V průběhu 19. století došlo v některých vyspělých zemích vůbec poprvé k tomu, že ve městech žilo přibližně stejné množství lidí, jako na vesnicích. Trend doby doprovázel šok z existence v urbánním prostředí, stres související s citelným úbytkem zeleně v životním prostředí a sentiment po venkovské pohodě. Řešením měla být Zahradní města.
Britské impérium začalo jako první těžit z výhod Průmyslové revoluce a strojů, dělajících namáhavou práci za lidi. K pocitu štěstí ale měli tehdejší obyvatelé rychle rostoucích industriálních metropolí daleko. Šedivé kolonie cihlových baráků, všudypřítomný smog a k tomu typické anglické počasí, které na náladě nepřidá. Podmínky života, sociální i ekonomické, byly u většiny městské populace v Británii žalostné. Změnit se to jako jeden z prvních pokusil urbanista, architekt, vizionář a zakladatel Hnutí zahradních měst, Ebenezer Howard. Jak? Idealistickou utopií, v níž by lidé nažívali pospolu s přírodou.
Aby města dělala radost a užitek
Nepopíral, že města mají své výhody. Jen namátkou: je tu kulturní vyžití, prezentuje se tu lidem vznosná historie i krásná architektura. Panuje tu rozhodně širší nabídka zaměstnání a práce je tu také o poznání lépe placená. Funguje tu kvalitnější a dostupnější zdravotní péče. Na druhé straně: města jsou zbavená přírody, přeplněná lidmi, smrdí a jsou znečištěná. A vedle krásných a obdivuhodných sídel tu narazíte i na chudinské čtvrti, slumy. Klady a zápory zrovna tak nabízel i venkov. Snílek Howard proto začal přemýšlet o potlačení negativ a vyzvednutí oněch kladů. Tím, že by propojil město a vesnici, urbánní plán s přírodním uspořádáním. Místo, kde by se dalo dobře bydlet, žít i pracovat, hezky na čerstvém vzduchu.
)
Uznával přitom, že průmyslové nebo administrativní zázemí velkých metropolí úplně odbourat nejde. A tak rozpracoval svou vizi koncentrických měst (do kruhu sdružených). S jednou velkou (kruhovou) metropolí uprostřed, obstoupenou kruhy měst malých, zahradních, zelených.
O nějaké ekologii se tehdy ještě nahlas nepřemýšlelo, ale Howard vcelku solidně postihl principy udržitelnosti, soběstačnosti a nezávislosti komunit. Hypoteticky zvažoval, že ono ideální/idealistické Zahradní město by nikdy nemělo mít víc než 32 000 obyvatel (na ploše 3600 hektarů), že by mělo disponovat přehledným plánem jasně definovaných linií ulic (bulvárů širokých 120 metrů), že by parcelace měla podléhat regulaci a součástí každého domu by měl být volný prostor pro zeleň. Chybět by tu neměli parky a hřiště, domy by měly podléhat určitým kritériím o zastavěné ploše, výšce, profilu…
)
Velká móda Zahradních měst
Přemýšlel o tom dlouho a pečlivě, a poměrně dost času investoval do toho, aby o správnosti svých myšlenek přesvědčoval ostatní. Proto také vznikl seznam podmiňujících kritérií: výrazné zapojení místní komunity, soukromé vlastnictví půdy/pozemků, vyvážená směs zasídlení a přírody, finanční dostupnost bydlení, domy s dobrým a úsporným designem, dostupnost komerčního zázemí a vzdělávání, možnost pěstovat si poživatiny lokálně za domem, zelená infrastruktura jako univerzální pojítko, integrované a laciné možnosti hromadné přepravy. O tyhle principy vlastně zakopáváme dodnes, když řešíme plány futuristických měst. Proto to zní tak nepřekvapivě.
Na přelomu 19. a 20. století to ale byla naprostá bomba, revoluční myšlenka. „Dva velké objevy počátku 20. století jsou letadlo a Zahradní města. To první dává lidem křídla, to druhé pak domov na zemi, až přistanou,“ psalo se tehdy v novinách. A proto nezůstalo jen u teorie. Podle plánů pana Howarda skutečně začaly vznikat první Zahradní města. V Británii například Letchwort, Brentham, Welwyn nebo Stockfeld. Jejich designem se pak inspirovali i v pevninské Evropě, a za oceánem, ve Spojených státech amerických. Tam se podle těchto idejí budovala zelená předměstí New Yorku, Bostonu, New Jersey, anebo městečka jako Greenhills, Greenbelt, Greenbrooks a Greendale.
