Když se vdávaly naše prababičky, pořádalo se rozloučení se svobodou den před svatbou. O svatebním dni pak pravidelně následoval bolehlav a jiné těžkosti. Po večerech se peklo cukroví, předem se připravily zabijačkové výrobky, podomácku švadlenky šily svatební šaty. Dnes již pro většinu lidí nepředstavitelné. A také svatební květiny byly o poznání jiné než dnes. Na vsích se do příprav svatby zapojil, kdo mohl, existovala jistá sounáležitost, když byla nouze, každý donesl, co měl. A pak to společně spořádali a podělili se o výslužku.
Dceru předsedy a půl JZD věnem
Socialismus spolu s povahou lidskou pak staré zvyky vykořenil, vykleštil, vyřezal jim střeva. Ale abych zase nebyl nespravedlivý, změnil se i celý okolní svět a jeho zvyklosti. Lidé se za reálného socialismu již neskládali tak často dohromady na výrobky, ale naopak bylo třeba připravit opulentní jezedáckou svatbu, aby všichni viděli. Jo a tamty nepozveme, oni nás taky nepozvali a ještě by nás vyžrali. A tento duch svateb se mnohde donesl v duších lidí až do dnešních dnů. Sedlák byl náhle každý, když bylo všechno všech. A vtipy o svatbě s dcerou předsedy a věnem ve výši poloviny JZD se dostaly až do písňové tvorby. O tradiční staročeské selské anebo městské svatbě mohu hovořit ještě u své prababičky, ale mladší generace již musí jedno až tři pra před slovo prababička přidat. Současné svatby jsou pak především obchodní záležitostí, lidé si prostě všechno koupí v rámci svých finančních možností, tu a tam i něco vyrobí, a když chtějí ušetřit, vsadí na zahradní slavnost na svém pozemku místo restaurace se sálem a kapelou. A svatební kytice? No tak ta musí být! Dokonalý floristický zázrak! Ale malý…
)
Svatební kytice dnes ženich již jen vyzvedává a platí
Dříve bylo zvykem, že svatební kytici vybíral ženich, dnešní úlohou ženicha je, že květiny objednané nevěstou a její matkou vyzvedne a zaplatí. Vedle toho obdrží ještě další květiny určené pro maminky a výzdobu slavnosti. A samozřejmě se pořádně prohne. A pak se prohne ještě jednou, tedy na vsích, kde se stále udržuje tradice stavění brány. Kdo projde, musí zaplatit. A opakovaně. Bránu staví kamarádi ženicha a peníze by později měli propít. Víceméně se spíže vžil zvyk, že se nakonec předají novomanželům kvůli snížení nákladů na svatbu. Solidarita.
)
Související zvyky a pověry
Další zvyky a pověry, jako třeba přivazování koule k noze, koňská ohlávka na krku ženicha, přišlápnuta vlečka nevěsty ženichem před oltářem (musí pak manžela do smrti poslouchat), moucha na závoji jako symbol štěstí (no nevím, kdyby si nevěsta představila, na čem ta moucha seděla ještě před chvílí…), donutit psa, aby skočil na svatební šaty (ideálně s pořádně zablácenými tlapkami), aby měla nevěsta šťastný život… to je již na každém. Stejně jako forma svatebních darů a veledarů (hlavně ne topinkovač a fen, to radši pořádně velkou zlatou cihlu anebo alespoň šek, klíčky od auta a kupní smlouvu na byt či dům). Třeba také rozbijte před radnicí či kostelem talíř (smetáček a lopatku s sebou), rozsypte rýži a pro štěstí šlápněte na psí… víte co.
)
Dlouho vládla rozmarýna
Velmi vás ale překvapí, jaké svatební květiny upřednostňovaly naše praprapraprababičky. Například rozmarýnu, voňavou léčivku, která bývala symbolem věrnosti a lásky, i když zrovna v naší přírodě neroste. Všude se dala sehnat, kvůli svatbám. Věřilo se také, že vůně rozmarýny posiluje paměť. Proto měl rozmarýnový věneček na hlavě nevěsty zajistit, aby manželé nezapomněli na své před/manželské sliby. Rozmarýnu proto dostával před odchodem do kostela i ženich, i když jen malou větvičku. A nakonec byli dekorováni i ostatní svatebčané a hosté. Paměť je prostě paměť. A sliby chyby.
