Jakých nejčastějších chyb se dopouštějí začínající zahrádkáři?

1. Nesprávné plánování: Začínající zahrádkáři často podceňují důležitost plánování. Je třeba zvážit polohu zahrady a její orientaci vůči světovým stranám, typ půdy, množství slunce a stínu, nadmořskou výšku lokality atd.. Podle toho je nutné zvolit rostliny, které jsou vhodné pro dané podmínky.
2. Nedostatečné zalévání: Příliš mnoho nebo příliš málo vody může rostlinám uškodit. Je důležité pochopit potřeby každého rostlinného druhu a podle nich zalévat. Důležitá je také doba zálivky, za veder a mrazů zásadně nezaléváme. V létě zaléváme ráno a k večeru, v zimě v době, kdy nemrzne.
3. Nesprávné hnojení: Příliš mnoho hnojiva může poškodit rostliny i půdu. Je důležité používat správné množství a typ hnojiva pro každý rostlinný druh.
4. Nedostatek trpělivosti: Rostliny potřebují čas k růstu a vývoji, stejně jako zrání svých plodů. Začínající zahrádkáři mohou být netrpěliví, očekávat rychlé výsledky je ale chybou. Také je třeba vědět, jak dlouho klíčí semínka konkrétních druhů. Některým stačí pár dní, jiná vyžadují týdny a některým je dokonce třeba pomoci mechanicky - poškodit tvrdý obal semen, abychom klíčení urychlili. 
5. Nedostatečná péče o půdu: Půda je základem pro zdravý růst rostlin. Je důležité ji pravidelně obohacovat o organické materiály, minerální hnojiva a udržovat správnou hodnotu pH.
6. Nerozpoznání škůdců a nemocí: Škůdci a nemoci mohou způsobit vážné škody na rostlinách. Je důležité je včas rozpoznat a zvolit vhodná opatření. Vždy přitom platí, že nejlepší je prevence.
7. Nesprávná volba rostlin: Každá rostlina má své specifické nároky na světlo, půdu, vodu, teploty, ale třeba i podmínky pro klíčení semen. Je důležité vybírat rostliny, které jsou vhodné pro konkrétní podmínky vaší zahrady.

Video: Na co si dát pozor, když zakládáme zahrádku?

Vůbec nejčastější chybou zahrádkáře (začínajícího i zkušeného) je nepoctivost. Začínající zahrádkář navíc potřebuje poradit od jiných, pomoci. A pokud bude odhalen jako nepoctivec, má smůlu. Ne že by vždy a všechny rady za něco stály, často jde o umanuté postoje a nesmyslné stereotypy, ale mnohdy není šprochu… A když někdo pěstuje třeba 30 let růže, určitě už o nich musí něco vědět.

Nedávno si mojí ženě zahradnici postěžoval jiný zahradník, že se snaží vybudovat malé zahradnictví specializované hlavně na ovocné stromky a keře a také trvalky, a že mu tam lidi začali lézt přes plot, šmejdit a krást. To jsme právě u té nepoctivosti, která když někoho postihne, už ho nepustí. A nepoctivce je lepší si držet od těla. Krádeže jsou hlavním a nejodpornějším rysem nepoctivosti, byť jde v tomto případě o krádeže prakticky nepostihnutelné (škody malé), na což právě nepoctivci žehrají. Když už by mělo jít o želízka, to by se rozmýšleli o dost déle.

Dotyčný zahradník tedy nastražil fotopasti (lidská nepoctivost stojí spoustu peněz i jinak) a získal tak velmi rychle pár exemplářů a postupně je navštívil. Rozhovory pak mohly probíhat asi takto: „Proč jste přelezl plot a uřízl prakticky celou sazenici jabloně?“ „Potřeboval jsem rouby.“ „Jenže mě každá sazenice něco stojí a pak také musím něco utržit při jejím prodeji a vy jste mi způsobil škodu. 450 korun. Co s tím uděláme? Zaplatíte anebo to budeme řešit s policií? Důkazy mám.“ „Nenapadlo mě, že je to škoda, chtěl jsem jen ušetřit, jeden stromeček, vždyť je to jen kus rostliny…, ale jo, zaplatím. Policii nevolejte.“ „Kdybyste mě požádal, rouby bych vám zajistil a nemuselo to stát tolik.“

Zahradníci to prostě mají těžké, jejich obživu v tržní společnosti, které se dříve říkalo kapitalismus, mnoho lidí nechápe. Stejně těžké to však má příroda. Když se totiž nepoctivci rozhodnou loupit v přírodě, například skalničkáři, dovedou nadělat pěknou paseku. A když je nikdo nechytí za ručičku (fotopasti opravdu nemohou být všude), příroda jen trpí a ohrožené druhy jsou ještě ohroženější. Obvykle se je totiž v zahradě na skalce nepodaří udržet při životě, natož rozmnožovat.

