Zimní věštění z kůry stromů

Typickým znakem kůry je, že u mladých stromků je ještě slabá a hladká. Ovšem již v tomto stádiu chrání strom před klimatem a škůdci. Ale na druhou stranu, čím starší kůra je, tím více prostoru poskytuje právě škůdcům. Mladé stromy jsou vlastně jako mladí lidé, s ještě hladkou, nezvrásněnou pokožkou, jemnýma rukama větví. Kůra mladých stromů je ještě téměř průsvitná, s každým rokem však bude sílit, až se z ní stane borka, načež bude tmavnout v odstínech, které jsou pro každý druh dřeviny charakteristické.

Funkce kůry je především ochranná, ovšem barevnosti kůry využívají zahradníci a zahradní architekti pro sadovnické účely. Stromy tak i v zimě v zahradách a parcích vyniknou, byť jim opadá listí. Liší se též síla kůry u jednotlivých druhů dřevin. Například sekvoje mohou mít borku silnou až 30 cm, u nás rostoucí staré borovice až cca 10 cm, oproti tomu smrk, jedle, mladé borovice a borovice ve svých horních partiích mají kůru poměrně tenkou a například bříza tvoří šupiny tenké jako silnější papír. A skutečně je tato borka i ideální k podpalu ohniště, ale i k psaní či malování.
Především však lze též podle kůry poznat, o jakou dřevinu jde, což je obzvlášť v zimě, kdy se dřeviny zbaví listí a to je ukryté a tlející pod příkrovem sněhu, velmi důležité. kromě vzrůstu a tvaru koruny již jiné vodítko než kůru nemáme. Jedině, že bychom do stromu řízli, ale podle dřeva pozná dřevinu jen opravdový odborník.

Pokud je kůra místy silně poškozená a borka zcela chybí, jde většinou o strom starý a již hodně nemocný. Kůře stromů též mohou ublížit v zimě zvířata, kterým kůra konkrétních dřevin chutná. Jiná se o ni pro změnu drbou či si 'brousí' drápy. Ovšem jsou i takoví živočichové, kteří skrz kůru stromy léčí, tedy zbavují škůdců, například datel.

Po letech se kůra nejen vrství, ale též praská, čímž vznikají rozmanité obrazy a vzory, které vytváří z kůry spolu s barevností přirozená přírodní plátna, nebo též můžeme říci „slušivý oblek“ stromů. Například již zmíněné břízy jsou typické bílou barvou své kůry kombinovanou s tmavě hnědou až černou v místech prasklin. Ovšem existují i cizokrajné břízy, které mají kmen barevně pruhovaný barvami bílou, zelenou a žlutou (japonský druh Betula ermanii).

Některé dřeviny mají kmen pěkně zelený (v buňkách je stále mnoho chlorofylu), jiný šedý, jiný nažloutlý, jiné v různých odstínech hnědé. Například Acer negundo a Sophora japonica se pyšní kmenem pěkně zeleným, buky se z lesa vylupují barvou zelenou až šedou a borkou hladkou až do značného věku. Bílá vrba má kůru pro změnu zbarvenu žlutě, svídy červeně (včetně větví a větviček) a platan javorolistý nabízí mnoho barev své kůry, především světlých odstínů. Kůra platanu se odlupuje v nepravidelných plátech, tvoří jakési maskáče, jako tomu bývá u vojenské techniky a oblečení do terénu.

Lze též říci, že čím starší stromy a keře jsou, tím krásnější je jejich kůra. Najdeme na ní praskliny, rýhy, kůra je drsná, místy však hladká, místy je obrostlá mechy a lišejníky a stává se tak vlastně samostatným ekosystémem. A ještě jednu důležitou funkci má kůra, tedy borka – brání nadměrnému odpařování vody z kmene a větví.

Zajímavou, pohlednou kůru však nemají jen dřeviny okrasné, ale i ovocné. Krásná je kůra třešní, zcela typická kůra jabloní, velmi majestátně působí hladká, byť rozvrásněná, kůra ořešáku královského. Typický tmavý odstín mají slivoně apod.

Určitě si též pamatujete, z jaké kůry jste si jako malí vyřezávali lodičky. Jde o kůru statných, starých borovic, kterou odebíráme nožem či sekerou ve spodní části kmene. Některé kousky pak mají až úctyhodné rozměry a my z nich můžeme pro svou ratolest vyřezat pořádný parník. Navíc kůra borovic nádherně voní pryskyřicí.

A co víc, například kůra korkového dubu je ceněnou surovinou, ze které se vyrábí špunty do lahví i podlahoviny. Tato kůra se ze stromů začíná sklízet po dvaceti letech růstu, ovšem sklizeň se kvůli vysoké poptávce urychluje, což je na škodu. Právě korkovému dubu by dokonce mohly konkurovat tuzemské hrušně.

Kůra některých dřevin též léčí, známé jsou hojivé koupele v dubové kůře, případně mast z této léčivé kůry. Legendou je také březová kůra, která se zpracovávala do podoby prášku a zasypávaly se jí ekzémy a další kožní onemocnění, případně se prášek užíval 3 krát denně perorálně. Březová kůra totiž obsahuje fytoncidní látky, které jsou účinné proti bakteriím a houbám a používají se dodnes. Kůra černého bezu pro změnu pomáhá s revmatismem, vrbová kůra snižuje teplotu a pomáhá i proti tvorbě lupů (známé jsou březové šampony) a s kazivostí zubů. Běžně se přidává do koupelí.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com