Přiblížit místa produkce potravin místům spotřeby je ušlechtilý záměr, který může hodně pomoci životnímu prostředí. Ale ne nutně lidem. Praktické důvody, proč se ve městech obvykle nenachází hospodářská zvířata, sahají až do dávnověku.
Včelí úl na střeše paneláku, králíky v kolárně, slepice v klecích na balkóně a do předsíně kozu. Je to sice nadsázka - protože za obraz budoucnosti je považována strava nemasitá, takže s drůbeží ani králíky se v takových odvážných vizích nejspíš nepočítá - ale z povídání některých ekologistů by jeden snadno nabyl dojmu, že takhle si výhledově představují ideál samozásobitelské udržitelnosti měst. Proč?
Protože horkým trendem současnosti je přepočítávat poživatiny na tzv. potravní míle.
)
V krátkosti: je to snaha vyčíslit, kolik kilometrů – a tudíž kolik emisí – je spojeno s tím, aby se jídlo dostalo na váš stůl. Však víte, že neroste na regálech v supermarketu. Muselo být někde vypěstováno či odchováno, sklizeno či zbouráno, naporcováno a zabaleno, než do toho obchodu dorazilo. A někdy těch překládek mezi kamiony, na trase ze zemědělského venkova do města, bylo o něco víc. Nebo ty poživatiny cestovaly loďmo či letecky mezi kontinenty.
Pak ovšem vyprodukovaly vzhledem ke své hmotnosti opravdu neúměrně mnoho emisí.
Snahou celého konceptu potravních mílí je odlišit a poukázat na ty poživatiny, které jsou emisně „těžké“ – například avokádo, banány nebo hovězí maso z Argentiny – a nahradit je něčím z regionální produkce, potravinami, které to od farmáře na vaši vidličku nemají tak daleko. Nepřekvapivě z toho plyne, že pro životní prostředí je lepší stravovat se z lokálních zdrojů, zbytečně nehýřit a odříkat si exotických pochoutek.
Samotný koncept potravních mílí díky tomu není úplně padlý na hlavu.
)
Ale některé unáhlené závěry, které si z něj proaktivní lidé zkratkovitě vytváří, už často ano. Třeba to, že ve snaze minimalizovat vzdálenost mezi místem produkce a místem spotřeby, se snaží přenášet prvky živočišné výroby do lidských sídel, měst. Nebudeme se teď raději nimrat v tom, že sousedům pod vámi by se asi kuřince ukápnuté z vašeho balkonu moc nelíbily; že pro králíky by se na panelákovém sídlišti špatně shánělo zelené lupení potažmo, že městská jatka jsou odpudivým zdrojem hluku a zápachu.
Naopak zamíříme do té nejpradávnější historie, kdy to přesně takhle „ideálně“ fungovalo. A podíváme se na to, proč to tenkrát fungovat přestalo.
)
Nejstarší známé město světa
Když říkám nejpradávnější, nepřeháníme. Tím prvobytně téměř dokonalým proto-městem, kde lidé nahloučení žili spolu se zvířaty v domácnostech, byl totiž Çatalhöyük. Dnes se ten archeologický zázrak nachází na území Turecka, a pokud jste se někdy zajímali o stavby, historii, architekturu, tohle místo vaší pozornosti jistě neuniklo. Tady se totiž psaly první kapitoly lidské civilizace. Devět tisíc let nazpět do minulosti tu existovalo (prozatím) první a největší město světa.
V němž takříkajíc na jednom fleku žilo 5000 – 20 000 obyvatel. Popisu toho místa se úplně nevyhneme. Fascinovalo svým stavebním provedením, protože to v podstatě byl jeden velký dům se spoustou apartmánů. Klasicky to byly dvoupodlažní domky z nepálených cihel, hlíny a vepřovic, ale vzájemně na sebe nalepené. Do nichž se lezlo střechou po žebříku. Na sebe navazující střechy pak vytvářely veřejnou plochu, univerzální sdílenou ulici, jež byla i pracovním prostorem. A protože se celé Çatalhöyük táhlo do částečně uměle navršeného kopce, dohromady těch „podlaží“ tu na sebe navazovalo osmnáct.
Ve své době to bylo místo s největší koncentrací lidí na jednotku plochy. A samozřejmě též hospodářských zvířat. Protože ty byly chovány v těch domácnostech bez oken, žily tu spolu s lidmi. Jako chodící popelnice likvidující zbytky, jako živočišné vytápění, jako zdroje hnojiva-trusu pro zahrady a samozřejmě, jako živé masité konzervy čekající na porážku a zpracování.
