Nazývám-li je sektáři, není to proto, že s velikou náruživostí pěstují kaktusy; tento skutkový stav lze nazvat vášní, podivínstvím nebo mánií.
Podstata sektářství není v tom, že se něco náruživě dělá, nýbrž v tom, že se v něco náruživě věří. Jsou kaktusáři, kteří věří v mramorový prášek, kdežto jiní věří v prášek cihlový a opět jiní v dřevěné uhlí; jedni uznávají zálivku, zatímco druzí ji zavrhují; jsou některá hlubší tajemství Pravé Kaktusové Půdy, která vám žádný kaktusář neprozradí, ani kdybyste ho lámali kolem.
Všechny tyto sekty, observance, rity, školy, lóže, jakož i kaktusáři divocí neboli poustevničtí, vám odpřisáhnou, že jenom pomocí své Metody dosáhli výsledků tak zázračných.
Podívejte se na tenhle Echinocactus Myriostigma. Viděl jste už někdy u někoho takový Echinocactus Myriostigma? Tak já vám to povím, s tou podmínkou, že to nikomu neřeknete: nesmí se zalévat, ale jen rosit. Tak.
Jakže! zvolá jiný kaktusář. Kdo jakživ slyšel, že se smí Echinocactus Myriostigma rosit? Chcete, aby se mu nachladilo temínko? Oho, pane; nechcete-li, aby vám rovnou zašel hnilobou, smíte jej vlažit jenom tak, že jednou za týden jej postavíte v kořenáči do měkké vody, teplé 23,789° Celsia. Pak vám poroste jako řípa.
Pro Ježíše Krista, vykřikne třetí kaktusář, podívejte se na toho vraha! Budete-li máčet květináč, pane, potáhne se vám zelenou řasou, půda vám zkysne, a budete v troubě, ano, v troubě; krom toho váš Echinocactus Myriostigma dostane hnilobu kořínků. Nechcete-li, aby vám zkejsla půda, musíte ji obden zalévat sterilizovanou vodou, a sice tak, aby na kubický centimetr půdy připadlo 0,111111 gramů vody přesně o půl stupně teplejší nežli vzduch.
Načež všichni tři kaktusáři počnou křičet najednou a dorážet na sebe pěstmi, zuby, kopyty i drápy; ale jak už to ve světě chodí, skutečná pravda se nezjeví ani těmito prostředky.
Pravda ovšem je, že kaktusy zasluhují té zvláštní vášnivosti: už proto, že jsou tajemné. Růže je krásná, ale není tajemná; mezi tajemné rostliny náleží lilie, hořec, zlaté kapradí, strom poznání, prastaré stromy vůbec, některé houby, mandragora, vstavače, glaciální květiny, byliny jedovaté a léčivé, lekníny, mesembryanthema a kakty.
V čem ta tajemnost záleží, to vám nepovím; tajemství se má prostě uznávat, abychom je našli a mohli se mu kořit. Jsou pak kakty podobné mořským ježkům, okurkám a tykvím, svícnům, džbánům, kvadrátku kněžskému, hnízdu hadímu, pokryté šupinami, cecíky, pačesy, drápy, bradavicemi, bodáky, jatagany a hvězdami, zavalité i vytáhlé, zježené jako pluk kopiníků, břitké jako četa mávající šavlemi, nalité, dřevnaté i svrasklé, poznamenané osutinou, vousaté, nevrlé, morousovité, ostnaté jako zásek, pletené jako koš, podobné nádorům, zvířatům a zbraním: nejmužštější ze všech bylin nesoucích semeno podle pokolení svého, kteréžto byly stvořeny dne třetího. („To jsem blázen,“ pravil pak Stvořitel, sám se divě tomu, co stvořil.)
Můžete je milovat, aniž byste se jich neslušně dotýkali, líbali je nebo tiskli k ňadrům; nestojí o žádné důvěrnosti a jiné takové frivolity; jsou tvrdé jako kámen, ozbrojené až po zuby, odhodlané nedat se; jdi dál, bílá tváři, nebo začnu střílet! Taková malá kolekce kaktů vypadá jako tábor válečných skřítků. Usekněte tomu bojovníkovi hlavu nebo ruku: naroste z ní nový ozbrojenec mávající meči a dýkami. Život je boj.
Ale jsou tajemné chvíle, kdy se ten vzdorovitý a nedůtklivý urputník tak nějak zapomene a zasní; tu se z něho vyvalí květ, květ velký a zářivý, kněžský květ mezi napřaženými zbraněmi. Je to veliká milost a vzácná událost, která se hned tak každému nestane. Říkám vám, mateřská pýcha není nic proti vypínání a vychloubavosti kaktusáře, kterému vykvetl kaktus.
