Jednou tam musíme všichni, vlastně vícekrát denně. Jak ale správně na toaletu v lese?

Odskočit si na malou, to normální člověk zvládne v průměru 6 – 7x za den. V závislosti na vnějších okolnostech je ale i čtyřikrát až desetkrát u zdravého člověka ještě docela v pořádku. I když je ten rozptyl poměrně velký, pořád se ještě do tabulek vejde. To u vyměšování pevné stolice skoro nejde. Tam se totiž rozptyl pohybuje od třikrát denně až po jednou za tři dny. Každý to má zkrátka jinak. A s tím hodně souvisí i následující téma, které zkrátka nevoní.

Když vyrazíte do přírody, do lesů a divočiny – kdy jindy než o prázdninách a dovolených je na to čas – může se vaše chůzí rozpohybované zažívání s tím nejistým průměrem protnout. Fyziologická potřeba zavolá, a je to často telefonát, který nesnese odkladu. Co s tím? Variantu, že si to celé necháte pro sebe, můžeme směle úplně vynechat. O to nikdo rozhodně nestojí.

Ale jak to tedy kulturně, hygienicky, ekologicky a čistě vyřešit jinak? Pojďme se na to podívat prakticky.

Člověk by si myslel, že třeba na stránkách podniku Lesy ČR – když už spravují 45 procent rozlohy našich lesů - o nějakou takovou radu zavadí. Jenže chyba lávky. Sice vám povykládají, jak je to se vstupem mimo lesní stezky, zobáním borůvek, houbařením nebo sběrem klestí nebo klád - ale o tom, když s prominutím chcete nějakou kládu položit, raději mlčí.

Dalším zdrojem informací, adresnějším, jsou nadšenci outdoorových sportů. V jejich diskusních fórech – bez zbytečných fórů – to téma vyměšování v lese zaznívá. Ale nabízenými informacemi úplně nepotěší. Vypadá to totiž, že tihle profíci z dlouhých pěších treků se poučili v národních parcích za oceánem, a „všechno, co si do lesa přinesli, si z něj i odnesou“.

Často ve speciálním uzavíratelném tlustostěnném sáčku, který si k takovému účelu donesli. To je sice příkladné a chvályhodné, ale v našich podmínkách skutečně až příliš (zbytečně) divoké. Pokud jste někdy takhle do speciálního sáčku vy sami – anebo ten sáček třeba někomu jinému při aktu přidržovali – je to opravdu silný zážitek, který se budete snažit ze vzpomínek spíš dlouho neúspěšně vytěsnit.

Takže tuhle cestu řešení taky doporučovat k běžnému užívání nikomu raději nebudeme.

Jak to tedy udělat jinak a lépe?

Při výletech do přírody jsme bohužel až příliš často konfrontováni s realitou těch, kteří to lépe nezvládli. Mladé smrčí podestlané toaletním papírem nebo kopečky v mechu ozdobené papírovými kapesníčky skutečně nejsou tím, co bychom chtěli potkávat. Je to nechutné. Nehledě na to, že si někdo umí odskočit tak blízko průchozí pěšiny, že stačí jen chybný krok nebo uklouznutí „a je to celé jen vaše“.

Z těch chyb a tzv. podpapíráků se ale dá odvodit zárodek správného postupu.

Předně, ve svém zájmu i zájmu všech ostatních – udělejte všechno proto, abyste v přírodě na velkou nemuseli. To je celý soubor činností, které se vyplatí zahrnout do rovnice. Třeba že ve stravě před túrou budete mít více vlákniny a méně tuků a cukrů; že se v horký letní den neodměníte podchlazenou bublinkovou limonádou a že si opravdu v té poslední výspě civilizace na horské boudě zajdete na toaletu, ještě než vyrazíte do lesů.

Zdravý člověk za běžných okolností je schopen zadržet „průběh událostí“ tohoto charakteru přibližně dvě hodiny. Česko a jeho lesy nejsou zase až takovou divočinou, abyste do dvou hodin někde cestou nenarazili na kadibudku nebo toaletu. Opravdu nejde posečkat? Dobře… když to přijde, musíte - tak zkrátka musíte. Zamiřte kolmo od stezky, po níž se pohybujete, na vzdálenost cca. 10 -12 metrů.