Ještě nikdy - a nejspíš nikdy tak totálně ani později - to nebylo z produkce ke konzumaci tak blízko. Tady jste skutečně mohli mít potravu na dosah vidličky, aniž byste museli vstát od stolu.
)
Konec jedné legendy
Musí se nechat, že Çatalhöyük a jeho obyvatelé si nechali většinu svých tajemství pro sebe. Nevíme, proč právě tady, v Anatolii, je napadlo se zabydlet tak hromadně, byť kolem bylo volného místa víc než dost. Možná to mělo souvislost s lepší obranyschopností takového sídla, možná se tu opravdu pospolu žilo všem lépe. Až do roku 5700 před naším letopočtem – tedy jen přibližně, archeologická datace umí být vratká – kdy to zdejší nájemníci doslova zabalili a tenhle první nízkopodlažní panelák světa opustili.
Proč? To byla ještě donedávna docela velká záhada. K sopečným erupcím tu nějak nedochází - zemětřesení tu sice až tak neobvyklá nejsou, ale sídliště je vždy snášelo dobře – války a konflikty tu zrovna neprobíhaly. Žádné „klasické“ vysvětlení na první dobrou se tu nenabízelo. Ani se tu nevyčerpala půda, nedošlo k přetěžení přírodních zdrojů, nezasáhla klimatická změna. Jak to víme?
To proto, že někdejší obyvatelé odtud nešli lán světa daleko. Tedy, někteří ano – stali se z nich znovu kočovní nomádi. Ale většina z nich? Ti se usadili znovu kousek odtud, často jen na dohled slavného Çatalhöyük. A hospodařili dál jako doposud.
S jedním výrazným rozdílem. A to, že to jejich další zasídlení regionu bylo přísně rozvolněné. Žádné shluky, pokusy o nové komunitní sídliště a experimenty se stavěním měst. Jen jednotlivé izolované domy a farmy, vždy v dostatečném odstupu od sebe. Je to pořádná podivnost: osmnáct století tu žily tisíce lidí na jedné hromadě, a najednou si všichni řekli dost?
)
Nebojte, netřeba za tím hledat mimozemšťany.
Odpověď přinesl výzkum kosterních pozůstatků v pohřebních jámách a jejich genetické analýzy, o které se postaral profesor antropologie univerzity v Tennessee, R. Alexander Bentley. Ten prokázal, že v celém Çatalhöyük před jeho náhlým vysídlením byly velmi silně zastoupeny tzv. zoonózy. Zvířecí nemoci přenosné na člověka.
V DNA ostatků na tomto sídlišti byla otištěna historie tuberkulózy dobytka, následovaná salmonelou.
„Za předpokladu, že nakažlivost a virulence těchto neolitických nemocí v průběhu času rostla, husté osídlení jako Çatalhöyük mohlo dosáhnout kritického bodu, kdy účinky nemocí převážily nad výhodami těsného soužití,“ shrnuje to Bentley. Město, kde lidé žili v těsném nahloučení se svými zdroji (živočišné) potravy se zkrátka stalo smrtící pastí. Zle zamořenou „dírou“, která nesmlouvavě hubila své početné obyvatele. Kteří poměrně rychle vycítili, co se tu odehrává. A raději si dobrovolně naordinovali karanténu a trvalý sociální distanc mimo toto pra-starověké město.
)
Na druhý pokus
Nemuseli je vyhánět cizí nájezdníci ani přírodní katastrofy, šli sami, dobrovolně. A hodně rychle. Po té drastické zkušenosti je chuť žít se zvířaty poblíž dalších lidí a jejich zvířat nadlouho přešla. Část viny na tom neštěstí nesla i ona pozoruhodná architektura města Çatalhöyük, která svou vnitřní organizací „přes střechy“ umožňovala snadný přenos nákazy na celou komunitu. V tom „plochém“ paneláku totiž byli v kontaktu všichni se všemi. S drastickými následky.
Bude trvat hezkých pár staletí, než se o další takové „nahloučené“ bydlení lidé znovu pokusí.
Dojde k tomu na území dnešní Ukrajiny, a těmi experimentátory bude tzv. Tripolská - nazývaná též Trypilska či Cucuteni - kultura. Zajímat by nás měla už jen proto, že ji jako první na světě mezi Ukrajinou a Moldavskem identifikoval a popsal badatel českého původu Čeněk Chvojka ze Semína.
)
)
Ta kultura byla zajímavá tím, že nekočovala a žila na geograficky stabilních sídlištích, a přitom je v počtech až desetinásobně překonávajících sumy obyvatel doplňovala hospodářská zvířata. Je dodnes inspirující nebývalou mírou soběstačnosti, ne-exploativním vztahem k životnímu prostředí, který přitom neomezoval rozvoj a růst. Fascinující byly i jejich sídla, které umožňovaly život 15 – 30 000 obyvatel. Ta sídla utvářely jakési oválné koncentrické proto-město-vesnice.
