Evoluce je o vývoji. Ale to nutně neznamená, že by směřovala jen jedním směrem. Občas jeden dobře myšlený krok kupředu znamená v praxi dva až tři kroky nazpět. V případě modernizace starých budov, jejich adaptaci na klimatické změny, to platí velmi často.
Se stavebními adaptacemi se totiž velmi často pojí skryté uhlíkové náklady. Dodatečné emise, které naopak ty klimatické změny umocňují. Věrným příkladem může být snaha adaptovat celá města na nové globální výzvy. Protože domy, které byly postaveny před sto lety, si o nějaká vylepšení přímo říkají. Každý totiž vidí, že se vytápění starého domu s nezateplenými zdmi a jednoduchými okny prodražuje. Jsou zastaralé, nehospodárné na provoz, mimo současné tabulky energetické účinnosti.
Modernizace takových budov se obvykle zaměřují na dvě hlavní oblasti: samotnou strukturu budov a na jimi nabízené služby. Klasické řešení zahrnuje snížení tepelných ztrát prostřednictvím lepší izolace, osazení dvojitých nebo trojitých skel do oken, zaopatření izolovaných dveří a třeba energeticky efektivnější spotřebiče, vytápění nebo osvětlení.
)
Taková opatření skutečně mohou výrazně snížit energetickou náročnost budovy, což vede ke snížení provozních emisí uhlíku a snížení nákladů na vytápění pro obyvatele. Je to potěšující, přímočaré a výsledky jdou brzy vidět. Modernizovaná zateplená budova „méně žere“, za energie tu můžete po úpravách platit i pětkrát méně. A pokud to zopakujete na všechny staré domy v jedné ulici, čtvrti – v celém městě - skutečně to podle výsledků vypadá jako trefa do černého.
Háček je v tom, že výroba těch izolací, vícevrstvých oken, nových dveří, modernizovaného modelu vytápění, spotřebičů a osvětlení „něco“ stojí.
Jako sleva, která není zadarmo
Vyjádřeno nejen v penězích, ale také v uhlíku, který se uvolnil na výrobou těch emise snižujících úsporných prvků. A rovněž v množství odpadu, který stavebními úpravami vznikl – a který potenciálně jednou vznikne při demolici té modernizované budovy. Protože ona stará modernizovaná budova je po těch chvályhodných úpravách o X tun nového materiálu bohatší, těžší. Není to úplně maličkost.
Vše se odvíjí od té přímočarosti, jednoduše plánovaného kroku kupředu: „Starý barák jsme zateplili, takže teď spotřebovává méně energie - a tudíž produkuje méně emisí. Sláva!“
Jenže tím, že materiály používané při klimatických úpravách, jako je izolace a zasklení, mají často velmi vysokou uhlíkovou stopu, může paradoxně dojít k navýšení emisí celé té modernizované staré budovy. Ani přeprava a instalace emise snižujících materiálů není „zadarmo“. Navíc většina z nich si žádá častou údržbu, výměnu. Nejsou tak dlouhověké, jako ty zastaralé prvky v původní nemodernizované budově.
)
Když se to všechno posčítá – na úrovni modernizované ulice, čtvrti nebo města - není to už o trefě do černého, ale o vytváření černé emisní díry. Protože za modernizací ušetřenými tunami emisí následují desítky tun emisí uvolněných právě na tu modernizaci. V součtu pak mohou představovat staleté staré baráky menší zátěž, než tytéž modernizované a adaptované. Ne tedy vždy, ne nutně.
Je třeba to ale spočítat, aby se vědělo. A raději předem, než později. Jenže právě tyhle počty jsou ignorovány, přehlíženy. A proto se při dobře míněném kroku kupředu často udělají dva kroky nazpátek.
Nikoliv kupředu, ale dokola
Co se s tím dá dělat? Odborníci se shodují na tom, že změnu může přinést jen širší proměna chápání celé problematiky modernizace starých budov.
To, že celý ten vývoj přestane být vnímán jako cesta z bodu A do bodu B, od vysokých k co nejnižším emisím budov – tak je tomu nyní - a místo toho se z té pomyslné klesající úsečky stane křivka, kružnice. V níž bude větší roli ne ono jednorázově pozorovatelné snížení emisí, ale návrat k optimálnímu stavu. Při němž se na úkor modernizace objektu nebudou zvyšovat skryté emisní náklady. Tím řešením má zkrátka být oběhové, cirkulární hospodářství.