Nepoctivci se však poznají i jinak, než jen krádežemi, do této kategorie totiž lze řadit také takzvané škrty, lakomce. Kdo krade, bývá obvykle i lakomý. To věděli již ve starověkém řeckém divadle. Když nepoctivce o něco požádáte anebo vám v nějakém rozmaru či pocitu dluhu chce něco dát, vždycky to budou nejhorší jahody, nejstrupovitější jablka, nejdřevnatější kedlubny, nejměkčí rajčata, nejtenčí mrkev, již odkvetlejší květiny, prostě to horší, aby nedej bože nepřišel o nejlepší výpěstky. Třeba jeden takový mi kdysi ze zabijačky daroval 2 zparchantělé jaternice a pořád po mně šlehal podezíravými pohledy, jestli jsem si náhodou někam neschoval ještě jiné. Paranoia je nezbytnou součástí lakoty. A když kradu já, určitě kradou všichni. Je to normální.

Zaměřme se však na veselejší stránku zahrádkaření. Se zahrádkařením je nejlepší začít po zimě. Jednoduše proto, že se v zimě můžeme věnovat plánování a listování zahrádkářskou literaturou. Když nový zahrádkář začíná, je tabula rasa, nepopsaný list oboru. A když se v zimě v teploučku (třeba mezi svými pokojovkami) zanoří do zahradnické literatury, bude alespoň trochu připraven. V sezóně není na odbornější literaturu tolik času. Navíc platí, že žádný učený z nebe nespadl a i ti největší odborníci se musí učit, vzdělávat stále. Nikdo nám poznání nedoveze v kolečku jako zeminu či hnůj, nezabalí k převozu jako nedávno kupované a vysazované prostokořenné sazenice ovocných dřevin, poznání nelze zalévat a hnojit, aby rostlo. Jenže právě vzdělání je základem kulturní společnosti, kulturních lidí a kulturních národů. Navíc si své zkušenosti a vědomosti předávají navzájem. Ano, i zkušenosti, protože ne vše, co se dočteme, se musí nutně ukázati býti pravdou.

A jelikož se my Češi pyšníme tím, že jsme národem zahrádkářů, tedy kromě fotbalu, hokeje, piva, žen s velkými ňadry a dalších národních ctností, je logické, že pod vánočním stromkem musí vždy ležet nějaký zahradně literární zázrak. O to více, když jde o zahrádkáře začínajícího. A to nejlépe takový, který naše dosavadní poznání převrátí naruby, vyvrátí z kořenů, způsobí nespavost i nově vzbuzenou vášeň. To se pak stane z pěstitele růží také kaktusář, ze zelináře i ovocnář, z milovníka dokonale střiženého travního pažitu zakladatel louky bohaté nejen na rostlinný, ale i hmyzí a jiný život. Zahrada a rostlinstvo, to je vždy ohromná výzva, nekonečné téma, celoživotní závaží. PŘÍRODA! A nakonec, slovy starověkého klasika, na smrtelné posteli zjistíme, že víme, že nic nevíme.

O to snadnější pak bývá start, na startovací kolík stačí obrazně řečeno jediná dírka v zemi. Jediné rozhodnutí, byť se našemu snažení zprvu kdekdo v okolí potutelně uchechtává. Když nový zahrádkář začíná, je opravdu tabula rasa, nepopsaný list. A každé začátky jsou krásné. Jak tedy vlastně začít zahrádkařit?

Hlavně postupujte po krůčcích, největším nepřítelem začínajícího zahrádkáře je megalomanie. Ta přináší pouze zmařenou energii a finanční prostředky. A to, co se má stát láskou, vášní, zálibou, se snadno stane pouhou koulí u nohy. Jednu výhodu však české listy nepopsané mají, totiž genom, genetiku. Mnohé si v sobě neseme již po našich zemědělných předcích. A již jen neutuchající zájem populace o zahrádkářskou činnost je nepopiratelným důkazem.

Nejprve si opravdu uvědomme, že žádný učený z nebe nespadl a i ti největší mistři museli někdy začít. K zahrádkaření potřebujete cit, určité estetické cítění, ale také kladný vztah k fyzické práci, půdě a přírodě. Pro lenochy zahrádkaření není. A poté až teoretické znalosti a praktické zkušenosti a dovednosti, které se budou vrstvit postupně. Všeho ale do času.

