Říká se, že čas přináší růže; je to sice pravda - obyčejně se musí čekat na růže do června nebo do července; a pokud se vzrůstu týče, tu stačí tři roky, aby vám růže udělala už docela slušnou korunku.
Daleko spíše by se mělo říkat, že čas přináší duby; nebo že čas přináší břízy. Vsadil jsem si několik břízek řka: Tady bude březový háj; a tady v tom rohu bude stát mohutný stoletý dub. I vsadil jsem si také doubek, ale už uplynula dvě léta, a ještě pořád to není mohutný stoletý dub, a ty břízky ještě nejsou stoletým březovým hájem, ve kterém by tančily nymfy.
To se rozumí, několik let ještě počkám; my zahradníci máme nesmírnou trpělivost. Mám na trávníku cedr libanonský, skoro tak veliký, jako jsem sám; podle odborných pramenů má cedr dorůst výše až 140 metrů při tloušťce 16 metrů. Nuže, chtěl bych se dočkat toho, až dosáhne předepsané výšky a tloušťky; skutečně by se slušelo, abych se toho ve zdraví dožil a tak říkajíc sklidil plod své práce. Zatím mně vyrostl o dobrých 26 cm; dobrá, počkám ještě.
Vemte si jen takovou travičku; ona sice, když ji dobře zasejete a vrabci vám ji nevyzobou; za čtrnáct dní vyrazí a za šest neděl ji už musíte pokosit, ale anglický trávník to ještě není.
Znám na anglický trávník výtečný recept, jenž — podobně jako recept na worcesterskou omáčku — pochází „od anglického venkovského šlechtice“.
Tomuto šlechtici pravil jeden americký miliardář: „Pane, já vám zaplatím co chcete, když mi prozradíte, jakými prostředky se udělá tak dokonalý, tak zelený, tak hustý, tak bezvadný, tak sametový, tak stejnoměrný, tak svěží, tak nezničitelný, zkrátka tak anglický trávník jako je ten váš.“
„To máte docela prosté,“ pravil na to ten anglický venkovský šlechtic: „To se musí dobře a hluboce připravit půda; musí být živná a propustná ani kyselá ani mastná ani těká ani jalová; potom se musí dobře urovnat, aby byla jako stůl; pak zasejete travní semínko a půdu pečlivě zaválcujete; potom to denně kropíte, a když tráva vyroste, týden co týden ji posečete, posečenou vymetete košťaty a trávník zválcujete; musíte jej denně kropit, rosit, zvlažovat, stříkat čili zadešťovat; a když toto budete činit tři sta let, budete mít právě tak dobrý trávník jako já.“
K tomu připočtěte, že každý z nás zahradníků by chtěl a opravdu měl prakticky vyzkoušet všechny druhy růží po stránce poupat a květů, stonků a olistění, koruny a jiných vlastností; všechny druhy tulipánů a lilií, kosatců, delfinií, karafiátů, zvonků, astilb, fialek, floxů, chrysanthem, jiřin, mečíků, pivoněk, aster, primulí, anemon, orlíčků, lomikamenů, hořců, slunečnic, dennivek, máků, zlatobýlů, upolínů a rozrazilů, z nichž každý má při nejmenším tucet nejlepších a nepostradatelných odrůd, variet a hybrid; k tomu nutno přičíst několik set rodů a druhů, které mají jenom tři až tucet variet; dále je nutno věnovat zvláštní pozornost rostlinám horským, vodním, vřesovitým, cibulovitým, kapraďovitým a stínomilným, dřevinám a vždyzelenům; spočítám-li to vše, dostanu při velmi opatrném odhadu a tak říkajíc pro bratra jedenáct set let.
Zahradník potřebuje jedenácti set let, aby vyzkoušel, pronikl a prakticky zhodnotil všechno, co mu přísluší. Laciněji to dát nemohu, leda že bych slevil pět procent, že jste to vy a že snad nemusíte pěstovat všecko, ačkoliv to stojí za to; ale budete se muset ponáhlit a neztratit ani dne, chcete-li za tu dobu pořídit, čeho třeba. Člověk má dodělat, co začne; jste to své zahrádce povinni. Recept vám na to nedám; musíte to zkusit sami a vytrvat.
My, zahradníci, žijeme jaksi do budoucnosti; kvetou-li nám růže, myslíme na to, že příští rok nám pokvetou ještě líp; a za nějakých deset let bude z tohohle smrčku strom - jen kdyby už těch deset let bylo za mnou!
Chtěl bych už vidět, jaké budou ty břízky za padesát let.
To pravé, to nejlepší je před námi. Každý další rok přidá vzrůstu a krásy.
Zaplať Pánbůh, že už zase budeme o rok dál.