Když nastoupila myrta
V 19. století pak začala rozmarýnu nahrazovat myrta, taktéž nepůvodní rostlinný druh. Nejdříve šlo o myrtový věneček, na počátku 20. století se již myrtou zdobily svatební šaty. Dokonce celými pruty myrtových květů. A nevěsta mohla mít myrtové kytice dokonce dvě. Jedna bývala umístěna přes čelo až do záhybů závoje, druhou menší měla pod uchem vpletenou do účesu. Dnes tuto dobu připomíná myrtová snítka se stužkou v klopách mužů a na šatech žen. Někde poblíž srdci.
)
)
Když novomanželky přicházely o věneček
Svatební kytice, tedy jejich předchůdkyně, vlastně bývaly původně věnečky. A ne nadarmo se říkalo, když dívka (žena) přišla o panenství, že přišla o věneček. Svatební věnečky se schovávaly na památku, třeba si je nevěsty zastrkávaly do rámu obrazu visícího nad manželskou postelí. Bylo také zvykem větvičku svatební rozmarýny sázet. Lidé věřili, že když se proutek ujal, měli být manželé celý životě šťastni. A pokud větvičku vysadila družička, měla se těšit na svou brzkou svatbu.
)
Jetelový pětilístek i zlá krev
Při svatebním obřadu měl také magickou moc jetelový pětilístek, který byl potají vložen do střevíců nevěsty. Zaručeně pak byl prvním potomkem chlapec, dědic. Upřímně však, zkuste najít čtyřlístek, natož pětilístek. A pozor, třeba mák nasypaný do střevíců nenávistnou sousedkou či příbuznou znamenal, že svazek může být bezdětný. A pokud novomanželům někdo ze zášti opravdu nepřál, hodil před koně vezoucí snoubence prut hlohu. Zaručeně měl vztah rozvrátit.
Nástup svatebních kytic byl pompézní a hmotný
Svatební kytice se začaly objevovat v rukou nevěst v 19. století. Tyto kytice se vázaly podle francouzského vzoru a nevěsta je jen těžko unesla. Kytici proto přinášel až na místo sňatku mládenec ze svatební družiny, kde ji stavěl na zvláštní podstavec. K zásadnímu zmenšení svatební kytice došlo na začátku 20. století. Kytice měly spíše podélný tvar a vázaly se volně. Doplněné byly krajkami a stuhami, zahalené bývaly závojem. A takto upravenou a zmenšenou kytici si již nosila nevěsta sama. Za 1. světové války pak došlo k dalšímu zmenšení svatebních kytic. Jednoduše z úsporných důvodů, ze kterých nevěsty také začaly nosit šaty bez vlečky. Často šlo jen o bílé růže volně svázané tylovou vázankou a doplněné několika květy myrty.
)
Miniaturizace
Postupně byly růže doplňovány i nahrazovány dalšími rostlinami. Třeba v druhé polovině 20. století u nás vládly gerbery, zahradní karafiáty, ale i kaly, mečíky a kopretiny. Dnes již pak vůbec nemůžeme hovořit o nějakých pravidlech, ale o stylech, rukopisu floristky a představě nevěsty. Velmi v módě jsou dnes malé kulaté kytice, něco na způsob malých kapesních kabelek. Hovoříme o stylu bidermeyer. Zásadně přitom záleží na vkusu nevěsty a schopnosti floristky jí případné nevhodné kombinace rozmluvit. Používají se také svatební kabelky, košíky, vějíře anebo dokonce i mužská květinová žezla (symbol stesku po patriarchátu, ale i touhy po moci). Floristé přitom rozlišují dekorativní, lineární a vegetativní styl svatební kytice. A zvyk odhazovat svatební kytici do davu svatebčanů, přičemž ta, která ji chytí, se do roka vdá? Vážení přátelé, tak ten se k nám dostal díky americkým filmům. A nejen on.
)
A definice svatební kytice podle wikipedie? “Svatební kytice je dekorativní objekt, jehož podstatnou část tvoří rostlinný materiál, který je obvykle spojen v jeden celek, nebo vložen, vpíchnut do hmoty či konstrukce, která zajistí bezpečnou a snadnou manipulaci hotovým celkem. Používaným rostlinným materiálem při tvorbě svatební kytice jsou převážně květy a listy.“
Zdroj: wikipedia.org, botany.cz, blog.kouzelna-svatba.cz, dokonalazena.cz
)
)