Pamatuji si začátek 80. let, kdy okolo měst vyrůstaly další zahrádkářské kolonie (dnes zde mnohdy rostou satelity a na zahrádkářské kolonie útočí radní spolu s developery) a my jsme se taktéž k jedné takové zahrádce nějakým způsobem dostali. Jak, to opravdu nevím, chodil jsem na první stupeň základní školy. Tenkrát se však doma náhle (tuším právě o Vánocích pod stromkem) objevila kniha „Zahrádkářův kalendář“. Mnoho set stran, drobná písmenka a spousta čísel, kresby, fotografie, grafy, tabulky. Tenkrát jsem ještě nechápal rozdíl mezi zahradníkem, zahrádkářem, zelinářem, ovocnářem a dalšími specializacemi „životadárného sdružení pěstitelských oborů“. Hrozně mne ale rozčilovaly víkendové galeje na kusu půdy, která se zdála býti neobdělatelnou (samý jíl). A tak nějak začal můj budoucí koníček – nechutí a nenávistí. A také spoustou komářích a jiných „bodanců“, mozolů, úžehů a bláta. Nic pro malého kluka. A vůbec jsem už nemohl tušit, že dokonce i mou ženou bude jednou zahradnice. Kdyby mi to tenkrát někdo řekl, proklel bych všechny zahradnice světa a byl bych si jist jediným: Klidně i učitelku, ale nikdy ne zahradnici! Nevědomost je však sladká.

Při přijímacích zkouškách na vysokou školu zemědělskou jsme byli nabádáni, ať v žádném případě neřekneme „pěstovat zvířata“, pěstují se rostliny, zvířata chováme. Taková chyba by prý byla osudnou. Jenže nakonec rozhodly písemky z chemie a biologie, načež jakýsi osobní přijímací pohovor jsme vnímali jako ponižující frašku. Však uznejte, když se vás, budoucího adepta na genialitu lidstva, někdo zeptá, jaké škody páchají kozy v Africe, zaťukáte si na čelo a máte chuť opáčit „Jaké kozy myslíte?“ Ale právě ona první poučka, totiž že rostliny se pěstují, zatímco zvířata chovají, je dobrým základem. Zahrádkařit se má po krůčcích. Nikdy si toho neberte na svá bedra naráz až příliš. Zpočátku to především nepřežeňte s rozlohou pěstebních ploch, množstvím stromů a keřů, velikostí obdělávané části zahrady. Nové záhony, stromy, pařeniště, skleník apod. lze přidat kdykoli v budoucnu.

Pokud si člověk začne zahradničení pomalu osahávat, teprve zjišťuje, co jej baví, k čemu má vztah, co chce dělat a čemu se určitě vyhne. Například ne každý může býti zelinářem. Ostatně o tom psal již Karel Čapek v Zahradníkově roku, sám zelinaření nesnášejíc. Nakonec měl dle svých slov problém i jen s konzumací vlastních výpěstků ředkviček, aby je nemusel vyhazovat. Stejně tak se ne každý naučí správně prořezávat a udržovat ovocné stromy, je však možné si na některé práce najmout odborníka anebo alespoň požádat o pomoc souseda. Přátelství zahrádkářská bývají pevnější a vřelejší než jiná.

Především rozlohu pěstebních ploch volte uváženě, záhony o celkové ploše do cca 50 m2 by neměly být problémem ani pro začátečníka. Navíc může být zahrada výhradně okrasná a zprvu může stačit pouze trávník, který necháme z části býti lučním porostem, aby zahrada žila, vybudujeme nějaké zpevněné plochy a cesty, zvolíme nějaké okrasné stromy a keře, květiny a hlavně mulč okolo nich či na celé ploše okrasné výsadby.

Pokud však chcete již od začátku úrodu zeleniny a bylinek, nejde o nic ponižujícího. A jestliže sami víme, jak o svou zahradu pečujeme, rozhodně dosáhneme skutečných BIO výpěstků bez spotřeby herbicidů a jiné chemie. Akorát se musíme smířit s tím, že naše výpěstky nebudou vzhledově dokonalé. Ostatně při večerním nákupu v hypermarketu již slovo dokonalost také ztrácí smysl, ceny letí dolů, ale za cenu hniloby.

Především je důležité to s pěstováním konkrétních druhů zeleniny, bylinek i okrasných rostlin nijak nepřehánět. Vše, co si vypěstujeme, bychom měli dokázat nějak využít. Až později můžeme zjistit, že se neobejdeme bez záhonu s jahodami či jahodové pyramidy, bylinky můžeme později přesunout na bylinkovou spirálu a až si dostatečně osaháme to nejdůležitější, lze se pustit třeba i do skalky. Opět ale začneme tím nejjednodušším, nesmrtelnými netřesky, které sice uhynou jakmile po nějakém roce vykvetou a odkvetou, to se však děje postupně a holá místa vždy rychle zaplní noví jedinci. Až později, rok za rokem, přidáváme náročnější druhy. Pomůže nám rada souseda, zahradníka, literatura a nakonec právě i naše vlastní zkušenost.

