I když je nevidíte, jsou tam. A čekají. Řeč je o bakteriích, které číhají ve vaší kuchyni na příhodný moment. Stačí, že váš organismus bude krátkodobě oslaben, například v průběhu nachlazení. A tehdy mohou přichystané vyrazit mikroby na zteč. Na místě pochopitelně není panika, ale spíš soustředěný zájem o úklid domácnosti.
Protože to, že něco na první pohled vypadá čisté, neznamená, že je prosté bakterií. Zhruba k takovým závěrům dospěl už před lety newyorský mikrobiolog Phillip Tierno. Jeho prvotní zájem o stav čistoty kuchyně byl zprvu ryze teoretický. Po čase ale seznal, že v příhodně neudržované kuchyni může nasbírat překvapivě pestré množství vzorků různých bakterií, které by tu rozhodně nečekal. Cítil se jako botanik, kterého zavřete do arboreta, nebo zapomenuté dítě v hračkárně. První zveřejněné výsledky jeho práce, které referovaly o nenáhodném výskytu listérií, bakterií Eserichia coli, různých zástupcích řádu Campylobacter, stafylokocích a salmonelách. Výsledkem byla pochopitelně panika, v rámci které se hospodyňky v celých státech jaly zalévat kuchyňské dřezy litry dezinfekčních prostředků. Moc si pochopitelně neprospěly. Tierno se proto rozhodl svá zjištění dávkovat po stravitelnějších kouscích.
Ani na pohled dokonale čistá kuchyně není bez rizika
Kde najít mikrobiální zoo ve vaší kuchyni?
Jistě, v kuchyni můžeme narazit na řadu bakterií (většinou zcela neškodných), ale na některých místech můžete nalézt i ty, které nepotěší. Řešením rozhodně není ve své podstatě marná snaha o hygienizaci kompletního prostoru, ale raději cílený zájem o čištění některých konkrétních míst a předmětů. Tak vznikl originální žebříček deseti nejvíce (z hlediska mikrobiologických nálezů) znečištěných předmětů v běžné kuchyni. A na ně byste se při dalším úklidu měli soustředit i vy. Skutečně totiž není nutné plynovat nebo ostříkávat celou kuchyň chlorovanými roztoky, a pracovat zde jen v gumových rukavicích a s rouškou. Jen těchto pár míst si prostě zaslouží trochu větší pozornost.
Na dolním konci žebříčku stojí nenápadná mikrovlnná trouba. Zejména pak její vnitřek, který ať už chcete či nikoliv, má tendenci se často špinit. Zaschlé zbytky potravy sice pravidelně přestřelujete mikrovlnným zářením, ale když odjedete na dovolenou a necháte špinavou mikrovlnku napospas mikrobům? I když je její čištění nepříjemná záležitost, vaši pozornost si tedy zaslouží. Naprosto stejná situace pak panuje v případě vaší myčky. Tedy pokud nějakou máte. Kromě příjemného tepla a tmy je tu ale navíc ještě vlhko, které je ideální líhní pro nejrůznější spóry bakterií. I tady platí, že na běžné denní bázi nedochází k žádnému mimořádnému nárůstu mikrobiální populace, ale změní se to, pokud ji pár dní necháte odstát. V tomto případě pak postačí pustit po první delší proluce v provozu jednou myčku naprázdno, na vlastní přečištění.
Myčka
Bakterie odolné i citlivé
Hned na další pozici v žebříčku znečištěných ploch byste si jistě sami vsadili. Ano, je to obyčejné prkénko na krájení. Ta keramická jsou na tom o něco lépe, než ta dřevěná. Přeci jen, přírodní materiál je ideální substrát pro růst. Omývání nestačí, lepší je prý odmáčení. A kromě pravidelného čištění je navíc nezbytná i fáze prosychání. Jen utřít dřevěnou podložku utěrkou nestačí. Velmi specifická mikrobiální fauna se pak zdržuje ve dveřích vaší ledničky. Jistě uhodnete proč: zima, chlad, tma – a rázem světlo a teplo všedního dne. Zatímco stěny ledničky jsou už poněkud nehostinné místo pro život, v členitých šuplících a zásuvkách dveří je poměrně živo. Stejně jako kolem výlevky pro odtok vody při odmrazování. Většina bakterií, která si oblíbila život v ledničce, je odolná, když přijde na výkyvy teplot. To je celkem logické. Zato ale velmi nelibě snáší změny pH okolního prostředí. To znamená, že při dalším úklidu můžete saponáty na bázi chlóru nechat klidně stranou. Vystačíte si s ohřátou vodou, do které přidáte trochu octa. Slabá kyselina octová totiž definitivně znechutí mikrobům pobyt v lednici, a odkáže je do zapomnění. A lehce nakyslého zápachu se zbavíte poté, co ledničku ještě jednou vytřete obyčejnou vodou. O další pozici celkem vyrovnaně soupeří dva uchazeči: utěrky a stojan na nože (včetně čepelí nožů). Pro první je snadná pomoc: nenechávejte použité utěrky donekonečna prosychat na topení. Prostě je jednou za čas vyperte.
Lednička
Někdy pomůže lázeň
S noži už je to trochu horší. Zvláště pak s těmi, se kterými připravujete různá masa. Otírání čepele nebo klasické mytí je sice na místě, ale je zapotřebí jednou za čas (v závislosti na tom, jak často s nimi pracujete) nože odmočit ve vlažné vodě s trochou saponátu. Záludná zákoutí kolem střenky a držadla jsou totiž místem, které bakterie rády využívají. Pomalu se blížíme do finále. Je tu totiž odkapávač na nádobí, který z hlediska mikrobiální fauny není zoologickou zahradou, ale doslova chovnou farmou. Ano, je nechutný. A vyčistit ho je těžké. Pomůže tu pobyt v myčce (nebo odmočení ve dřezu), a rychlé proschnutí. A hlavně to, že jej po každém použití znovu vysušíte do sucha. Odstátá voda se zbytky různých biologických látek smytá z nádobí z něj totiž opravdu dělá líheň.
A nepřekonatelný vítěz? Chvíle napětí: ano, je to obyčejná pěnová houbička na mytí nádobí. Houbovité spóry umožňují prostup vzduchu do prostředí, které je přirozeně vlhké, teplé. A k tomu výživný substrát v podobě drobných částic zbytků jídla, které dovnitř zanášíme při každém mytí nádobí. Je trochu ironie, že o čistotu kuchyňského náčiní usilujeme vlastně tím nejšpinavějším objektem, který v kuchyni máme k dispozici. S čištěním houbiček, respektive snahou o zbavení se bakterií uvnitř, je to komplikované. Čistě technicky se houbička kontaminuje už při prvním použitím, a už nikdy se vlastně mikrobiální nálože sama nezbaví.
Radikální proces (který nahrazuje neméně radikální vyhazování hubky do koše po každém mytá nádobí) pak zahrnuje důslednou chlorovou lázeň (10 dílů vody: 1 díl čistidla), ve kterém hubku necháte odmočit.