Myšlenka rezonovala i na jihu Ameriky, a v brazilském Sao Paulu zahradní čtvrti Jardim América, Jardim Europa, Jardim da Saúde a Cidade Jardim. V Česku bychom na nejbližší připodobnění těchto plánů narazili asi na předměstích baťovského Zlína.
)
Někdy ani dobré nápady nefungují správně
V čem byl háček? Myšlenka byla na 20. století možná až příliš odvážná a revoluční, a proto ne každému seděla. Vlastně, i přes úspěšné a do finále dotažené realizace, se nekonstruktivní kritika jen množila. Předně, budování takového Zahradního města nebylo levnou záležitostí. Chtělo to vykoupit spoustu pozemků, součinnost úřadů a architektů, žádalo si to mnoho práce. V porovnání s tou cihlovou barákovou kolonií v chudinské čtvrti byl rozdíl v pořizovací ceně astronomický.
Majitelé továren a velkopodnikatelé si přitom tehdy nemohli na nedostatek lidské pracovní síly stěžovat, nezaměstnanost byla ve společnosti enormní. Proto nikterak neusilovali o to, aby se jejich zaměstnanci měli/žili lépe. Vždycky je mohli vyrazit a najmout si další. Necítili potřebu nějak budovat jejich blahobyt, a stát se tak investory Zahradních měst. Odpor vůči nim přitom (nečekaně) vycházel i z opačné strany, od možných obyvatel. Přišlo jim, že těch omezení a regulačních prvků, toho, jak a kde mají žít, jim zelená města přináší až příliš. Viděli v tom další nástroj kontroly, a to se odborářům nelíbilo.
Navíc se nedá říct, že by si Zahradní města nějak extra dobře vedla. V rozkresech, mapách, náčrtcích a diagramech, prostě na papíře, to všechno fungovalo tak nějak líp, než ve skutečnosti. Ústředním kritériem realizace byla fungující a motivovaná komunita, a ta tu povětšinou scházela. Lidé pocházeli z nejrůznějších koutů země, měli k sobě daleko, a rozvolněná zástavba s integrovanou zelení je ještě více oddělovala. Byla bariérou komunikace. Také se ukázalo, jak málo jsou tahle města odolná vůči vnějším výkyvům.
)
Ekonomická krize, bankrot nebo uzavření regionální fabriky vedlo k tomu, že se celá pásma zelených měst stávala skutečnými ghetty, vyloučenými oblastmi. Vlastně, stačil i menší výpadek v organizaci transportu, a rázem kolabovala výroba v hlavním městě. Do továren to prostě bylo z hezkých domů v zahradách moc daleko. A svou troškou do mlýna kritiky si nakonec přisadili i ekologové.
Ti upozorňovali na to, že živelné rozrůstání do plochy rozmáchlých Zahradních měst vlastně devastuje přírodu jako takovou. Motivuje větší zábor půdy, podporuje dalekosáhlejší zásahy. Tu skutečnou přírodu ubíjí, snaží se jen vytvářet její idealistický obrázek.
)
Model, na který se nezapomíná
Velká hospodářská krize ve 20. - 30. letech nakonec vývoj debat i Zahradních měst utnula, ale dodnes se k tomuto tématu vizionáři urbánního plánování vrací. Nápady Ebenezera Howarda ožívají aspoň tím, že se při plánování nové zástavby obvykle postupuje podle nějakých rozumných regulí, které se snaží vyvážit vztah zelených ploch a zasídlení. Protože dobře bydlet a spokojeně žít chtějí všichni.
Doba dnes ještě o něco pokročila, takže celosvětová bilance přisuzuje městům 55 % veškerého lidského obyvatelstva planety Země. Ve městech nyní žije 4,2 miliardy lidí. A nejspíš bude hůř, protože do roku 2050 se počítá, že populaci měst bude tvořit 68-75 % lidí. Možná se tak nenápadně blíží čas, kdy myšlenky Zahradních měst zase oprášíme, protože jinak nám pro samá města nezůstane pro přírodu místo.
Zdroj: HeritageCalling.com, ArchDaily.com, SmartCitiesDive.com, TreeHugger.com
)
