Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu.
Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům. Žije, ponořen v zemi. Staví svůj pomník v hromadě kompostu. Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen, a řekl by: „Tady je, panečku, humus!“ Myslím, že by zapomněl pojíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého; spíše by koukal, jak by mohl Hospodinu odvézt nějaké to kolečko rajské prsti. Nebo by shledal, že strom poznání dobrého a zlého nemá kolem sebe uděláno pěkné mísovité rabátko, i začal by se tam mrvit v hlíně, nevěda ani, co mu visí nad hlavou.
„Adame, kde jsi?“ zavolal by Hospodin.
„Hned,“ odpověděl by zahradník přes rameno, „teď nemám kdy.“ A dělal by dál své rabátko.
Kdyby byl člověk-zahradník vznikal od počátku světa přírodním výběrem, byl by se patrně vyvinul v nějakého bezobratlovce.
K čemu vůbec má zahradník záda? Jak se zdá, jen k tomu, aby si je chvílemi narovnával, pravě „To mě bolí záda!“
Co se nohou týče, dají se všelijak skládat; lze sedět na bobku, klečet na kolenou, vpravit nějak nohy pod sebe, nebo konečně si je dát za krk; prsty jsou dobré kolíky k dělání důlků, dlaně drtí hrudky nebo rozhrnují prsť, kdežto hlava slouží k zavěšení fajfky; jenom hřbet zůstává nepoddajnou věcí, kterou se zahradník marně pokouší náležitě ohnout. Zahradní žížala také nemá zad.
Zahrádkář je obyčejně nahoře zakončen zadkem; nohy a ruce má, rozkročené, hlavu někde mezi koleny, podoben pasoucí si klisně. Není to muž, který by chtěl „i jen píď jedinou přidati k své postavě;“ naopak skládá, svou postavu vejpůl, usedá na bobeček a zkracuje se všemožným způsobem; jak ho vidíte, zřídka měří přes metr výšky.
Pěstování hlíny záleží jednak v různém rytí, okopávání, obracení, zahrabávání, kypření, rovnání, hlazení a kadeření, jednak v přísadách.
Žádný puding nemůže být složitější než příprava zahradnické půdy; pokud jsem mohl sledovat, dává se do ní hnůj, mrva, guano, listovka, drnovka, ornice, písek, sláma, vápno, kainit, Thomasova moučka, dětská moučka, ledek, rohovina, fosfáty, trus, krondaro, popel, rašelina, kompost, voda, pivo, vyklepané fajfky, ohořelé sirky, mrtvé kočky a mnohé jiné substance.
To vše se ustavičně míchá, zarývá a přisoluje; jak řečeno, zahradník není člověk, který voní k růži, nýbrž, který je stíhán představou, že by „ta půda chtěla ještě trochu vápna,“ nebo že je těžká (jako cejn, říká zahradník) a „chtěla by víc písku.“ Zahradnictví se stává věcí jaksi vědeckou.
Dnes už by dívka nesměla jen tak zpívat: „Pod našema okny roste růže květ.“ Spíše by měla zpívat, že pod našema okny by se mělo nasypat ledku a bukového popela, pečlivě promíchaného s drobnou řezankou. Růže květ je tak říkajíc jenom pro diletanty; zahradníkova radost je zakořeněna hlouběji, až v lůně prsti. Po smrti se zahrádkář nestává motýlem, opilým vůní květin, nýbrž žížalou, okoušející všech temných, dusíkatých a kořenitých rozkoší hlíny.
)
Teď z jara jsou zahrádkáři neodolatelně, jak se říká, vábeni do svých zahrádek; sotva položí lžíci, už jsou na svých záhoncích, zvedajíce zadky k báječnému blankytu; tady rozemelou v prstech teplou hrudku, tady strčí blíž ke kořínkům zvětralý a drahocenný kousek loňského hnoje, tam vyrvou plevel a tuhle seberou kamínek; teď čechrají půdu kolem jahod a za chvíli se uklánějí několika sazeničkám salátu, nos u země, zamilovaně lechtajíce křehký chundel kořínků.
V této poloze užívají jara, zatím co nad jejich bedry opisuje slunce svůj slavný koloběh, plují oblaka a páří se nebeské ptactvo. Už se otvírají poupata třešňová, mladé lupení se rozvíjí s líbeznou útlostí, kosi křičí jako blázni; tu se narovná pravý zahrádkář, protáhne se v kříži a praví zádumčivě: „Na podzim to hodně pohnojím a přidám drobet písku.“
Ale je jedna chvíle, kdy se zahrádkář vztyčí a rozvine ve své plné výši; je to odpolední hodinka, kdy své zahrádce udílí svátost kropení. Tehdy stojí, přímý a téměř vznešený, řídě trysk vody z hubičky hydrantu; voda šumí stříbrnou a zvučnou prškou; z kypré země zavane vonný dech vlhkosti, každý lístek je zrovna divoce zelený a jiskří chutnou radostí, že by jej člověk snědl. „Tak, teď má dost,“ šeptá zahradník blaženě; tím nemyslí třešničku zpěněnou poupaty, ani nachovou meruzalku; míní hnědou prst země.
A když zapadne slunce, praví s vrcholnou spokojeností: „To jsem se dnes nadřel!“
