídění využitelných a nebezpečných složek i objemného odpadu), tuhý komunální (komunální odpad, který si za běžných atmosférických podmínek uchovává svůj tvar), domovní (odpad z domácností a z činností spojených s úklidem obytných objektů, především je to běžný odpad z denní spotřeby domácností) a odpad biologicky rozložitelný (jakýkoli odpad, který je schopen anaerobního nebo aerobního rozkladu- potraviny, papír, zeleň, …).

Způsobů členění odpadu je však v praxi mnoho - podle skupenství hmoty (pevný a kapalný), podle původu (komunální, zemědělský, průmyslový, stavební, z těžby, …) a podobně. Podle platné legislativy je pak odpad rozlišován dle Katalogu odpadů do dvaceti různých skupin odpadu a dál je členěn na nebezpečný, ostatní odpady a odpady, které nejsou uvedené v seznamu.

Nakládání s odpadem – právě zde má recyklace své nezastupitelné místo

S veškerým vyprodukovaným odpadem musíme nějakým způsobem naložit. Odpad se nejprve shromažďuje – to je cesta od našeho odpadkového koše či pytle na plast až na skládku a do procesu třídění odpadu. Poté je odpad využit materiálově (například hlušina po vykopaných základech domu), recyklován, kompostován, využit energeticky (spalování, zplyňování), využit k výrobě paliv, případně uložen na skládce odpadu. Specificky nakládáme s nebezpečným odpadem (baterie, prošlé léky, vyřazené ledničky a jiný elektroodpad, oleje a další). A právě největší potíže jsou s odpadem nerecyklovatelným, jelikož je stále větší problém jej ukládat na skládky, které prostě nejsou nafukovací. A zde máme opět důkaz, že recyklace není vyloženě úsporným řešením, nýbrž druhotným řešením problému jménem „množství odpadu.“ Ta plastová drť, která se vyrobí z recyklovaných plastových lahví, pak může putovat například tisíce kilometrů do Číny, zde je z ní vyroben „jakýsi produkt,“ který se k nám vrací v podobě zboží. nebo využije firma v regionu plastový tavený recyklát například k výrobě lavičky s vysokou životností. A cyklus se opakuje. Když to tedy hodně přeženeme, z velké části „žijeme z recyklovaných odpadů, protože nevíme, co s odpadky.“ V ČR je například nyní rozmístěno přes 200.000 kontejnerů na tříděný odpad. Vlastní kontejner na odpad komunální má každý vchod bytového domu a vlastní popelnici každá rodina. Komunální odpad je svážen nejčastěji týdně a ten tříděný často také.

Jak se recykluje plast

Pro představu si přibližme právě recyklaci plastu, jak probíhá. Nejčastěji jsme prostřednictvím propagandy seznamováni s recyklací PET lahví. A skutečně je právě tento materiál recyklován nejčastěji a ostatní umělohmotné prvky (resp. většina z nich) se spalují. Svozový vůz odveze tříděné plasty na dotřiďovací linku. Na běžícím pásu je manuálně vybíráno vše, co není při recyklaci plastu žádoucí. Vyřazené plasty jsou dále dotřiďovány a roztříděné jsou zabaleny a připraveny k dalšímu zpracování. Při recyklaci se používá například metoda downcycling – materiál je semlet, čímž vznikne druhotná surovina, využitelná třeba ve stavebnictví, k výrobě plastových náhražek dřevěných prvků zahradní architektury a podobně. K tomuto účelu nepoužitelné plasty putují do tepláren a cementáren jako alternativní tuhé palivo. Čistota recyklátu je prostě zásadní k dosažení kvality výsledných produktů a jejich životnosti (minimálně využitelné jsou například povrchově upravené a barvené plasty).

K recyklaci využitelný plast je drcen v drtičce na malé vločky, které jsou důkladně propláchnuté ve vodě. Teprve proprané vločky jsou roztavené a vtlačené do kovových forem. V této podobě putuje recyklát dál, ke konkrétnímu výrobci. Výrobky z recyklátu často dosahují obdobných kvalit jako výrobky z prvovýroby (zahradní nábytek, zatravňovací dlažba, plotovky, plastové tašky a pytle a podobně. Hovoříme o takzvané materiálové recyklaci, která je účinnou obranou vývozu recyklátu do asijských zemí. Pokud výrobce plastové produkty neprobarvuje a povrchově neupravuje, najdete na nich značku v podobě zeleného bodu a značku určující druh materiálu.

Nemyslete si však, že výrobci vždy raději sáhnou po „levném recyklátu.“ Cenu materiálu totiž ovlivňuje také cena ropy. Pokud klesne např. cena polyethylenu na určitou úroveň, již se nevyplácí plast recyklovat a výrobci sahnou po materiálu ropného původu (cca 4% ropné produkce směřuje pro výrobu plastů). Ropa i plastové recykláty jsou tedy navzájem si konkurujícími tržními komoditami, jde přece především o obchod. My se ale na druhou stranu nemusíme bát, že recyklujeme zbytečně a plast stejně skončí na skládce. Neskončí. Prvotní investice do recyklace jsou natolik velké, že si to žádný investor nedovolí.

Zdroj použitých fotografií: www.shutterstock.com