Než se ze začínajícího zahrádkáře stane mistr svého okolí, trvá to dlouhé roky. A nakonec je dost dobře možné, že se uspokojí s určitou úrovní, jaké dosáhl. Zahradu pak bude především již jen periodicky udržovat, každoročně vysazovat podobné druhy a spíše se přesune k relaxační funkci zahrádky. V tu dobu se staví krby a udírny, pergoly, buduje sofistikovanější posezení, v zahradě přibudou umělecké předměty, ale i dětské herní atrakce. Nezbytností se samozřejmě stane také skleník.

Ostatně je důležité stanovit rozumné množství druhů a jednotlivých rostlin těchto druhů, nakonec žádná zahrada není nafukovací. Rostliny se navzájem vytěsňují, konkurují si, některé svou nesnášenlivost vůči jiným přenášejí i do půdy, do které vypouští určité chemikálie, které jiným druhům nechutnají, případně zpomalují jejich růst. Rostliny jsou si navzájem konkurentkami stejně jako lidé. A pokud třeba máta zaplevelí váš bylinkový záhon, musíte s ní začít bojovat. Všeho je třeba s rozumem. Záhony nakonec nemusí být klasické, nějak ohraničené, mírně vyšší než je rovina terénu. Velmi praktickým řešením jsou záhony vyvýšené. A nemusí být zrovna příliš velké a nemusí jich být mnoho. Důležité jsou také rozestupy rostlin a obzvláště v případě trvalek, které se rychle rozrůstají a každým rokem mohutní. A co teprve dřevin, kde musíme počítat s šířkou korun stromů v dospělosti. V tu chvíli se zahrádkář stává tak trochu jasnovidcem, musí se snažit vidět do budoucna. Šachisté by řekli vidět alespoň několik tahů dopředu.

Například co se týká zeleniny, měl by začínající zahrádkář využít druhy s kratším vegetačním obdobím, které vysévá a vysazuje postupně, což umožňuje postupnou sklizeň. Je prostě dobré přijít do zahrádky a vždy si domů odnést něco čerstvého. Nemá smysl začínat budováním pařeniště a časnými výsevy, pěstováním ozimých druhů, z ovocných dřevin pak začít meruňkami a broskvoněmi. Začínat musíme s jabloněmi, ty se „ohýbají“ nejsnáze, nejlépe se na nich učí. Velmi praktické jsou také krátké záhony anebo naopak záhony dlouhé a úzké. Třeba dlouhá řádka fazolí a hrachu určitě nezklame. Navíc ji lze v popředí doplnit například mrkví a salátem.

Začínající zahrádkář nezačne přípravou (rychlením) sadby. V prvním roce si raději koupí kvalitní sazenice. Už jen proto, že vidí, jak mají vůbec vypadat, jak které druhy rychle rostou a jaké mají nároky. Čili papriky, rajčata, okurky, cukety, dýně, kedlubny, květák, to vše si v prvním roce kupte v podobě zdravých, silných sazenic. A vedle toho si vysejte třeba mrkev a zapravte do půdy malé cibulky, ze kterých vás pak budou v kuchyni pálit oči, až cibule vyrostou a oschnou.

Ze začátku určitě volíme nenáročné druhy rostlin, ty náročnější si necháme až na později. Nějaký ten rok zkušeností s pěstováním druhů nenáročných začínající zahrádkář potřebuje. Volíme proto druhy, kterým stačí úrodnější půda (často je ji třeba na pozemek navézt), zálivka a pletí, případně zamulčování. I z bylinek volíme takové trvalky, které snadno přežijí naše zimy, a které mají na pěstování minimální nároky. Navíc lze v dnešní době vsadit i na rostlinné kultivary odolnější vůči chorobám a škůdcům.

Z bylinek určitě neuděláte chybu tymiánem, šalvějí, mátou, meduňkou, levandulí, dobromyslem, rozmarýnem, pažitkou, libečkem či listovou petrželí. Levandule navíc vypadá pěkně i jako okrasná květina. I v případě okrasných trvalek a letniček volíme nejprve druhy s co nejmenšími nároky na pěstování. Ze zeleniny je pro začátek snadná zelenina listová, čili saláty, špenát, mangold, ale i pažitka, kterou jsme výše tak trochu neprávem zařadili mezi bylinky. A třeba špenát vydrží až do příchodu mrazů a ten ozimý můžeme sklízet i dlouho poté, co se s námi rozloučí podzim.

Určitě je také třeba se zprvu rozhodnout, zda chcete být zahrádkářem anebo především jen majitelem pozemku, na kterém budete hlavně relaxovat. V druhém případě se může jevit jako ideální řešení svěření realizace zahrady zahradníkům. A mnozí vlastníci si pak rádi zaplatí i za průběžnou péči. Zahradníci na to vyloženě čekají, je to jejich práce, živobytí i poslání.

Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz