Sotva jsme zaparkovali auto u první benzíny za Znojmem, vykřikl nejmladší syn: „Vidíte to hejno?“ Z pole se zvedala masa tělíček, která tvořila ve vzduchu stále se přelévající a měnící obrazce. Dokonale synchronizovaná živá hmota. Tu zase usedli a pak hned, jako jeden muž, sborově vzlétli. Tady ale zrovna nebyly v okolí žádné vinice a tak vládlo docela ticho, žádné dunění, jen špaččí štěbetání tisíců neuvěřitelně rychlých hlasivek. Prý stokrát rychlejších svalů než jaké ovládají lidské mrkání očního víčka. Sotva jsme ale zastavili ve vsi, kde jsme měli být týden ubytováni, pumelice za pumelicí, každých pár vteřin, někdy se zdálo, že každou vteřinu. Rány jako by se poblíž odvíjela lítá bitva na život a na smrt.