Nemáte kde bydlet a přemýšlíte o přizpůsobení staré chalupy? Nebo rekreační chaty? Fajn, ale bez emisí. Ne hned, ale jednou, až za mnoho let. Mnoho? Pokud si vzpomeneme, kdy bylo oznámeno které opatření pro dobro planety, jež nás bude stát spoustu peněz, a jak se začaly rok za rokem přitahovat šrouby, dojde nám, že je to vlastně už za chvíli.
Na slavnostním galavečeru největší celostátní soutěže v oboru architektury a stavitelství STAVBA ROKU 2024 byli vyhlášeni v pátek 8.11. v živém TV vysílání vítězové. A že jich bylo. Z celkem 38 staveb, které postoupily do finále, jich získalo titul rovnou 15 a oceněno bylo zvláštními cenami dalších 26 architektonických a stavebních počinů. Vyhlášeny byly také výsledky hlasování veřejnosti a udělen byl i titul Zahraniční stavba roku 2024.
Když se přemýšlí o objevech, které lidstvo nakoply na cestě kupředu, většinou se smýšlí o věcech, které tu dosud nebyly a někdo je poprvé zázračně vynalezl. Joseph Whitworth, doslova hrdina průměrnosti, ale nastartoval pokrok tím, že pozměnil k lepšímu jen jednu dávno existující drobnost.
Francie možná drží prst na tepu evropské módy, ale když přijde na nové trendy v oblasti rekreačního bydlení, je evropskou jedničkou Švýcarsko. Chaty tu mají tradici, a protože tu lidem nechybí ani prostředky na jejich zútulnění, bývají zdejší rekonstrukce vizuálně hodně výrazné.
Staré domy ve městech mají své nezpochybnitelné kouzlo. Ale jen v říši čar a kouzel se trvale žít nedá. A proto je někdy třeba zcela konvenčně zasáhnout. Místo kouzelné hůlky je třeba čarovat nad stavebním plánem, a místo králíků z klobouku tahat řešení. Taková práce není magií, ale dobrou architekturou.
Farmáři z Beskyd si postavili krásnou a jednoduchou obytnou glampingovou stodolu. Tedy vlastně chatičku ve stylu dřevěných stodol. V turistické sezóně slouží k rekreaci a mimo ni k zemědělským účelům při péči o farmu. Svým umístěním a vzhledem se vymyká běžným stavbám podobného typu. A vymyká se i tím, že byla postavena svépomocí, pouze s podporou přátel, dokonce z materiálů takzvaně z druhé ruky.
Po úspěšné premiéře během Milan Design Week 2024 a následných zastávkách v showroomech LAUFEN space po celé Evropě přichází výstava Colour Archaeology italského designéra a architekta Roberta Sironiho do pražského showroomu Laufen space Prague. Vernisáž proběhne 10. října za osobní účasti autora, který návštěvníkům představí svůj unikátní projekt inspirovaný historií barev, archeologií a designem.
Když se v Česku řekne víkendový dům, má to takovou lehkou pachuť. Jako že se zase někam nastěhovali lufťáci, kteří dělají mezi sobotou a nedělí mezi starousedlíky velkou parádu, ale v dotčené obci přitom nijak nefigurují. Ovšem do téhle škatulky jde nový dům z Hrubé Skály napasovat jen těžko. Bydlení je to sice současné, ale navržené tak, aby fungovalo v harmonickém sepjetí s místem.
Architektura, to nejsou jen rovné čáry na výkresech, normy, tabulky a vyhlášky. Tak nějak z podstaty věci jsou to i velké sny, fantazie a odvážné plány. Následující projekt měl potenciál se stát nejodvážnější a nejdivočejší realizací celého světa. A nejspíše je jen štěstím, že se ze světa fantazie do skutečnosti vůbec nedostal.
Když se řekne rekreační oblast za Prahou, je to pole ke spekulacím docela široké. Ale Posázaví, druhdy lemované trampskými chatičkami, už může lokalitu této nevšední stavby přiblížit lépe. Svým ztvárněním se však dost vymyká, a nezapadá do škatulek toho, co je tu k vidění. Chata se světlíky je zkrátka jako žádná jiná.