Představte si obrovskou elipsu, podél níž jsou v jedné řadě po obvodu naskládány obytné domy, hospodářská stavení, stáje a chlévy a spousta dobře zvířaty pohnojených polí. Jedno takové sídlo, vykreslené v krajině jedním oválem cesty, mohlo mít plochu okolo 300 hektarů. Bylo zkrátka ohromné. A neméně pozoruhodnou mělo i vnitřní organizaci.
)
)
Dobrá izolace, ale špatná obrana
Ta totiž dělila celé to sídliště na spoustu jednotlivých „čtvrtí“.
Na každých pár (přibližně 8-10) rodinných obydlí totiž připadalo jedno velké, komunitní, společné. Centrální dům, kde se obyvatelé těch X obytných domů scházeli ke společnému jídlu, práci, výrobě. Což, jak vysvětlil profesor antropologie Bentley, bylo nesmírně praktické. Jak důsledně s kolegy namodeloval, tohle polo-rozvolněné uspořádání velmi efektivně potíralo možnost, že by se zoonózami nakazilo celé mnohatisícové sídlo.
Kontakt mimo vlastní „čtvrť“, ono blízké sousedství, tu byl poměrně omezený.
Nebyl to jeden panelák, kde by se potkávali všichni se všemi u jednoho výtahu, takže ono šíření tuberkulózy – která nejspíš ještě nebyla tak virulentní a nešířila se vzduchem – nebylo tak drastické. Zdálo se, že tato trypilská megasídliště – jako třeba Nebelivka nebo Majdanec – vlastně nalezla odpověď na to, jak dostat na jednotku plochy ohromující množství lidí a zvířat, aniž by to vedlo k nějakým zásadním komplikacím a epidemiím.
)
Tripolská kultura tak možná vyřešila problém zoonóz, ale „dojela“ na něco jiného. Sídla s rozvolněnou zástavbou, zabírající stovky hektarů plochy, se už tak nějak z principu špatně brání. A zdá se, že toho využili nájezdníci. Hlavními podezřelými jsou etnika tzv. Kurganské kultury, která sem dorazila z pontsko-kapsických stepí. Tento experiment tak dopadl ve výsledku stejně neslavně, ne-li hůř, jako předtím Çatalhöyük.
Historicky další vznikající města, civilizační kolébky, už opakování takových scénářů předcházely.
Jak? Zjednodušeně řečeno, tam, kde se koncentrovalo lidské zasídlení, se už nekoncentrovala zvířata.
)
Zvířata do měst nepatří
V Mezopotámii kolem roku 3500 př. n. l. – a krátce na to v Egyptě, v údolí Indu nebo v Číně – už nebyl v intravilánu měst prostor pro zemědělce a chovatele dobytka. Žili v nich spíše řemeslníci, specializovaní v jednotlivých čtvrtích. Jídlo pro ně se pěstovalo a chovalo se „kdesi tam na venkově“, odkud se poživatiny zavážely do měst.
Rozvolněná zástavba a ono nenahloučené zasídlení venkova víceméně efektivně regulovalo pravděpodobnost přenosu zvířecích nemocí na lidi a další šíření krajinou, a ještě lépe pak pomáhalo regulovat šance na takový přenos mezi vesnicemi a městem.
Ujalo se to. Epizody dávné minulosti, které poukázaly na rizika přenosu zvířecích nemocí na lidi, odvedly svou práci a daly lidem lekci.
)
A teď už konečně zpátky to přítomnosti: koncept potravních mílí má něco do sebe, ale s aplikací závěrů je třeba hodně opatrně. Nápad přiblížit místa výroby s místy spotřeby má sice své hluboké opodstatnění, ale rovněž své nedostatky.
V současnosti žije ve městech 4,4 miliard lidí – šestapadesát procent světové populace – a situace spěje k tomu, že v roce 2050 bude sedm z deseti obyvatel planety Země „mešťáky“. Města a metropole, která začnou na svém území z nejrůznějších pohnutek udržitelnosti chovat zvířata pro užitek, se mohou snadno dočkat reprízy toho, čím si prošli před devíti tisíci lety obyvatelé Çatalhöyük.
Hospodářská zvířata do měst nepatří.
Z dobrého důvodu, protože nahloučení lidí – společně s nahloučením zvířat – dobrotu nedělá.
Zdroj: worldbank.org, TheConversation.com, Ekolist.cz, wikipedia.org, ScienceDirect.com, pubs.acs.org