Cílem oběhového hospodářství je zachovat co nejdéle nejvyšší hodnotu materiálů a upřednostnit jejich opětovné použití, na něž naváže přepracování před recyklací nebo likvidací. V kontextu modernizace budov by to mohlo vyústit v konstrukční řešení, která umožní snadnou výměnu izolace bez poškození okolních materiálů. Nebo ve vývoji systémů, které lze na místě znovu vyrobit a zaměnit. Takové postupy by pomohly snížit množství odpadu a zároveň minimalizovat pravidelný ztělesněný uhlík spojený s opakovanými modernizacemi.
)
Těžko to vysvětlit na konkrétních případech, ale obecně by architekt neměl koukat na starý dům pohledem: „Tohle všechno je už dnes nevyhovující, tak to vybouráme a nahradíme moderními úspornými prvky“ a místo toho by měl starý dům vnímat jako potenciální zdroj materiálu, s nímž se dá stará budova vylepšit. Doplňovat k ní by měl jen takové systémy, které jsou snadno demontovatelné a znovu sestavitelné, které se dají použít znovu a jinde, opakovaně.
Cirkulární pojetí modernizace předpokládá, že by se dům starý sto let mohl dobrat tabulkově uspokojivých hodnot spotřeby energií a produkce emisí, aniž by do sebe musel vtělit X tun nových materiálů. Je to o recyklaci toho, co již má stavba k dispozici - a o tom, jak prodloužit její životnost.
Je to náročnější cesta
Své o tom vědí ve Velké Británii, která je svým pošmourným počasím i letitými domy ještě z viktoriánské éry proslulá.
Na příkladu téhle země jde vlastně dobře vidět propojený problém modernizace a odpadů: k zateplení tu (pořád ještě) mají 3 miliardy metrů čtverečních obytných prostor domácností. A docela se za tím zateplovacím cílem s pomocí dotací hnali, než si spočítali, že si tímhle krokem do budoucna přesouvají na skládky 300 milionů kubíků stavební izolačních materiálů. Ten krok by jednou způsobil víc škody, než kolik teď udělá užitku. Proto to zkouší „jinak“. A zjišťují, že úplně snadné to není.
)
Modernizace starých budov, který nevychází z toho přímočarého vylepšování - ale pomýšlí na cirkulární pojetí rekonstrukcí a renovací - je o dost náročnější. Žádá si úplně jiný formát architektů, kteří se orientují v materiálech, statice a skladbě starých budov. Je také třeba mnohem zkušenějších stavebních dělníků, zedníků – kteří jsou rozsahem svého umu a znalosti rozkročeni mezi minulé a současné pracovní postupy. Chce to manuálně zručné odborníky, kteří spíš než demolice ovládají dekonstrukce.
Ta proměna se přitom netýká jen architektů a stavitelů. Transformace se musí rozšířit mimo staveniště. Výrobci stavebních materiálů musí začít upřednostňovat znovu-použitelné prvky nad těmi převážně jednorázovými. Musí vyvíjet, vymýšlet a sestavovat univerzálnější prvky, které jsou ze své podstaty určené k pozdější recyklaci. A musí se v ideálním případě naučit zhodnocovat již existující stavební odpad a neplýtvat zdroji.
)
To všechno je o novém přístupu, myšlení. Které je o poznání složitější a o dost méně přímočaré, než to, jaké se aplikuje dnes. A jako všechny nepřímočaré a komplikované věci, je nesnadné je prosazovat, pokud k nim chybí dostatek vůle.
Odborníci ale upozorňují, že změna je nevyhnutelná. Už proto, že stávající cesta modernizace starých budov – jež si za cíl vytýčila dekarbonizaci, snižování spotřeby energií a emisí – vede k vyšší produkci emisí a spotřebě energií. Jsme na cestě kupředu, která vede zpátky. A proto je lepší začít znovu tam, kde jsme se začali pokoušet udělat správný krok a pokračovat jiným směrem.
Zdroj: ArchDaily.com, Binus.ac, preoptima.com, constructionmanagement.com