Jen prachobyčejný kus holé skály, která trčí z hladiny jezera a kolem níž hvízdá studený vítr? Architekti naštěstí viděli v malém ostrůvku Pointe Au Baril, ležícím nedaleko Georgian Bay, něco víc. Protože viděli potenciál, dokázali tu vytvořit fantastické hnízdo odpočinku. Sezónní bydlení, v němž vás severský vítr nebude obtěžovat, jen dotvářet atmosféru.
Klasický půdorys bytů minulého století, kdy každá místnost má své stěny a dveře a vstupuje se do nich přímo z chodby, či se přechází z jednoho do druhého, už dávno neodpovídá modernímu životnímu stylu a vyhovuje málokomu. Zastaralá dispozice byla také hlavním důvodem, proč se mladá slovenská rodina rozhodla svůj více jak sto metrů čtverečních velký byt kompletně zrenovovat.
Celovečerní dokumentární film Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka a autora námětu, hudebníka a multimediálního umělce Vladimira 518, přináší mimořádný pohled na československou architekturu z let 1958 až1989. Tedy architekturu, která vznikala za komunistického režimu, přesto dokázala zaujmout i odbornou veřejnost v západním světě. Po své světové premiéře na letošním ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary film míří na další pódia.
Zřejmě budete mít problém s odpady a udržováním cest, zřejmě nebude všude snadné získávat poštu, budete si pro ni muset chodit, nebo dojíždět. Ale jinak? Trvalý život v rekreačních objektech, dokonce i v hodně malých chatičkách, přináší více benefitů než omezení. A hlavně více svobody. Ne každý po ní však touží a každý si ji představuje tak trochu jinak.
Milujete nadčasový industriální design, velké otevřené prostory, odkryté stropy a stěny a vysoce kvalitní materiály vytvářející pocit luxusu? Navštivte s námi nádherný moderní byt v horní části starého Vilniusu, hlavního města Litvy. Starý byt prošel kompletní rekonstrukcí a jeho proměna všem návštěvníkům doslova vyrazí dech.
Kam sahá historie chataření? Sociální geografka Univerzity Karlovy Dana Fialová v jednom rozhovoru s trochou nadsázky uvádí, že za první chalupu u nás by se dal považovat Karlštejn, ale v úvahu vlastně přichází jakýkoliv lovecký zámeček, na který se šlechta uchylovala za odpočinkem. Běžní lidé na chalupy a chaty začali na našem území jezdit spolu s rozvojem průmyslové revoluce.
Životní styl se ve 21. století výrazně změnil a tomu se musela přizpůsobit i architektura. Původně samostatné uzavřené místnosti byly nahrazeny velkými otevřenými prostory, kuchyň byla začleněna do společenského prostoru a interiéry se staly výrazně světlejšími a vzdušnějšími. Pokud si koupíte byt postavený v druhé polovině minulého století, máte dvě možnosti: bydlet jako v minulém století, nebo se pustit do radikální rekonstrukce.
O vrchu Kozákov se říká, že když zvednete kámen, je to drahokam, nebo polodrahokam. Těžko říci, co by se pak mělo říkat o českých městech, kde stačí kopnout do země a je třeba přivolat archeology. Obzvláště pak ve stověžaté matičce Praze. Poznala to i revitalizace území pražského Masarykova nádraží, kde v posledních letech proběhlo již více archeologických průzkumů, které předcházely různým stavbám na nádraží a v jeho okolí. A nálezů zde bylo učiněno požehnaně, datovat je můžeme od středověku až po novověk.
Zmenšenou obdobu Eiffelovy věže máme i v Čechách. Za jejím vznikem stojí světová výstava v Paříži v roce 1889 (zároveň datum dokončení Eiffelovky) a členové Klubu českých turistů, kteří se do nové pařížské dominanty doslova zamilovali. Rozhodli se proto postavit podobnou i v Praze, i když poměrně menší. Menší země, méně lidí i peněz = menší věž, ale princip byl stejný. A osud také tak trochu dramatický, ale ne moc.
S mletím se v tom starém mlýně skončilo ještě před válkou. Tou první světovou, které se ještě říkalo Velká. Nikdo totiž tehdy nevěřil, že by se podobné hrůzy mohly ještě někdy zopakovat. Nejen nevyčíslitelné pohromy z bojišť a zákopů, ale i lidské tragédie, co se mezitím odehrály ve frontovém zázemí. Občané nového Československa chtěli doufat, že trýznivá památka obětí projasnila cestu k lepší budoucnosti mladého národa, a že to smutné a krvavé už navždy zůstane zapomenutou minulostí.