To je dost na to, abyste nešli vidět a pořád dost blízko na to, aby se to třeba nedalo úplně klasifikovat jako pohyb mimo značenou stezku. Rozum do hrsti, prosím. Neznamená to, že automaticky polezete přes plot, přes zábradlí, ohradník anebo že budete seskakovat z dřevěného chodníčku do bažinaté rašeliny, jen proto, že vás to dole tlačí a vy vyrážíte kolmo od cesty za voláním své potřeby.

Místo, které si v takové situaci zvolíte, je velmi podstatné. Když na to pohlédneme optikou ochránce a strážce přírody, lidské exkrementy jsou cizorodý, živinami a nepůvodními bakteriemi našlapaný materiál. V určitých místech – které jsou živinami přirozeně chudé – mohou udělat pořádnou paseku. Do akvária v obýváku taky nehodíte lopatu hnoje, jestli si rozumíme. Špatně jsou i místečka mezi skalními převisy, říční štěrkovité náplavy a terasy, ledovcová jezera, prosluněná suchá místa, mokřady a prameniště.

Hrabat a kopat, to je další bod. Jak hluboké, široké a jakého tvaru má být? To naštěstí záleží jen na vás, přeměřovat pravítkem to raději nebudeme. Obecně záleží, na co přesně se cítíte. Aniž bychom to rozebírali dopodrobna, ta jamka by měla být tak hluboká „aby se tam všechno vešlo“, a pak jste to mohli do roviny překrýt zhruba deseti centimetry hlíny.

To to jako máme hrabat rukama? No jistě. Když nemáte lopatku (tu do lesa nosí poměrně dost lidí a teď už víte, proč), můžete rukama anebo klacíkem udělat tu patřičnou jamku. Do ní, až bude po celém tom aktu, sestřádáte i ty použité papíry a ubrousky. Poté to zahrabete, zarovnáte. Je to hrobeček bez rovu, něco, co nejde vidět. Deset centimetrů hlíny se postará o to, že papíry ani jiné věci nezačnou vykukovat po dešti (anebo po jarním tání) ven. Lepší tedy je, když je to hlubší více než méně, a když to není položené do svahu.

Výsledkem pak je, jako by to tu ani nebylo a ta věc, k níž tu došlo, se jakoby nikdy neodehrála. Žádné stopy, žádní svědci. Prostě dokonalý zločin. Protože tahle neviditelná mina, ležící mimo stezku, se skutečně během několika let kompletně rozloží a nezpůsobí žádné škody ani nevyvolá pohoršení.

Jen taková teoretická vsuvka – která se může lišit případ od případu – když tu mluvíme o přestupcích a pohybu mimo značené stezky.

Za takové „znečišťování“ v národním parku anebo přírodní rezervaci skutečně můžete dostat mastnou pokutu. Z logiky věci je to ale často o tom, že žádná z našich rezervací není tak rozlehlá, abyste to – co vás tak tíží a tlačí – neodnesli alespoň mimo to jádrové chráněné území. A v plošně výraznějších národních parcích a chráněných krajinných oblastech, jejich nejcennějších I. zónách? I tam může takové neplánované odskočení vyjít draze. Ale stráž přírody v takovém případě nejspíš vezme v potaz to, že jste po sobě všechno uklidili a nezanechali žádné stopy – vyřeší se to nejspíš jen domluvou - než když budete zanechávat bobkoviště přímo na značené stezce a ještě po smrčcích rozvěšovat použitý toaleťák.

Co s dětskými papírovými plenkami, dámskými hygienickými pomůckami? Ty bohužel stejně elegantně v přírodě zanechávat nemůžete. Jsou plné absorpčních činidel, plastových vláken a jsou chemicky ošetřené. Ty zahrabat nejde, je třeba je – zabalené do sáčku – odnést až do cíle.

To, že situace vygradovala to momentu, kdy musíte v přírodě uhnout z cesty a jít na stranu, je sice určitým selháním, ale nikdo vám je za vinu dávat nebude. Je to zkrátka lidské. Jenže lidské rovněž je se o svůj „odpad“ umět postarat. Když musíte na záchod v lese, udělejte to tak, abyste za sebou nezanechali žádné stopy.

Zdroj: Atlasobscura.com, Ekolist.cz, Lesy ČR, outdoorforum.cz, infoolese.cz, halfwayanywhere.com, exploringwild.com, ČeskéStavby.cz